Uznávaným poznatkem moderního života je fakt, že internet vyvolává v lidech to nejhorší. Zákonů jinak dbalí občané kradou filmy a muziku ve velkém. Význační umělci si vytvářejí virtuální maňásky, aby anonymně vychvalovali vlastní práci a pomlouvali díla svých rivalů. Teenageři používají internet jako nástroj šikany; a co je zvlášť znepokojivé, někteří dospělí šikanují úplně neznámé lidi se zápalem tak obsesivním, že se jim je opakovanými výhrůžkami smrtí někdy podaří až vyhnat z domova. Pornografie se daří výborně a vyvíjí se do čím dál bizarnějších a znepokojujících forem.
Jak maska mstitele, tak Schandmaske se, přeneseny do online prostoru, znovuobjevují ve fenoménu internetového hanobení: virtuálně se sběhne dav cizích lidí, aby někoho ztrestal – obvykle za nějaké urážlivé prohlášení.
Komentátorům tváří v tvář vlně těchto asociálních tendencí jako by docházela řeč. Někdy se to vše svádí na hrstku sociopatických individuí – ale mezi útočníky nacházíme lidi, kteří jsou ve svých offline životech jinak příkladní. Anonymita online života je dalším obvyklým vysvětlením – ale podobné chování nemizí ani tehdy, je-li identita uživatelů snadno odhalitelná, a dokonce ani tehdy když se jejich skutečné jméno objevuje přímo pod agresivním vyjádřením. Skoro to vypadá, jako by takové chování vycházelo přímo z užívání technologií, nebo se jedná přinejmenším o silný doklad toho, že nás počítače odcizují našemu lidství. Ale možná internetovému chuligánství porozumíme lépe, když se podíváme na jinou formu utajení, která sice skutečným utajením není, nicméně historicky vede lidi k odcizenému chování: na masku.
Viníkem je maska
Patrně neexistuje kultura, v níž by se masky nepoužívaly. Od australského vnitrozemí po Arktidu, od mezolitické Afriky po USA 21. století – lidé vždy vyráběli a používali masky, a to mnoha rozličnými způsoby, které však ve skrytu mají něco společného. Nejstarší výskyt masky nalezneme v náboženských obřadech. Nasazením masky vstupují do věřících bohové nebo předci a jejich prostřednictvím promlouvají. Nositel masky prožívá to, co duchové, a získává jejich moc. Jeden nositel masky nigerijského etnika Igbo vysvětluje: „Když ji [masku] mám, vidím věci, které jiní lidé nevidí… Když mi přinesou soudek palmového vína a nalijí mi jej do pusy, vypiju ho až do dna, což nikdo jiný nedokáže… Vnímám lidi jinak, protože když se na ně dívám, moje oči jsou duchovním zrakem, ne zrakem lidí.“
Duchové, kteří obývají masku, mohou být nevypočitatelnými, někdy až surovými bytostmi. Existují zprávy o nositelích masek, kteří museli být spoutáni řetězy, aby neohrožovali přihlížející. Některým bohům masky, jakým je třeba Egungun u Jorubů [etnika žijícího na území Beninu a jihozápadní Nigérie – pozn. překl.], je připisována schopnost zabít nemaskovanou osobu jediným dotykem. Jedna tibetská maska byla z posvátné skříně vynášena jen jednou do roka; pro účely příprav obřadu. Přes noc byla přechovávána v zamčeném chrámu, v němž mniši prozpěvovali modlitby, aby se její zlý duch nedostal na svobodu. A vesničané v okruhu jedné míle od tohoto chrámu zatloukali vstupní dveře svých příbytků. Rituální vraždy u Arapešů v Melanésii prováděli muži ve stavu posedlosti navozené příslušnou maskou.
V případě jakéhokoli násilí spáchaného nositelem masky je člověk zproštěn odpovědnosti; každý rozumí, že zločin spáchala maska samotná.
Rituální maskování obvykle doprovází tanec a v mnoha oblastech se plynule vyvinulo ve formy divadla masek, od čínské opery po řecké drama. Mnoho současných západních divadel též používá masky, ať při zkouškách nebo na jevišti, a zkušenosti herců z práce s maskou jsou sugestivně podobné zkušenostem rituálních nositelů masek. Keith Johnstone, bývalý ředitel divadla Royal Court v Londýně, používal masky při práci soustavně. V práci Impro: Improvizace a divadlo z roku 1979 napsal: „Skutečně se cítíte, jako by herce pod maskou ovládal duch. Zní to jako nesmysl, ale taková ta zkušenost zkrátka je – a vždycky taková byla.“
Johnstone dokládá, že masky mají vlastní osobnost, která přetrvává bez ohledu na nositele: jedna maska se svěšeným nosem ráda sbírala klacíky a mlátila s nimi lidi; a nezáleželo na tom, kdo ji měl právě na sobě. Jiná zase ráda sedala na kraje židlí a přepadávala dolů.
Maska také musí, podobně jako člověk, dospět: „Nová maska je jako malé dítě, které neví nic o světě… Často se stává, že se maska teprve musí naučit jak sedět, sehnout se nebo uchopit do ruky nějakou věc… Neví, jak se sundává víko ze sklenice; nechápe, proč se balí věci do obalu (dáte jí dárek a ona prostě obdivuje balicí papír). Když jí něco spadne na zem, jako by to přestalo existovat. Jedna studentka vždycky odcházela z místnosti, když si měla nasadit mimořádně regresivní masku. Zeptal jsem se jí proč a ona odpověděla: ‚Je to hloupé, ale bojím se, že se počurám, tak radši vždycky jdu předtím na záchod.‘“
Pro masky bylo obvyklé, že ohrožovaly lidi nebo je sváděly k vandalismu; Johnstone vypráví příběh skupiny staromódních švédských učitelů, kteří šli okamžitě otrhávat kytky do zahrady, jakmile si nasadili masky.
Prostředek k porušování norem
Tento transgresivní vzorec nacházíme všude, kde se objevují masky. Ve středověkých Benátkách, kde masky patřily k obvyklému módnímu příslušenství, svědčí různé zákony o jejich anarchických tendencích. Masky měly zákaz vycházení a nesměly být nošeny po setmění. Nositelům masek bylo zakázáno nosit zbraně nebo vstupovat do kostela; a mužům bylo zakázáno nosit masku v klášterech. Zákon z roku 1268 zakazuje patrně běžný zvyk nasadit si masku a házet po dámách vejce naplněná růžovou vodou.
V šestnáctém a sedmnáctém století se móda nošení masek rozšířila mezi ženami po celé Evropě. Masky nejčastěji vyráběné z hedvábí a sametu byly nejprve popularizovány coby ochrana pleti proti slunci – a před nepřístojným zíráním impertinentních mužů. Ale ženy si záhy uvědomily, že masky chrání také jejich identitu, a začaly je nosit i tehdy, když se chystaly k čemusi nepěknému. Někdy to znamenalo třeba jen jít do divadla na neslušné představení. Ale maska dovolovala dámě také nehorázně flirtovat, aniž by ztrácela reputaci, a byla nepostradatelnou pomůckou při plížení se na tajné dostaveníčko. Zkrátka, jakmile si lidé nasadí masku, začínají porušovat společenské normy.
V psychologii se tomuto efektu říká disinhibice a k masce jako disinhibiční pomůcce existuje bohatá odborná literatura. Ve výstižném experimentu z roku 1976 zaplatili vědci na Western Illinois University studentům, aby chodili kolem kampusové kavárny s transparentem „Masturbovat je zábava“. Studenti, kterým bylo dovoleno si nasadit lyžařskou masku, byli ochotni tak učinit za pouhých třicet dolarů, zatímco studenti bez maskování požadovali téměř dvakrát tolik. Studie z roku 1979 z Purdue University ukázala, že děti ponechány o samotě s mísou sladkostí během Halloweenu, kterým bylo přikázáno, aby si vzaly jen jeden bonbón, byly mnohem náchylnější k tomu vzít si jich celou hrst, pokud byla součástí jejich kostýmu i maska. Platilo to i tehdy, když vědcům provádějícím výzkum děti prozradily, jak se jmenují.
Identické vzorce se objevují i při online komunikaci. V článku The Online Disinhibition Effect (2004) psycholog John Suler (Rider University v New Jersey) rozlišuje dobrotivou/benigní disinhibici (tendence lidí být při virtuální komunikaci otevřenější) od toxické disinhibice. Studie z roku 2000 zjistila, že lidé se přiznávají k většímu objemu požitých drog, jestliže byly dotazníky administrovány počítačem, a nikoli člověkem. Z výzkumu publikovaného roku 1996 Národním centrem pro výzkum veřejného mínění v Chicagu vyšlo najevo, že když mužští respondenti pracují s počítačem (a nikoli s lidským administrátorem), přiznávají méně sexuálních partnerů – a ženy naopak více. Různí další vědci, mezi nimi Adam Joinson v Bristolu a Joseph Walter v Cornellu, zjistili, že lidé odhalují více osobních informací při online chatu než během rozhovoru z očí do očí. To vše jsou pozitivní příklady osvobozujícího vlivu online maskování. Jak poznamenává Suler: „Nepřátelské projevy při chatu mohou být pro některé lidi terapeutickým průlomem.“
Ale online život je též prolezlý toxickou disinhibicí. Výzkum institutu Pew v roce 2014 zjistil, že čtyřicet procent dospělých uživatelů internetu přiznává, že byli obtěžováni online. Toto obtěžování ponejvíce sestávalo z urážek a verbálního ponižování, ale osm procent respondentů řeklo, že zažili vyhrožování ublížením na zdraví, a sedm procent bylo cílem dlouhodobé obtěžující kampaně. Ještě mnohem vážnější je tento problém mezi mladými lidmi: sedmdesát procent osob ve věku 18-24 let tvrdí, že jsou nebo byli oběťmi online obtěžování. Studie John Hopkins University v roce 2007 zjistila, že šedesát čtyři procenta šikanovaných dětí bylo obtěžováno výlučně online. Mnoho dětí, notorických tyranů sociálních sítí, by tedy pravděpodobně zcela zanechalo agresivního chování, kdyby se svou obětí komunikovali osobně.
Masky trestající i spravedlivé
Nepříjemnou zprávou ovšem je, že internetová maska identitu jednoduše neskrývá, ale proměňuje – právě jako se nositel rituální masky proměňuje vlivem posedlosti divokými bohy. Tyto efekty jsou výrazně zesíleny, je-li aktivita považována za nesouvisející se „skutečným“ životem. Suler to nazývá fenoménem disociativní imaginace („je to jen jako“), a vysvětluje: „lidé možná cítí, že imaginární postavy, které ‚vytvořili‘, existují v jiném prostoru, než který obývá jejich online osobnost… v jakési dimenzi předstírání, která je separátní a odtržená od požadavků a zodpovědnosti skutečného světa.“
Zajímavá verze tohoto druhu disociace existuje ve světě mexického profesionálního wrestlingu, lucha libre, jehož zápasníci nosí masky a zápasí pod pseudonymy jako Blue Demon nebo El Rey Misterioso. Bojovníci při důležitém zápase vsází svou masku, a ten, kdo prohrál, si masku musí sundat a odhalit svou skutečnou identitu. Zde odložení masky znamená ponížení, redukci z mytické figury na osobu s tuctovým jménem a adresou. Připomíná to obvyklý tropus superhrdinských komiksů: hrdinové disponují zvláštními schopnostmi, jen když jsou náležitě maskováni a oblečeni. Tento zákon je tak striktně dodržován, že kostým je považován za esenciální pro hrdinovy schopnosti dokonce i tehdy, když to (jako například u Spider-Mana) hrdinova historie explicitně popírá.
Jednou z nejslavnějších masek lucha libre byl El Santo, bojovník za spravedlnost a lidový hrdina Mexika, který se objevil v mnoha komiksech a filmech. Tato postava maskovaného mstitele je jednou z nejuniverzálnějších masek, vzdorujících zkorumpovanému mocenskému systému. Můžeme si připomenout Zorra nebo Osamělého jezdce, Guy Fawkese či hackery Anonymous, kteří byli adoptováni rozmanitými skupinami protestujících.
Ale maskované postavy mohou reprezentovat také „spravedlnost“ stávající moci. Mezi mnoha africkými kmeny jsou masky nošeny staršími, když rozsuzují pře. Paruka nošená britskými juristy také spadá do této kategorie; nasazením paruky soudci a advokáti signalizují, že už nemluví za sebe: jejich názory a verdikty pocházejí z inkarnované autority.
Výjimečně nalézáme masku jako trest. Asi nejslavnější je „Uzda hádavých“, známá také jako „ohlávka“, vynalezená v 16. století ve Skotsku, odkud se rozšířila do celé Evropy. Šlo o kovovou klec přiléhavou k tváři, opatřenou ostnem trčícím dovnitř úst tak, aby bránil trestanci v mluvení, a který někdy poškodil jazyk a patro. Ohlávka se používala k trestání za společenské přestupky jako lhaní, šíření pomluv nebo obtěžování; obvykle, ale ne výlučně ženy. Žena s nasazenou uzdou byla vedena k židli na veřejném místě, kde ji sousedi mohli inzultovat a pranýřovat například shnilou zeleninou a exkrementy. V Německu byla podobná zařízení známa jako Schandmaske, neboli maska hanby, a připomínala zvířecí tváře. Syrová udělátka podobného druhu byla v Africe a obou Amerikách užívána k trestání otroků, kteří se pokusili o útěk.
Jak maska mstitele, tak Schandmaske se, přeneseny do online prostoru, znovuobjevují ve fenoménu internetového hanobení: virtuálně se sběhne dav cizích lidí, aby někoho ztrestal – obvykle za nějaké urážlivé prohlášení. Tyto kampaně mohou rychle eskalovat z urážek k výhrůžkám smrtí a téměř vždy zahrnují požadavky, aby byl cíl vyhozen z práce – požadavky, kterým zastrašení zaměstnavatelé často rádi vyhoví. Cíle jsou také doxovány, což znamená, že jejich osobní detaily jsou publikovány online – praktika, která kombinuje symbolické demaskování zápasníka lucha libre s hrozbou postihu v reálném světě. Většina agresorů je maskována anonymitou. Všichni operují ve světě počítačové obrazovky, kde důsledky činů – ztráta něčího živobytí za jeden nepodařený vtípek – mohou být nahlíženy jen jako symbolické, ne docela reálné.
Důležitou součástí internetového hanobení je redukce cíle na jedinou definici: jste stvořeni proto, abyste nosili masku Sexisty nebo Rasisty (nebo Zuřivé feministky či Sluníčkáře). Je to stejné jako u středověkého pranýře: dav se shromáždí, aby házel špínu a urážky na ideu, již momentálně reprezentuje maska. Další kvality jejího nositele a utrpení, které prožívá, zůstává mimo zrak a mysl davu.
Ve světle těchto úvah se mohou masky i online komunikace zdát nebezpečné až protipřirozené; jako věc, které by bylo lépe se vyhnout, jestliže část našeho společenského života se odehrává v přítmí masky. Jdeme do práce a máme profesionální masku, pak přijdeme domů a nasadíme si masku rodiče. Máme dokonce specifické osobnosti pro své jednotlivé přátele. Jak píše Johnstone:
„Neuvědomujeme si, jak velkou část svých životů trávíme v nějaké formě transu, tedy pohroužení. To, co považujeme za ‚normální stav vědomí‘ je ve skutečnosti velice vzácné. Je to jako světlo v ledničce: když ji otevřete, je tam; ale co se děje, když se nedíváte?“
Tyto stavy pod maskou mají svůj význam. Hraní rolí nám poskytuje soubor zkratek, které usnadňují chování, jež by mohlo našemu „skutečnému“ Já připadat falešné nebo zahanbující (vzpomeňme na nezávaznou konverzaci nebo prozpěvování nesmyslných písniček tříletému dítěti). Kdyby nás lidé viděli v intencích těchto masek, obvykle by nám to nevadilo. Nepřerušujeme přece obchodní jednání zvoláním: „Počkejte – vždyť i já mám něžné city!“. Nebo neupadneme do romantického rozpoložení se slovy: „Tyto rutinní projevy náklonnosti vůbec nesedí k mému obvyklému mínění o sobě.“ Ve skutečnosti může být Já docela dobře aglomerací masek ze všech rolí, které hrajeme, včetně těch, které hrajeme v soukromých fantaziích; malý osobní karneval, který rozmanitě pochoduje skrze naše životy.
Smyslem není, abychom byli pořád „skutečně“ sami sebou – to by byl cíl pravděpodobně nedosažitelný a zcela jistě nepraktický. Místo toho bychom se měli naučit rozumět síle masky, kterou nosíme. Měli bychom kultivovat naši pozornost vůči okamžikům, kdy jsme maskou přespříliš „posedlí“, a cvičit nedocenitelnou schopnost v příhodný okamžik ji sundat. Měli bychom ve chvílích vzteku odolat nutkání nasadit si masku s rysem sadismu. Když se druzí pokoušejí nasadit někomu trestající masku, měli bychom mít odvahu zasáhnout. A hlavně bychom si měli pamatovat, že za maskovanými panáky, kteří nás obklopují, jsou lidé stejně zranitelní a chybující jako naše „skutečná“ já.
Autorka je spisovatelka.
Z anglického originálu Possessed by a Mask, publikovaného na portálu Aeon, přeložil Roman Rops-Tůma.