Těžko říct čím to je, ale v Česku se o nacionalistickou demagogii starají takřka výhradně tragédi. Upřímně to s nacionalistickou renesancí myslí nejspíš pouze nevolitelné figurky jako Adam B. Bartoš nebo Jana Volfová. V umírněnější verzi pak už nastupují političtí podnikatelé různých schopností jako Jana Bobošíková a nyní krutě zrazený Tomio Okamura.
Českým politikům – s čestnou výjimkou prezidenta – zkrátka xenofobie moc nejde. I člověk s titulem profesora politologie jako Petr Fiala při vyslovování oněch transcendentních slůvek o ochraně národních hodnot a identity působí jako šašek. Peníze za kurzy střízlivé gestikulace, jež Fiala absolvoval, jsou pak vyhozené do kanálu. Podobně vyhozené se jeví i investice Tomia Okamury do hnutí Úsvit přímé demokracie. Jeho firmu/hnutí totiž převzali zaměstnanci/poslanci, zřídili samosprávu a svého šéfa nehodlají vyplatit, byť mu nabídli funkci ve správě nově organizovaného politického tělíska. Převzetí firmy zaměstnanci je dobrým příkladem vyvlastnění a může sloužit jako vzor všem teoretikům různých commons.
Proč se spojovat s člověkem, který má za sebou ještě mizernější volební výsledky? Jiří Janeček má totiž něco, co je lákavé pro okamurovce „s“ i „bez“: kontakty na francouzskou Národní frontu.
Autentičtí čeští středoví konzervativci ve sdružení „okamurovci bez Okamury“ se už začínali vidět jako středoevropská pobočka Front National. Jejich mluvčí Marek Černoch získal nové sebevědomí po boku islamofoba Konvičky, a dokonce na Hradčanském náměstí rozesmál dav, když řekl, že není rasista, protože se jmenuje Černoch. Stranu českých lepenovců sice (respektive poslanecký klub) museli poslanci napřed vyvlastnit politickému podnikateli Okamurovi, protože bez něj by se nedostali ani do zastupitelstva vesnice, v níž by žili výhradně jejich příbuzní. To ale neznamená, že se o ni nezasloužili. Jejich revoluce bezejmenných ve jménu národa apeluje na vnitrostranickou demokracii, které se jim v Úsvitu pod Okamurovým autoritářstvím nedostávalo. Pro Kláru Samkovou, která za Úsvit kandidovala do europarlamentu, je Tomio Okamura „looser roku 2014“. Podle slavné právničky mohl Úsvit ve volbách, ve kterých se Samkovou v čele shořel jako papír, bez Okamury získat klidně patnáct procent hlasů.
Ve stejnou chvíli, co se Úsvit zbavil Okamury a přihlásil se k umírněnější verzi francouzské Národní fronty (tedy té, kterou předsedkyně Le Penová zbavila těch nejzjevnějších nácků), začali intenzivní námluvy s Jiřím Janečkem. Bývalým okamurovcům vadilo spojování s příliš extrémním Okamurou, který hází všechny (islám i radikální islám) do jednoho pytle. A tak se pokusili spojit s Jiřím Janečkem, který by rád zavedl policejní stát a omezil „vliv tzv. ekoteroristů, pseudohumanitních a jiných účelových občanských sdružení“. A do jednoho pytle hází všechny chudé. Jenže Okamura je převezl a s Janečkem se spojil sám.
Užší spolupráce s Občanské konzervativní strany (OKS) Jiřího Janečka moc nadějí na volební vítězství nedává, stejně jako okamurování bez Okamury, byť na to má Klára Samková jiný názor. Proč se ale spojovat s člověkem, který má za sebou ještě mizernější volební výsledky? Jiří Janeček má totiž něco, co je lákavé pro okamurovce „s“ i „bez“: kontakty na francouzskou Národní frontu, s jejíž pomocí by si čeští národovci rádi pořídili honosnější image.
Jiří Janeček nedokáže své tvrdé pravicové smýšlení zakamuflovat do nenávisti „k těm druhým“, jako to umí Tomio Okamura, a prostě nenávidí všechny chudé. To je jistý pokrok. Nejen barevní chudí jsou na vině, za úpadek mohou všichni bez rozdílu. Jen těžko říct, jestli je to ona vysněná středová konzervativní politika, o které mluví neformální vůdce nového Úsvitu Marek Černoch. Nakonec je to asi jedno, Janečka přece ukořistil silnější pes Okamura.
Autor je redaktor A2larmu.