Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč se nebojím znásilnění

Strach ze znásilnění by neměl ženy paralyzovat, protože se potom stávají jeho obětí.

Jsem cestovatelka. Žena-cestovatelka. Žena-stopařka. A stopuju dokonce i se svou malou dcerou. Když tohle zjistí lidé kolem mě, obvykle se neptají „Co bylo nejvíc cool místo, jaký jsi viděla?“ nebo „Jaký nejzajímavější člověk ti kdy zastavil?“.  Namísto toho se ptají: „Nebojíš se?“ A ti, kteří se s tím nepářou, říkají rovnou: „Nebojíš se znásilnění?“ Některé komentáře směrem ke mně a mé dceři jsou překvapivě hnusné: „Spousta lidí skončí špatně, jako mrtvola někde v příkopu. Doufám, že vy dvě nedopadnete taky tak.“ O „mrtvolách v příkopu“ jsem dokonce dvakrát slyšela od úplně cizích lidí.

Ano, ženy jsou znásilňovány a přepadány každý den

Statistiky věnující se znásilnění jsou pro ženy hodně drsné. Obětí znásilnění nebo pokusu o něj se podle RAINN stane každá šestá žena. Scény znásilnění jsou součástí večerních seriálových rituálů. Dokonce i některé pohádkové postavy jsou znásilněny.

Pokud nechám svůj strach, aby mi bránil dělat věci, které miluju, potom se stávám obětí. Ironické na tom je, že tím se do role oběti stavím sama. A to dřív, než mi někdo vůbec ublížil.

Osobně můžu potvrdit, že případy sexuálního násilí jsou běžné. Sama jsem byla dvakrát sexuálně obtěžována ještě před nástupem na střední školu. Jelikož jsem obeznámena se statistikami a zažila jsem si svoje, nabízí se domněnka, že teď tedy žiju ve strachu z toho, že mě někdo znásilní. Že kvůli tomu už budu strašně opatrná. Že nebudu lehkomyslná a vyvaruju se například autostopu. To ale není můj případ. Proč?

Připravit ženy o sílu, o to při znásilnění jde

Své tvrzení, že znásilnění je zločin z nenávisti, dokládá Laura Goode statistikou, ve které 95 procent násilníků udává, že „ženu znásilnili, aby zakryli pocit osobní nebo sexuální nedostatečnosti“ nebo „oběť považovali za snadný cíl pro vybití svého vlastního vzteku a frustrace vůči ženám“. Zbylých pět procent? Jejich motivy jsou čistě sadistické – prostě jim dělá dobře ženám ubližovat.

„Ve zkratce je znásilnění zločin založený na nenávisti – nenávisti vůči ženám, vůči jejich moci, nechuť ženám přiznat možnost svobodné volby při výběru sexuálního partnera a užít si konsenzuální sex.“ Nicméně 26 procent lidí si stále myslí, že znásilnění je zločin z vášně nebo ztráta sebekontroly. Julie Bindel napsala pro Guardian, že dokonce i některé významné feministky zpochybňovaly znásilnění, jehož obětí se stala žena, kterou považovaly za „příliš ošklivou na to, aby ji někdo znásilnil“.

Ženy žijí ve strachu ze znásilnění

Když jsem začala sbírat podklady pro tento článek, vůbec mě vlastně nepřekvapilo, že už existuje i označení pro strach ze znásilnění – virginitifobie. A tahle virginitifobie je zřejmě docela častá.

V knize The Female Fear: The Social Cost of Rape autorka zjistila, že třetina žen cítí obavu ze znásilnění nejméně jednou měsíčně, další třetina žen tvrdí, že strach ze znásilnění je permanentní součástí jejich života. Poslední třetina žen tvrdí, že sice nepociťují strach ze znásilnění, ale přesto vědomě či nevědomě dělají určitá opatření, aby se znásilnění vyhnuly

Přítomnost strachu ze znásilnění je tak rozšířená, že skoro každá žena se ho buď obává, nebo kvůli tomu mění své návyky.

Co to znamená žít ve strachu?

Obava ze znásilnění je v naší kultuře tak rozšířená, že může být těžké vytvořit si k tomuto tématu odstup. I proto vám dám jiný příklad.

Řekněme, že každý den budeme slýchat, že „auta jsou nebezpečná“, „když nastoupíš do auta, riskuješ, že budeš mít nehodu“ nebo „že jeden ze šesti lidí zažije v životě autonehodu“.

Pokud podobná varování budeme slýchat stále dokola každý den, opravdu se začneme bát. Možná budeme i nadále řídit, ale jen na určitých místech a v určitých časech. Nakonec možná začneme raději chodit pěšky. Kdyby nebylo veřejné dopravy, mohli bychom nakonec skončit zavření doma. Strach úplně omezí naše možnosti.

A tohle se stane v případě znásilnění a obavy z něj. Muži jsou samozřejmě také oběťmi znásilnění, i když poměr znásilněných žen je mnohem vyšší. Rozdíl je však v tom, že můžům nikdo neříká, že by se měli chovat určitým způsobem, protože jinak by mohli být znásilněni. Že by se muže-stopaře někdo zeptal, jestli se nebojí znásilnění, jsem ještě nikdy neslyšela.

Začarovaný kruh bezmoci

Byl by to hezký svět, ve kterém by se ženy mohly pohybovat volně a bez obav.

Ale v takovém světě ještě nežijeme. Takže bych možná raději měla být opatrná nebo alespoň nestopovat se svou dcerou. Jenže řešení není žít opatrně.

Když někdo říká, že nemám něco dělat (cestovat, stopovat, kampovat…), protože pro mě jakožto pro ženu je to příliš riskantní, je on tím, kdo nade mnou dává sexuálním násilníkům moc. Přesně tohle vytváří prostředí, ve kterém by ženy raději měly zůstat „na svém místě“. Dokud ženy nezačnou požadovat stejnou svobodu a stejná práva jako muži, nic se nezmění.
„Každé varovné ‚dávej si pozor‘ mi bere možnost volby a znevažuje moji sílu stejně, jako to dělají násilníci.“ Tím začíná kolotoč, který vede k tomu, že ženy jsou zase jen odrazovány a zastrašovány: muži znásilňují > ženy se bojí > ženy si odpírají svobodu > ženy tím přicházejí o svou sílu > muži dál ženy znásilňují a tím je drží zastrašené.

Jako matka dcery (a jako člověk) nechci dopustit, aby se takový kolotoč zastrašování roztáčel dál. Nemůžu dovolit, aby moje dcera viděla, že „jsem opatrná“ a vyhýbám se určitým aktivitám, protože jsou pro ženy příliš nebezpečné.

Není odpovědností žen starat se o to, aby je nikdo neznásilnil

Jeden z prvních článků o znásilnění, které jsem našla, byl text Jak se nenechat znásilnit.

Moudrá doporučení zní: „neopíjej se“, „opíjej se jen se střízlivými kámoši“ nebo „hlídej barmana, když ti nalívá drink“. Znásilnění se podle článku dopouští nešťastní muži prahnoucí po moci, takže vlastně není úniku. Sdělení tedy v podstatě zní: žij a boj se. Tohle ve skutečnosti nepomůže nikomu.

Pokud žena nehodlá přistoupit na pravidla, která by měla zabránit znásilnění – jinými slovy žije svobodně –, je to potom její chyba, pokud ji někdo znásilní.

„Stopařka? Co asi tak čekala?“

„Co v té čtvrti dělala takhle pozdě v noci a sama?“

„Asi bys měla víc přemýšlet, než si vezmeš od někoho jen tak drink.“

Není odpovědností žen starat se o to, aby je nikdo neznásilnil. To muži nemají znásilňovat.

Odmítám být vyděšená

Existují dva termíny, které se ve feministických a aktivistických kruzích v souvislosti se sexuálním násilím používají a rozhodně ne nahodile. Oběť je člověk, který byl negativně ovlivněn působením někoho nebo něčeho, s následnými zraněními, poškozeními nebo ztrátami, člověk vystavený útlaku, strádání nebo špatnému zacházení. Oproti tomu přeživší je ten, kdo prožil utrpení a nadále žije a naplňuje svůj život navzdory nepřízni či traumatům. Oba tyto termíny se ale soustřeďují především na ženu, nikoli na násilníka.

Jejich používání provází také řada kontroverzí. Občas to vypadá, že znásilnění je něco, co ženu svým způsobem posílí. Nicméně tyto termíny mají pro mnoho lidí silné konotace. Velmi dobře to popsala Rachel Waddingham v článku Kdo jsem? Oběť, nebo přeživší? V něm říká:

„Jsem přeživší. Vnímám, jaký dopad na mě má to, čím jsem prošla, a přesto nejsem obětí. Přesně si uvědomuju, co jsem prožila, a zároveň vím, že už je to za mnou. Mám naprostou kontrolu nad tím, jak mě ovlivňují věci z minulosti v současnosti. Ten, kdo mi ublížil, nade mnou nemá žádnou moc – jen pokud mu ji sama dám.“

S poslední částí velmi souzním. Pokud nechám svůj strach, aby mi bránil dělat věci, které miluju (jako stopování, což je moje velká vášeň), potom se stávám obětí. Ironické na tom je, že tím se do role oběti stavím sama. A to dřív, než mi někdo vůbec ublížil. Své svobody se jen tak nevzdám. Budu raději přeživší. Neodradí mě všechna ta varování a nedám těm několika kreténům šanci kazit mi život. Budu žít podle svých vlastních pravidel. Pokud se tím nějaký muž cítí ohrožen, pak je to jen jeho problém.

Jak bych nesla znásilnění?

Jednou jsem v Gruzii zažila situaci, kdy jsem musela kousat a kopat, protože jeden muž byl vůči mě hodně agresivní. Byla jsem pak dlouho naštvaná. Ale zlobila jsem se na něj. Ne na sebe kvůli tomu, že mluvím s cizími lidmi. Ani jsem nemyslela na to, co jsem měla udělat jinak. On je ten, kdo udělal něco špatně. Ne já.

Střídám těžké boty (abych násilníky mohla nakopnout) a tenisky (abych mohla utéct), když stopuju, to je pravda. Pořádně si prohlížím auta, do kterých nastupuju. Jsem zhnusena představou, že bych mohla chytit nějakou pohlavní chorobu při znásilnění nebo že bych měnila své cestovatelské plány, jen abych někde něco nahlašovala na policii.

Stopování miluju. A nepřestanu s tím jenom proto, že mi někdo říká, že bych se měla bát znásilnění. Nesmím si dovolit se bát.

Běžte si za dobrodružstvím, jakkoli riskantním. Pokud se někdo rozhodne vám ublížit, protože jste ženy, problém je v něm, ne ve vás. Nevzdávejte se své svobody a nezahazujte svou sílu jenom proto, že někdo říká, že byste se měly bát.

Autorka je cestovatelka.

Z anglického originálu Why I’m Not Afraid of Getting Raped, publikovaného na blogu Mom Goes Camping, přeložila Kateřina Kilianová. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image