Deprese pod stromeček


Krásný nový svět má pár vad na kráse: rostoucí počet bezdomovců, dluhy, exekuce, příjmovou chudobu, diskriminaci a blížící se ekologickou katastrofu.

Není to tak dávno, kdy mediálním světem obíhala zpráva, která tvrdila, že jedinými lidmi, kteří vnímají svět realisticky, jsou ti, kteří trpí těžkou depresí. Je to do značné míry zkratka, nicméně vychází z celkem seriózních výzkumů neurověd a psychologie, které upozorňují na náš sklon k nemístnému optimismu tváří v tvář realitě, se kterou se náš mozek nedokáže vyrovnat. Ačkoliv jsme každodenně vystavováni kobercovým náletům informačních bomb sugerujících, že to se světem jde od desíti k pěti, mnozí z nás se stále domnívají, že žijeme v nejlepším z možných světů, který nadto může pokračovat donekonečna.

Máme se mizerně

Vody sociálních sítí tak nedávno rozvířila třeba zpráva o stavu světa z dílny mladého českého politika Dominika Feriho. Podle jeho slov bychom si měli jednou denně říkat, že se máme tak dobře jako ještě nikdy. Patrně proto, abychom na to nezapomínali, neboť na to lze zapomenout docela snadno. Tato lákavá nabídka má svoji logiku – HDP roste, nezaměstnanost klesá a údajně tak dokonce dýcháme na záda Španělsku. Svým optimismem se nás pokusila v posledních týdnech nakazit i místopředsedkyně TOP 09 Markéta Adamová, která vytáhla do boje o přežití s existenčním minimem v peněžence. A podařilo se – z týdenního experimentu vyvázla bez újmy a svou nově nabytou zkušenost shrnula slovy: „Experiment je u konce, v peněžence mi zbylo 80 Kč, které bych zřejmě běžně utratila třeba za hygienické potřeby nebo je šetřila na ošacení. Není to mnoho, ale potvrdila jsem si to, co jsem tušila – vyžít se z té částky dá, jen je třeba promýšlet opravdu každý výdaj. A snažit se, pokud to jen trochu jde, nejen snižovat výdaje, ale zejména zvyšovat příjmy.“ Ačkoliv patrně chtěla lidem dostat pod kůži trochu toho optimismu, spíše jim nakonec zvedla hladinu adrenalinu.

Jsme na potápějící se lodi, kde horní patra oslavují revoluční politické a ekonomické výdobytky na konci dějin, zatímco spodní podlaží pomalu tonou.

Můj mentální metabolismus si ale v průběhu let stihnul vyvinout silnou rezistenci proti všem optimistickým virům, a tak nemůžu jinak, než napsat určitý kontrapunkt k těmto duhovým barvám TOP 09. A právě Vánoce pro to poskytují ideální příležitost. Jsou to svátky poklidného usebrání a kontemplace, kdy opouštíme frenetický shon konzumního světa, a máme tak několik hodin až dní na to, abychom si uvědomili, jak moc v háji se to vlastně nacházíme. Následující vánoční řádky se budou snažit obhajovat antitezi, která říká, že takhle mizerně jako dnes jsme na tom ještě nikdy nebyli. Stanou se tak jakousi hroudou zapáchajícího bláta, hozenou mezi pečlivě zabalené dárky a vůni cukroví.

Blátivé Vánoce

Můžeme začít hned u těch, kteří žádné Vánoce vůbec slavit nebudou, protože ani nemají kde. Před nedávnem vznikla v Brně iniciativa, která se věnuje případu, kdy desítkám lidí začalo hrozit, že jejich vánočním stromkem bude ten na náměstí. Studie Ministerstva práce a sociálních věcí ČR odhaduje, že lidí bez domova se u nás nachází zhruba dvojnásobek oproti předchozím odhadům, tedy asi 68,5 tisíce osob, přičemž počet lidí bezprostředně ohrožených ztrátou bydlení se odhaduje na kouzelných 120 tisíc.

Jako nejčastější příčina jejich katastrofální situace se uvádějí dluhy, což nás vede hned k dalšímu aspektu našeho krásného nového světa, a to jsou exekuce. Podle statistik samotné Exekutorské komory a také ministerstva spravedlnosti bylo v loňském roce nařízeno 782 tisíc exekucí, přičemž celkový počet nařízených exekucí od roku 2001 už dosahuje řádu milionů. Zároveň s tím roste počet lidí, kteří se ocitají v exekuční pasti, což znamená, že už nemají v zásadě žádnou šanci se ze svojí situace dostat. V takových případech mají exekucí zpravidla více (těch, kteří jich mají více než čtyři, je bezmála 400 tisíc a nešťastníků s deseti a více exekucemi je zhruba 120 tisíc).

Kde ale nic není, ani exekutor nebere, což nás přivádí k další existenciální úzkosti spojené s duchem Vánoc, a tou je příjmová chudoba. Podle optimistické metodologie se ve stavu této materiální hibernace nachází asi 9 procent populace. Takové číslo ovšem vychází ze vztahu k mediánu národního příjmu, a je tak značně zavádějící. Medián v Německu nebo Švýcarsku je výrazně odlišný od toho, který známe z našeho českého prostředí. Možností, jak to napravit, je vztáhnout tento příjem k paritě kupní síly – pak se rázem v evropském kontextu dostáváme na podstatně realističtějších 30 procent lidí v příjmové chudobě. Co taková materiální deprivace znamená? Například to, že vás může položit nenadálý výdaj ve výši 10 tisíc korun, což se týká bezmála 40 procent domácností. Zhruba stejný počet lidí nevycestuje na dovolenou.

Jsme zemí s velmi nerovnými šancemi, ať už napříč sociálními vrstvami, nebo jednotlivými regiony. Pokud třeba pocházíte z vesnické dělnické rodiny, nedostane se vám pravděpodobně vyššího vzdělání ani kulturního a sociálního kapitálu a pravděpodobně se tak nedostanete ani ke článku, který o vás někdo píše. Vůbec nejlepší pak je, když máte tu smůlu žít v ghettu, tedy „sociálně vyloučené lokalitě“. Takových ostrůvků koncentrované marnosti a beznaděje se u nás nachází už více než 600 s obyvatelstvem čítajícím přes 115 tisíc lidí. Mezi nimi jsou především Romové, ale i důchodci. Není ostatně divu, když průměrný starobní důchod činil v prvním čtvrtletí roku 2016 srdceryvných 11 400 korun. Výplata starobních důchodů se k tomuto datu týkala 2 376 668 osob. Pokud se tedy náhodou do důchodu těšíte, nemáte (doslova) na co.

Mysli globálně, měj depku lokálně

Nejenom populace ovšem stárne, spolu s ní zažívá podzim svého života také naše civilizace. Smrt je naší nejvlastnější možností, pravil svého času německý filosof Martin Heidegger, a vytvořil tak geniální slogan na cigaretové krabičky, kterého si bohužel zatím nikdo nevšiml. Je asi zvláštností lidského druhu, že jedná a myslí, jako by měl žít věčně, ačkoliv dobře ví, že nic není pravdě vzdálenější. Takže ačkoliv to tak dnes nevypadá, i dnešní planetární kapitalismus jednoho dne zemře a my pravděpodobně s ním.

Aspoň taková je dnešní sebevražedná trajektorie. Kromě toho, že se plnou rychlostí řítíme do klimatické propasti, ze které nebude návratu, stihli jsme u toho mezitím zklikvidovat tisíce živočišných druhů, a způsobili tak v dějinách planety v pořadí už šesté masové vyhlazení živočišných druhů. Dřívějšími viníky byly ponejvíce kosmické nehody nebo pandemické choroby, tentokrát jsme ale z perspektivy života na planetě autentickou přírodní katastrofou právě my. Matematické modely se sice liší, nicméně i tak je zřejmé, že každý další den pobytu člověka na planetě má za následek vyhynutí desítek živočišných druhů.

Arktický led nám protéká mezi prsty, počasí se začíná radikalizovat, válečné konflikty bují, zásoby surovin se krátí a pitné vody ubývá. Některé společnosti se už dnes vydávají fašistickou cestou a je prakticky jisté, že společnost česká, dokonale vyplašená jednou marginální migrační vlnkou, není na výzvy 21. století vůbec připravena a chová se v zásadě jak malé děcko, bez jakékoliv schopnosti odolávat masážím zkorumpovaného mediálního systému.

Do ekologického kataklyzmatu se zároveň řítí lidská společnost, jejíž nerovnosti by mohla obdivovat i feudální knížata – vždyť pouhé procento nejbohatších vlastní polovinu světového jmění. Přesněji řečeno, podle zprávy finanční skupiny Credit Suisse z roku 2011 je v rukách horního 0,5 procenta populace (zhruba 30 milionů lidí) celkem 40 procent veškerého bohatství. Dalších 40 procent globálního koláče je v rukou 8,2 procenta světové populace, což znamená, že devět procent lidí má v rukou čtyři pětiny všeho. Léčit optimismus se ale dá i studií z technologického institutu ETH Zurich, ve které trojice systémových teoretiků došla k závěru, že planetární ekonomika má své jádro, ve kterém je zhruba třináct tisíc firem, jež ji de facto ovládají.

Namísto nejlepšího z možných světů jsme se tak ocitli přímo uprostřed surreálného šílenství: jsme na potápějící se lodi, kde horní patra oslavují revoluční politické a ekonomické výdobytky na konci dějin, zatímco spodní podlaží pomalu tonou a pracují až do roztrhání těla na blahobytu těch prvních. Potopíme se však nakonec všichni, a to za upřímného potlesku nic netušících pasažérů, jejich hlasitého smíchu a cinkání skleniček s dobrým vínem. Užívejme tedy vánočních svátků, jak nejlépe dovedeme, příští rok bude zase o něco hůř. Šťastné a veselé!

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM