Pro kontinent pampas a gauchos byl letošní podzim ve znamení pozoruhodných politických změn. Zvolení Jimmyho Moralese prezidentem v Guatemale, příklon k politickému středu v Kolumbii nebo Macriovo vítězství v Argentině, to vše jsou události potvrzující politickou přeměnu jihoamerického kontinentu. Zemí, která si toho v posledních měsících pro světové tranzitology připravila nejvíce, však byla Venezuela.
Buduj armádu, posílíš mír
K obratu došlo minulou neděli, když v řádných parlamentních volbách porazil opoziční Kulatý stůl demokratické unie (MUD) dosud dominantní Sjednocenou socialistickou stranu Venezuely (PSUV). A to zcela suverénně. Přes 56 procent voličů stačilo MUD k dosažení dvoutřetinové parlamentní většiny. Prezident Nicolás Maduro ovšem uznal porážku se slovy: „Zvítězila demokracie a ústava.“ Co víc si tedy přát?
Navzdory volebnímu výsledku to vypadá, že fundamentální proměna Venezuelu jen tak nepotká.
Cesty k demokracii však bývají plné slepých uliček a pastí – a v případě Venezuely i nášlapných min. Maduro sice uznal, že zvítězila demokracie a ústava, ne však Venezuela a už vůbec ne kontrarevoluce, jak už dříve opozici označil. „Došlo k chybě, byla to volba proti nám samým,“ vyjádřil se prezident. Podle jeho názoru „je to rebelie mas, nic si nenalhávejme“. Své odpůrce záhy ujistil, že nepodepíše jediný zákon amnestující politické vězně. V sobotu na každoroční vojenské přehlídce ocenil kvality venezuelské armády a povolal „zpět do kasáren“ bývalé důstojníky, kteří získali posty v exekutivě, kde mají participovat na všudypřítomné korupci. Kdysi řidič autobusu a Chávezův pěšák Maduro tak usiluje o posílení armády, která má zajistit „udržení míru v zemi“ a zapojit se do boje proti drogové kriminalitě na kolumbijských hranicích. Vojáci se mají podle něj připravit na obranu vlasti, protože „ani za cenu vlastních životů nesmí dopustit, aby kontrarevolucionáři jejich vlast zničili nebo narušili společnou cestu k socialismu“.
Kamenem úrazu se může stát přechodné období mezi volbou nových zákonodárců 6. prosince a jejich zasednutím do parlamentních lavic 5. ledna. Toto období totiž chávistickému Národnímu shromáždění umožňuje spustit všechny dostupné kotvy a připravit veškeré možné překážky k tomu, aby byla revoluce potlačena. Diosdado Cabello, předseda parlamentu a druhý muž režimu, avizoval na úterní schůzi dosluhujících legislativců první z těchto opatření. Má jím být zřízení Národního komunálního parlamentu, orgánu stojícího vedle zákonodárné, výkonné a soudní moci, který mají tvořit delegáti „lidových komun“. Ze zákona o komunách plyne, že parlament má být nejvyšším orgánem moci lidu, tedy systému delegátů se základem v obecní samosprávě. Ta má nově tvořit podhoubí legislativní činnosti na národní úrovni. To se nelíbí MUD, jejíž šéf, Jesús Torrealba, to označil za „nerespektování vůle suveréna“ a „pokus o zbavení Národního shromáždění jeho významu“.
Staré nástroje
Chavismus tak využívá nástroje, který si připravil pro případ prohry v parlamentních volbách v roce 2010. Cabellův krok v sobě kombinuje dvě struny, na které vláda nyní hraje: vystupuje zde Maduro jako „opravdový“ lidový politik a Maduro jako politik s úctou k právu. Zatímco Národní shromáždění je ovládnuto „korporativistickými nacifašisty podporovanými CIA“, prezident vrátí moc zpět tomu, komu patří, tedy lidu Simona Bolívara.
Potenciální riziko pro opozici představuje mimořádné zasedání Národního shromáždění příští úterý a středu. Odhlasovat může dosluhující zákonodárný sbor leccos. Třeba prezidenta zmocnit k vydávání dekretů se silou zákona až po dobu jednoho roku. Nebo jmenovat nové chavistické plénum Nejvyššího soudu spravedlnosti s funkčním obdobím dvanácti let. Aby MUD složení nejvyšší soudní instance proměnila, bude potřebovat dvoutřetinovou většinu poslanců, tedy každého ze svých 112 diputados. Hranu, na které se teď osud venezuelské demokracie pohybuje, proto někteří zahraniční komentátoři označují za „žiletkově tenkou“.
Zatímco Leopoldo Lopéz, mluvčí loňských demonstrací, zůstává v přísně střežené vojenské věznici v Ramo Verde, soudkyně, která ho poslala za mříže, získala ve čtvrtek jednu z nejvyšších soudních funkcí v zemi. Ať je ale z obou venezuelských politických pólů demokratičtější kterýkoli, je jasné, že země má co dělat se soustavným porušováním lidských práv a že uzdy státní moci jsou velmi povolené. Navzdory volebnímu výsledku to vypadá, že fundamentální proměna Venezuelu jen tak nepotká.
Autor studuje právo.