Kuloáry neznají oddechu ani v podzimním přítmí, ba ani ve víru boje za důstojnost státního svátku 28. října, prý Hradem potřísněného. A tak lze v anonymním šerosvitu rovněž zaslechnout, že Miloši Zemanovi chybí jako sůl Miroslav Šlouf, dlouholetý fikaný aranžér politické dráhy nynějšího prezidenta, jenž však svou šedou eminenci vyštípal z volebního týmu těsně před úspěšným dobytím Hradčan v roce 2013. „Obklopen teď politicky negramotnými manipulátory, tajtrlíky a přikyvovači, potřeboval by právě nyní nekompromisně kalkulujícího Šloufa jako prase drbání,“ říkají znalci temných duší a mravních suterénů.
Bez Šloufa
Proč? Kdyby prý byl Šlouf po ruce, nenastala by dozajista ani trapná mela s jmenováním profesorů, při níž zazářila jinak sporadicky blikající hvězda Martina C. Putny. Sotva by došlo ke kalvárii s neexistujícím článkem Ferdinanda Peroutky „Hitler je gentleman“. Byla by vyloučena hluboká úvaha státníkova, v níž propojil odstraňování premiéra a samopal kalašnikov, s jehož replikou – dárkem pohotového patolízala – se hrdě ukázal kamerám, aby následně vyzval národ k ozbrojování po vzoru vlastní choti, která si „koupila revolver“.
Je opravdu těžké vzít vážně budhistickou oddanost vyšším hodnotám od akademiků, intelektuálů a politiků, jimž v devadesátých letech v zásadě nevadila přízemnost „léčby Klausem“ a hluboká tma kolem rozkrádané tomboly, pokud tyto jevy přímo neoslavovali.
Všechno by údajně bylo jinak. Jiří Ovčáček by na Hradě leda tak šúroval schody a zasvěceně by se nepřel s leteckými dispečery o tom, kdo způsobil zpoždění prezidentského letu na státní funus v Bratislavě. Islamofob Martin Konvička s mussoliniovsky vytrčenou bradou by se sotva ocitl za Zemanovými zády na Albertově o jiném formativním státním svátku. Snad by byly alespoň trochu zastřenější prezidentovy rasistické řeči o „islámské anticivilizaci“, jejímiž nositeli – logicky domyšleno – nemohou nebýt než podlidé. A Jiří Brady, úctyhodný stařec uniklý holocaustu a strýček našeho mizerného ministra kultury, by bez řečí dostal k 28. říjnu pořádné vyznamenání. Neodskákal by si jako nějaký uličník banální fakt, že jeho katolický příbuzný náhle propadl lámaistickému kacířství. Nerozpoutal by se politický boj kolem nicotnosti.
Převleková komedie
Ale ne, takhle to nebude. Kuloároví našeptávači určitě přeceňují úlohu jednoho šikovného lobbisty v dějinách. A naopak zřejmě podceňují situaci, kdy politické monstrum na prestižním vrcholu moci spontánně prolamuje všechny bariéry a korektorem jeho činů je už jen Narcisův obraz v hradním zrcadle. Takové podcenění lze rozeznat i u těch, kteří si rozšafně řekli, že prezidenti přicházejí a odcházejí a že vznik naší státnosti a kulisy Pražského hradu jsou podmínkou řádné oslavy státního svátku, jenž přece patří všem, celé společnosti. Jenže sílící vědomí, že se tu cosi zlého utrhlo ze řetězu a hrozí prošlápnout tenkou slupku kultury a minimum civilizovanosti hnátou nahého barbarství, přeci jen dodává patos revoltě záchranářů 28. října, kteří si dali sraz v centru Prahy u Husova pomníku. Je to patos vtíravý, oslovující i řadu těch, kteří jinak v havlovské ideologii fíkových listů, atlantické aroganci a elitářském nabobství „pražské kavárny“ spatřují naprostou odtrženost od života „obyčejných lidí“.
To je také důvod, proč velká část veřejnosti urputně obhajuje i ty hradní kroky, jimž by možná – kdyby byl ještě ve hře a jeho pán o trochu příčetnější – zabránil inženýr Šlouf jediným telefonátem. Je opravdu těžké vzít vážně budhistickou oddanost vyšším hodnotám od akademiků, intelektuálů a politiků, jimž v devadesátých letech v zásadě nevadila přízemnost „léčby Klausem“ a hluboká tma kolem rozkrádané tomboly, pokud tyto jevy přímo neoslavovali jako „nezbytnou cenu zaplacenou svobodě“. Je těžké jim věřit snahu o očištění svátku, jenž připomíná vznik československé státnosti, jestliže „cenou svobody“ se měl za jejich režie či vehementní podpory stát rozpad Československa.
Ostatně mnozí čeští historikové a publicisté současného establishmentu už nejednou – se sudetoněmeckou dikcí – označili Masarykovo Československo za „žalář národů“, horší habsburské monarchie. A prolili mnoho slz za „staré dobré“ Rakousko-Uhersko, které se prý pod moudrým vladařem tak krásně modernizovalo, porodilo občanskou společnost a z hloubi duše – tak jako my, pravověrní – nenávidělo nacionalismus. Dnešní římskokatoličtí obhájci hodnot první republiky vygumovali z dějin Masarykův konflikt s konzervativním Vatikánem a jeho husitské revoluční heslo „Tábor!“ a teď táhnou proti Hradu pomalu s chorálem božích bojovníků. Jsme svědky převlekové komedie krys, zplozených páchnoucím kompostem dějin.
Hrozny hněvu
Není to komedie nutně uvědomovaná. Když se nejvyšší ústavní činitelé – prezident, premiér, předsedové obou komor parlamentu a ministr zahraničních věcí – rozhodli napravit škody z Hermanova pražského duchovního koutku s dalajlámou a ujistili Peking o naší nerozborné družbě na věčné časy, zděšení nad „podlézáním cizí mocnosti“ bylo autentické a vlastně oprávněné. Zděsili se tak ale ti, kdož zcela samozřejmě, čtyřiadvacet hodin denně, v bdění i snění, s každým nádechem a výdechem, podlézají mocnosti jiné a stále ještě na světě nejmocnější. Zděsili se ti, kteří se – řečeno parafrází „radarového“ výroku Jiřiny Šiklové – vždy chtějí raději mýlit s prezidentem americkým, nežli mít pravdu s tím ruským. Tohle mezi nimi neděsí nikoho, tuto podlézavost si sami zvolili, z principu a zcela svobodně.
Taková obrana Dobra proti Zlu nebude účinná. Jsou nevěrohodní. Jenom ještě víc nalijí hrozny hněvu. A ty až prasknou, bude ještě hůř.
Autor je politický komentátor.