Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Poklady buddhismu se zachránit nepodařilo

Náprstkovo muzeum svou výstavou o Afghánistánu podporuje a prohlubuje xenofobní stereotypy.

Nová výstava Náprstkova muzea s názvem Afghánistán – zachráněné poklady buddhismu představuje artefakty, které se sice podařilo zatím zachránit před materiálním rozkladem, ale nepodařilo se je uchránit před militaristickou a islamofobní agendou hnědnoucí České republiky.

S nekriticky koloniální a imperiální tematikou výstav se většina etnografických muzeí v Evropě a USA vypořádala nejpozději ve třetí čtvrtině minulého století. Ne však tato výstava. Náprstkovo muzeum na rozdíl od etnografických muzeí bývalých koloniálních velmocí mělo zpočátku emancipační ráz. Vojtěch Náprstek (1826–1894) byl na svou dobu velmi pokrokový – bojoval za práva žen, postižených, chudých a přistupoval na svou dobu nezvykle rovnostářsky k dakotským indiánským kmenům, s kterými vedl mírová jednáni při jeho pobytu v Americe. Současné Náprstkovo muzeum na jeho emancipační odkaz ani v nejmenším nenavazuje.

Před čím bylo nutné „poklady“ chránit?

Výstava propojuje zápůjčky exponátů ze sbírek Kábulského muzea z předislámské éry z lokality Mes Aynak s artefakty z české vojenské mise v Afghánistánu vypůjčených ze sbírek Vojenského historického ústavu. Na samotném propojení by ještě nemuselo být nic špatného, kdyby se ovšem nejednalo o triumfalistické černobílé vyprávění o české armádě, která chrání kulturní dědictví lidstva před Tálibánem a al-Káidou.

Artefakty z 1. až 9. století jsou zde vystaveny dohromady s výrobky „našich hochů“ – například s lustrem z nábojů a ostnatého drátu, s helmou s malůvkou čerta nebo s ukazatelem informujícím o tom, že Brno je víc než 4 000 km daleko.

Rozporovat tento narativ samozřejmě neznamená s těmito fundamentalistickými skupinami souhlasit, neproblematizovat ho by však znamenalo smířit se s primitivním populistickým antiislamismem rozdmýchávajícím nenávist. Výstava se nám totiž snaží vsugerovat, že jde právě o radikální islamisty, kteří kulturní dědictví ohrožují, a demonstruje to na podomácku vyrobených výbušninách a hlavně fotografiích zničených soch buddhů z nedalekého Bamjánu. Je to skutečně tak jednoduché?

Bamjánští buddhové měli tu „nevýhodu“, že byli odkrytí a dobře viditelní, a to jak pro místní obyvatele a turisty, tak zprostředkovaně v zahraničních médiích i díky seznamu UNESCO. Jejich likvidace se stala jednou z mnoha politických bitev vedených skrze vizuální reprezentace a jejich moc (viz článek Mileny Bartlové). Pohoršující likvidaci památek umožnila právě jejich expozice (ne, netvrdím, že si za to buddhové mohli sami). Spektakulárnímu drancování nejsou ušetřeny často ani artefakty v muzeálních sbírkách, které se naopak mohou stát snadným cílem. Není bezpečnějšího úložiště pro památky než v jejich původním místě, kde vydržely stovky nebo tisíce let. Odkrytí je vždy invazivní a musí pro něj být vážný důvod.

Ve jménu těžby

V textu k výstavě nestojí nic o tom, proč bylo nutné odkrytí artefaktů. Není překvapením, že nešlo o obavy z tálibánců, kteří by sami začali s náročnými výkopy jen proto, že prahnou po dalším a dalším obrazoboreckém řádění, ani o touhu Afghánských institucí po hlubším poznání buddhistické historie regionu, ale o nutnost evakuovat památky, které musely ustoupit obchodním zájmům. Celé území, na kterém se nachází archeologická lokalita a její okolí, totiž ustupuje těžbě mědi. Následujících třicet let zde bude operovat čínská státní společnost China Metallurgical Group Corporation, která zde plánuje otevřít jeden z největších měděných dolů na světě. Těžba sice významným způsobem stabilizuje afghánský státní rozpočet, na druhou stranu však přinese také mnoho negativních dopadů na životní prostředí a kvalitu života v regionu, o kterých by se nemělo mlčet.

Ještě před započetím samotné těžby je z oblasti proti jejich vůli vysídlována celá řada místních obyvatel, a to za značně nevýhodných podmínek. Je složité rozdělit, co je Tálibánem a al-Káidou vedený ikonoklastický boj proti „modloslužebnému“ buddhismu a všemu neislámskému a co celkem legitimní boj místních obyvatel proti těžařské společnosti a vládě, která je za ne zcela férových podmínek vysidluje. Víme skutečně, čí zájmy přesně chrání česká vojenská mise v Afghánistánu?

Česká výstava se tuto otázku ani nesnaží klást, natož hledat odpovědi. Jak by také mohla, když zaměstnanci muzea do Afghánistánu létali armádními speciály. Nepřehlednost a komplexita celé situace (politická, kulturní, environmentální, militární, ekonomická atd.) by mohla být skvělou látkou pro výstavu, kdyby nebyla koncipována jako laciná agitka názorů prezidenta Miloše Zemana pod jeho vlastní záštitou. Zeman se o výstavu před dvěma lety aktivně zasadil memorandem o kulturní spolupráci podepsaném při jeho návštěvě země. Muzeum se mu teď islamofobním vyzněním výstavy bohatě odvděčilo. Artefakty z 1. až 9. století jsou zde vystaveny dohromady s výrobky „našich hochů“ – například s lustrem z nábojů a ostnatého drátu, s helmou s malůvkou čerta nebo s ukazatelem informujícím o tom, že Brno je víc než 4 000 km daleko.

Dlouhodobé trendy

Kombinovat „vysoké a nízké“, stejně jako současné a tehdejší, je už dlouhou dobu běžnou muzejní praxí. Často jde o zajímavé a intelektuálně podnětné emotivní kontrasty a srovnání. V případě této výstavy jde pouze o tupé a mechanické spojení, v rámci kterého je možné vedle sebe umístit například keramickou nádobu a plastový balíček armádní stravy.

Je přitom nutné zdůraznit, že nejde o ojedinělý lapsus muzea, ale o dlouhodobý trend, vždyť výstava nesoucí název Ázerbájdžán – čarovná země ohně z přelomu let 2014 a 2015 zase podobným způsobem, čili bez jakéhokoli kritického komentáře, představila artefakty Národního muzea historie Ázerbájdžánu společně s kýčovitými propagačními videi lákajícími turisty k poznávání krás této „čarovné“ země.

Náprstkovo muzeum (a tím i muzeum Národní, pod které spadá) nedokázalo přitom toto reklamní sdělení vyvážit třeba jen náležitým uvedením informace, že jde o vládní propagační materiál, natož aby zmínilo problémy této země – třeba ty s dodržováním lidských práv.

Motocykl sebevražedného atentátníka

Náprstkovo muzeum by mohlo v době vzrůstající rasové a náboženské nenávisti sehrát klíčovou roli instituce vzdělávající k rovnosti a lepšímu pochopení komplexních vztahů mezi kulturami a jejich vzájemnému prosakování, analyzovat současný kolonialismus ve všech jeho podobách, včetně toho kulturního a ekonomického, odhalovat skryté formy rasismu, bojovat s xenofobií. Předkládat návštěvníkům nestereotypní a možná také trochu nepohodlný obsah, namísto válečných trofejí, hrdinských příběhů a exotiky.

V závěru výstavy Afghánistán – zachráněné poklady buddhismu se nachází motocykl, ze kterého „naši“ sestřelili sebevražedného atentátníka, ještě než se stihl odpálit. Pokud to půjde s Náprstkovým muzeem tímto směrem dál, tak nebude na příští výstavě jen motocykl, ale rovnou pranýřovaná těla našich národních nepřátel. Budou vystaveny jako „podivné ovoce visící na topolech“, jak zpívá v jedné ze svých písní Billie Holiday. Progresivní na tom bude možná pouze to, že se určitě bude jednat o selfiekoutek.

Autor je umělec a vysokoškolský pedagog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image