Je známo, že mladí Rusové v 19. století podnikali spanilé cesty na Západ. Nenáviděli útlak carismu, ruskou „malomyslnost“, a naopak obdivovali západní kulturu. Věřili, že přičichnou k vyšším ideálům. Jenže Západ je často zklamal. Přišlo rozčarování, po kterém Západ zavrhli a začali hledat novou národní identitu. Podobně jako Češi, kteří si v éře po listopadu 1989 prošli velkou deziluzí. Jejich nekritický obdiv k Západu totiž vystřídala obhajoba vlastní národní cesty s ostře protizápadními prvky.
Boj o národní identitu
Loňské oslavy pětadvacátého výročí 17. listopadu ukázaly, že ze sametové revoluce zbyl vyprázdněný kus dějin. Při oslavách šlo hlavně o to předvést lidem bezrozporný svět „nově nabyté svobody“, ve kterém je i čtvrtstoletí po pádu komunismu nejdůležitější vypořádat se s minulostí. Neprobíhaly žádné veřejné diskuze o tom, co lidem na dnešním systému vadí – zda je trápí nízké platy, nedůstojné pracovní podmínky, strach z budoucnosti nebo nemožnost dovolat se spravedlnosti. Něco takového by bylo odsouzeno jen jako čecháčkovské „brblání“, které kazí celkový dojem.
Nesmysly o muslimech a západních konspiracích dnes začínají plnit funkci nového národního mýtu. Rýsuje se nám tu dojemný příběh malého národa v srdci Evropy, který je jako vždy ohrožený zvenčí.
Dnes jsme o rok starší a sjeli jsme o deset pater níž. Oslavy šestadvacátého výročí „sametu“ už jistý obsah získaly. Výročí pravdy a lásky se nese ve znamení nenávisti proti uprchlíkům, muslimům, Evropské unii a „západní toleranci“, která nás údajně ohrožuje přívalem „cizáků“. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale co dál? Izolovaní a pasivní lidé, kteří se jinak bojí vystoupit na obranu svých práv, najednou našli společného nepřítele a aktivně vycházejí do ulic. Jak je to možné?
Jistý učenec řekl, že národ je „skupina lidí spojená mylnou představou o minulosti a nenávistí ke svým sousedům“. Češi nejsou výjimkou. Nenávist, která tentokrát směřuje proti uprchlíkům, muslimům a Evropské unii se stává novým pojítkem. Nejeden občan nyní zažívá pocity sounáležitosti s ostatními a konečně se necítí tak sám jako dřív. Zeman s Konvičkou ho sice nejdřív pořádně vystraší hrozbou „islámské anticivilizace“, ale vzápětí ho uklidní svým nekompromisním odhodláním opevnit Evropu a zatočit s „multikulturními zrádci“. Tady bohužel moc nepomůže výsměch ani vyvracení protiislámských hoaxů. Jsme totiž svědky něčeho mnohem závažnějšího – zápasu o směřování národa, do kterého bude nutné vstoupit.
Síla spikleneckých teorií
Liberální elity často nevidí, že polistopadový systém se pro běžné lidi nenesl ve znamení svobody, nýbrž až příliš často ve znamení ekonomické tísně, útlaku a pocitu bezmoci. Vzletné řeči z bohaté Prahy začaly čím dál víc dráždit lidi v chudších regionech, kteří pochopili, že jejich problémy nikoho nezajímají. A bylo jen otázkou času, kdo se této karty někdo chopí a začne k lidem mluvit jejich jazykem. Výsledky dnes vidíme všude kolem sebe.
Zároveň prudce narostla obliba konspiračních teorií. Všechno se chápe jako nějaké spiknutí proti lidem. Dnes především Bruselu, USA, islamistů, „globální stínové moci“, nevládek a sluníčkářů. Jak se totiž ukazuje, polistopadová privatizace byla skutečně do značné míry „dohoda“ mezi politiky a nastupující miliardářskou galerkou. Někteří odpadlíci z Klausovy party jako Tomáš Ježek dnes otevřeně přiznávají, že řada zákonů byla nastavená ve prospěch oligarchů, kteří jednoduše rozkradli národní bohatství. A právě tohle je dominantní polistopadový příběh: okradli nás, občany, nic nám nezbylo.
Problém stojí takto: jestliže se celá polistopadová transformace chápe jako svého druhu spiknutí, proč by ho lidé neviděli i jinde? Zvlášť když byla z veřejného prostoru vytlačená levicová kritika kapitalismu a sociálních nerovností jako „relikty minulosti“ zavánějící stalinskými gulagy. Společnost neexistuje, jsou jen vystrašení jedinci, kteří pochopili, že se nikde nedovolají pomoci. V takovém prostředí je snadné uvěřit, že se na nás zase „někdo domlouvá“. Tentokrát jde o uprchlickou vlnu, kterou – jak nás přesvědčují nahnědlí politici – „někdo odkudsi“ řídí. Občan si ono spiklenecké centrum jistě domyslí sám. V jeho představách se rýsuje paradoxní spojenectví: zbídačení uprchlíci a přepracovaní zaměstnanci nevládek na straně jedné a bohaté elity ve Washingtonu, Rijádu a Bruselu na straně druhé. Třídní rozdíly přece neexistují, a tak snadno nastoupí iluze o nové „mezitřídní“ solidaritě chudáků s kapitalisty.
Budování antikomunismu v jedné zemi
Ideologickým tahounem české cesty na Západ byl dlouho, jako protipól předlistopadové ideologie, pravicový antikomunismus. S hesly jako „Stát je špatný hospodář“ a smazáním rozdílů mezi komunismem a nacismem pod hlavičkou totality se česká společnost vydala na cestu k vysněné „normalitě“. Jenže antikomunismus se postupně změnil v lokální ideologii a z velké cesty za otevřeným trhem se stala malá cesta boje proti evropským dotacím, což má v periferní české kolonii masochistický půvab.
Antikomunismus, pod jehož vlajkou se spěchalo na Západ, našel svůj paradoxní konec v obhajobě vlastní české zaostalosti. Nakonec jsou to západní státy, které jsou pro antikomunisty „příliš socialistické“ a „falešně solidární“, a tak nezbývá než budovat antikomunismus v jedné zemi. Když se na Západě nepoučili, je to nakonec jejich chyba – Západ v malém si můžeme vybudovat sami. Stačí, když si doma zavzpomínáme a zatvrdíme se v tom, že dvacet pět let mrtvý nepřítel nespí, ale stále útočí – tentokrát ovšem ze Západu v podobě kvót a „genderových nesmyslů“ a také v podobě islámu, který přebírá roli „totalitního“ strašáka.
Po definitivní porážce všeho socialistického a vybudování kapitalistické společnosti se všemi výdobytky, k nimž patří masové bezdomovectví, pracující chudina a ghetta, je agresivní nacionalismus šancí, jak se udržet v čase ohrožení. Volání po utužování již dost antisociálního systému, stejně jako další rozdělování a střežení těch dole je logickým pokračováním antikomunismu jinými prostředky. Jde o pokračování třídní války bohatých proti chudým, kdy jsou za nepřítele jednoduše označeni „inťouši“ a sociální dno je – v rámci jednoty – pro jednou vytěsněno úplně mimo náš obzor.
Návrat české otázky
Dnes už je jasné, že oficiální antikomunismus je překonaný. Minimálně od volebního úspěchu Andreje Babiše, bývalého komunisty s podezřením na spolupráci s StB, je zřejmé, že tato linka už nezmobilizuje voliče. Normalizace se spojila s transformací a lidi se prostě chtěli mít dobře, což nejlépe vystihlo heslo „Bude líp“. A stejně jako jinde ve východní Evropě přišel i v Česku ke slovu nacionalismus. Nesmysly o muslimech a západních konspiracích dnes začínají plnit funkci nového národního mýtu. Rýsuje se nám tu dojemný příběh malého národa v srdci Evropy, který je jako vždy ohrožený zvenčí. Tentokrát ale ne invazí bratrských vojsk, nýbrž „muslimských barbarů“.
Právě do tohoto prostoru je nutné vstoupit a pokusit se naší identitě vtisknout jiný, pozitivní obsah. Tím, co nás skutečně ohrožuje, je především bída, strach a pocit bezmoci obyčejných lidí. Všichni si čím dál více uvědomujeme, že nastává přelomová éra, ve které půjde o hodně. A klíčovou otázkou je, zda se podaří do veřejného prostoru vrátit kritiku ekonomické moci, zájem o běžného člověka, demokracii a lidskou důstojnost. Tento národ totiž skutečně v ohrožení je. Jeho úhlavním nepřítelem však nejsou imigranti, nýbrž nadnárodní firmy, které odvádějí ze země desítky miliard ročně. Jsou to bezohlední zaměstnavatelé, kteří považují občany za pouhé „lidské zdroje“. A v neposlední řadě zbabělé politické elity, které nevytváří podmínky pro slušný život, ale vezou se na vlně xenofobie.
To není žádný extrémní postoj. Extrémní je naopak tvrdit, že „všechno je v pořádku“. Není. Stále více lidí živoří v područí exekutorských mafií a politických bratrstev kočičí pracky. Fungujeme jako montovna, jejíž „konkurenční výhodou“ mají být nízké mzdy, abychom mohli vyrábět levný tovar. Je tu obrovský rozdíl mezi hubenými platy a ekonomickým výkonem naší země. Jde jen o to, kam vyprodukované bohatství odteče. Jak píše antropolog Tomáš Samek: „Rozdíl mezi mzdami a bohatstvím země je všude; smutné je teprve zjištění, že tento rozdíl je u nás zdaleka největší ze všech zemí Evropy. Český zaměstnanec je relativně nejvíc odírán.“
Právě dnes máme jedinečnou šanci vrátit do hry „českou otázku“. Jde jen o to, jakým obsahem ji naplníme. Buď nenávistí k „cizákům“, anebo zápasem za důstojnější život pro nás všechny.
Jaroslav Fiala je šéfredaktor A2larmu.
Pavel Šplíchal je redaktor A2larmu.