Česká islamofobie pokračuje


Projevy islamofobie často vnímáme jen jako kuriozitu. Celkový trend je ale mnohem vážnější.

Loňský rok byl na protiislámské aktivity v Česku nebývale bohatý. Asi málokomu unikly všemožné excesy vděčně rozebírané médii, Konvičkovými urputnými pokusy znovu přivábit pozornost počínaje a eskapádami advokátky Kláry Samkové zdaleka nekonče. Jistě by se mohlo zdát, že téma českého odporu proti islámu už bylo stokrát probráno. Ovšem v loňské záplavě klipovitého zpravodajství, věnovaného různým kauzám a pseudokauzám, poněkud zaniklo, jak závratně se, jde-li o „islám po česku“, za nemnoho posledních let posunula laťka možného, přípustného a všeobecně přijatelného.

Odborníci na slovo vzatí

Jak často zaznívá od odborníků i aktivistů, škála islamofobních projevů je vskutku rozmanitá. Může jít o sofistikovaně se tvářící publicistickou produkci, jež v praxi dokáže kultivovaným způsobem podněcovat k nenávisti mnohem lépe než obhroublé výpady na sociálních sítích nebo agrese vyvolaná některým (někdy domnělým) muslimským atributem. Pod pojem islamofobie totiž zdaleka nepatří jen křik na demonstracích plných transparentů s přeškrtnutou mešitou, nýbrž i seriózně se tvářící publikace slibující čtenářům odhalení „pravé tváře islámu“. Vysoce selektivní vidění světa v nich jde ruku v ruce se sebevědomím „majitelů pravdy“, kterou přece lidé chtějí slyšet – a kterou jim žádný proradný religionista či orientalista jen tak nesdělí. Pravda o islámu se totiž tají a je zapotřebí se k ní prokousat nánosy politické korektnosti.

Občas míra neinformovanosti dosáhne takové míry, že to až zabolí. Obecně platí, že sebevětší hloupost o islámu zapadne v moři hloupostí ještě větších – tak proč se unavovat studiem.

Kolikrát už jsme podobná moudra četli či slyšeli? Vedle stálic protiislámské rétoriky v čele s prezidentem Zemanem, jemuž za silná slova o muslimech tleskají i ti, kteří jej jinak opravdu nemusí, se v letech 2015 a 2016 na islamofobní vlně „svezla“ jak řada respektovaných osobností, tak do té doby neznámých postaviček. Nebyla při tom nouze o všemožné kuriozity – vzpomeňme například průkopnici protiimigračního songu Olivii Žižkovou s osobitou písní „Evropo dýchej“, která své poznatky o islámu podepřela mimo jiné autoritou herce Jiřího Krampola.

Protiislámští autoři slaví úspěchy a leckdo je pokládá za odborníky na slovo vzaté. O renomé, jakého dosáhl v České republice, by se Billu Warnerovi mohlo na západ od nás jen zdát. Nejen, že jej Česká televize v Událostech, komentářích z 6. října 2014 uvedla jako respektovaného znalce z Centra pro studium politického islámu (to zní přece seriózně), ale jeho (i na poměry západních islamofobních klasiků) nepříliš poučené, byť marketingově skvěle zvládnuté prezentace se staly oblíbenou mantrou mnoha českých novinářů – a nejspíš i povinnou četbou redakce Reflexu. Vznosně znějící spojení „islámská trilogie“, které nikdy nepoužije islamolog či religionista a které často přebírají Warnerovi čtenáři, najdeme nejen v hrubozrnných internetových diskusích, ale třeba i v zamyšlení Cyrila Höschla v magazínu Pátek Lidových novin z 19. října 2016. Onou trilogií se myslí Korán, sunna (Tradice) a životopis proroka Muhammada. Jejich poznání – alespoň podle Warnera a jeho fanoušků – se rovná pochopení islámu.

Co najdeme v knihkupectví

Nemá smysl hovořit o rozdílech mezi islámem a „koranismem“. A co na tom, že o Warnerových „odborných“ kvalitách panuje mezi skutečnými odborníky pozoruhodný konsenzus? Lidé to přece chtějí. A co má dělat prostý facebookový hledač pravdy o islámu, když Warnerovi „na špek“ sedne i univerzitní profesor – vedle mnoha dalších vzdělaných osobností.

Přesvědčivým dokladem toho, že „demaskování islámu“ dnes opravdu táhne, a to i komerčně, je fakt, že už dávno nejde jen o vydavatelské počiny nadšenců „na okraji“ a různých nepříliš známých internetových portálů. Jeden příklad za všechny: nedávno Knižní klub krátce po sobě vydal hned dvě knihy egyptsko-německého autora Hameda Abdel-Samada, v mládí člena Muslimského bratrstva, dnes odpůrce islámu, jenž volá po jeho reformě a kritizuje západní politiky za smířlivost vůči islámu za cenu ignorování faktů. Názvy knih hovoří za vše: Islámský fašismus a Účtování s Mohamedem. Rovněž anotace neponechává prostor k pochybnostem: „Reforma muslimského myšlení nemůže začít, dokud se muslimové neodváží zpochybnit Mohamedovu nedotknutelnost a nedají svému prorokovi lidské rozměry. Dokud v něm nezačnou vidět složitého, rozporuplného a zřejmě také chorého člověka, jakým ve skutečnosti byl.“

O tom, co dnes zájemce o islám najde v příslušném regále knihkupectví, snad raději ani nepsat – není to hezký pohled, a tak se ani nelze příliš divit rozhořčeným účastníkům internetových debat, kteří nadávají všem těm odborníkům, kteří údajně zradili, v lepším případě selhali. Není se co divit, hlas odborníků, který dnes příliš nekoresponduje s tím, na co většina zdejších čtenářů, diváků či posluchačů naráží, není příliš slyšet. Důvodů je jistě více a jeden z nich krásně shrnul starší pán v diskusi nad knihou autora těchto řádek: „To je pěkné, co nám tu povídáte, ale lidé chtějí slyšet něco jiného.“ O vlídné pozornosti, které jsou vedle muslimů na internetu vystaveni i jejich údajní advokáti, tedy odborníci, netřeba mluvit. Kdyby se po vzoru mnoha nesmyslných anket a žebříčků uspořádala soutěž „Zlatý hejt“, bylo by podnětné sledovat, kteří kolegové se – vedle již tradičního „hromosvodu“ v podobě Tomáše Halíka – těší největší přízni.

Ve víru hysterie

Smutnější než vlny nenávisti však bývají příklady, kdy se, jde-li o islám či muslimy, „přepnou do jiného modu“ i vzdělaní a kriticky smýšlející jedinci. Takové příklady respektovaných a známých osobností, od lékařů až po politology, jsou nesčetné. Občas míra neinformovanosti dosáhne takové míry, že to až zabolí. Obecně platí, že sebevětší hloupost o islámu zapadne v moři hloupostí ještě větších – tak proč se unavovat studiem. Navíc, pokud se demagogie spojí s dobrým vypravěčským podáním, pak snadno promineme třeba úspěšnému autorovi historických románů Vlastimilu Vondruškovi, že pod pojmem muslimské vyznání víry vnucuje čtenáři nesmyslný blábol na celý odstavec (vyznání víry, šaháda, se zpravidla vejde, podle fontu, na jeden nebo dva řádky).

Samostatnou kapitolou je islám ve školách; nejde přitom o mediálně mimořádně reflektované spory kolem nošení muslimských šátků, nýbrž o vzdělávání. Hysterie v tomto ohledu u nás dosáhla takového stupně, že vedle zcela nemyslitelné představy, že by, nedej bože, se školáky v besedě pohovořil o svém náboženství muslim, se v podstatě jakákoliv snaha o tolik potřebnou osvětu v tomto směru dostává pod palbu těch, kteří islám „prokoukli“. Před nesprávně informovanými pedagogy, kteří by mohli naše děti poškodit nesprávným vylíčením islámu, nás mají ambici chránit mnozí. O tom, že nejde jen o neškodné plácání na sociálních sítích, nás před časem přesvědčil i projekt „Muslimové očima českých školáků“, jehož autorky ani několik odborných posudků nezachránilo před odnětím akreditace ze strany MŠMT v reakci na rozhořčený hlas lidu z internetu.

A když už jsme u osvěty: nedávno advokátka Klára Samková vyhlásila veřejnou sbírku, jejímž účelem je, jak stojí na stránkách, „vybrat finanční prostředky na nákup literatury zabývající se tématem islámu, případně migrace a života v muslimských zemích, a tuto zakoupenou literaturu následně nabídnout veřejným městským a obecním knihovnám, které si z předkládaného seznamu této literatury (jak beletristického, tak odborného charakteru) budou moci samy vybrat, o které z těchto publikací by měly zájem“. A když už dělám paní Samkové reklamu: přiložený seznam knížek na uvedeném webu by měl korigovat literaturu o islámu, kterou už knihovny mají (a že jí není málo).

Obecně vzato, přestože Češi, jak mnohokrát dříve zaznělo, v rámci celé EU prokázali procentuálně největší obavy z islámu i averzi vůči muslimům, zdejší diskuse nebo mediální přestřelky na dané téma máme stále tendenci vnímat spíše v rovině dílčích kuriozit. Ať už se jedná o propagaci xenofobní kapely Ortel na webu římskokatolické farnosti na Lipně, o zarážející množství lidí, kteří na internetu docela vážně „řeší“ islám jakožto nákazu, o pana poslance Kobzu, jenž navrhoval venčit pejsky kolem mešity, nebo o vzdělávací ambice paní Samkové. Podobných kuriozit by se našlo ještě mnoho. V jednotlivostech jsou možná k pousmání, ale celkový trend, do nějž zapadají, nám příliš důvodu k optimismu nedává.

Autor je orientalista.

 

A2LARM