Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Čím déle se odehrává tragédie v pásmu Gazy, tím více se vyostřují polemiky o jejím zpravodajském pokrytí v Česku, přičemž často v nich zaznívá oprávněný povzdech, že v míře bezpodmínečné české podpory izraelské politiky jsme v evropském kontextu vskutku jedineční. Na některé ze zdejších mýtů o konfliktu mezi Izraelem a Hamásem správně poukázal ve svém nedávném článku Miloš Mendel. Málo si však uvědomujeme, nakolik současná převažující jednostrannost v českém přístupu k Izraeli souvisí s jinou výraznou jednostranností, kterou jsme intenzivně zažívali v období tzv. migrační krize, kdy většina Čechů zaujala jednotný postoj k muslimům a Arabům, přičemž nemějme příliš iluzí o tom, že nemalé části našich spoluobčanů oba pojmy poněkud nesplývaly. Ovšem nahlížet na drama v Gaze islamofobní optikou je navzdory své pomýlenosti až příliš svůdné, už jenom proto, že se u nás tento pohled kdysi tak osvědčil.
Kategoričnost soudů o palestinsko-izraelském konfliktu přitom nemusí být vždy jenom výsledkem jasných sympatií k jedné ze znesvářených stran, ale stejně dobře ji dokáže navodit i odpor k té druhé.
Vzedmutí protiislámských nálad v Česku dosáhlo svého vrcholu v letech 2015 a 2016, kdy téma islámu jednoznačně dominovalo společenskému diskurzu. Odpor proti islámu se stal natolik dominantním a konsenzuálním, že jeho protagonisté ani neměli příliš potřebu jej jakkoliv ospravedlňovat. Pokud však takovou potřebu, zejména v rámci nejrůznějších veřejných debat či (v mnohem živelnější podobě) diskusí na sociálních sítích, přece jenom měli, pak jedním z velmi častých argumentů, které tehdy zaznívaly, byla jejich náklonnost k Židům a podpora státu Izrael.
Člověka, který se k tomu tak vehementně hlásí, přece nelze nazývat xenofobem či dokonce rasistou, a tak šlo někdejší české facebookové tažení proti muslimům a Arabům nezřídka ruku v ruce s ostentativně vyjadřovaným filosemitismem či hlasitě deklarovanými sympatiemi k Izraeli. Mnozí stoupenci facebookové platformy „Islám v České republice nechceme“ (IVČRN) se tehdy s oblibou zaklínali přátelstvím s Židy či přímo svým židovským původem, jako by tento aspekt samotný dokázal posunout jejich šíření nenávisti do roviny přijatelného a legitimního společenského aktivismu. Při své argumentaci, která tehdy slavila úspěchy na všech frontách, často poukazovali na nesrovnatelnost svého odporu proti muslimům s dřívějšími projevy předsudků a nenávisti, v čemž měli pravdu.
Od antisemitismu k islamofobii
Rozdílům mezi touto tzv. „novou xenofobií“ a jejími tradičními formami se věnoval před mnoha lety politolog Pavel Barša, který je shrnul následovně: „První rozdíl plyne z naznačeného posunu od etnicko-kulturní k ideologicky-náboženské (sebe)identifikaci stigmatizované menšiny. Zatímco krajní pravice se brání cizímu jménem partikulární – etnické, národní či rasové – skupiny, tato vlna se brání cizímu jménem univerzálních práv jednotlivce. (…) Druhý rozdíl je sociologický. Zatímco sociální základnou evropské krajní pravice byly hlavně nižší a nižší střední třídy, často zklamané z nesplněných slibů levicových ideologií, sociální základnou nové xenofobie jsou třídy střední a vyšší. Třetí rozdíl spočívá v záměně hlavního terče xenofobie. Nejenže je odpor k cizímu převeden z judaismu a Židů na islám a Araby, ale láska k Židům a státu Izrael se stává hlavním kritériem loajality k Západu. (…) Čtvrtý, geopolitický rozdíl plyne z předchozího. Přijetí sionizovaného židovství vtěleného v Izraeli jako součásti Západu – jako výspy ‚naší‘ civilizace na nepřátelském území Středního východu – jde často ruku v ruce s kladným vztahem k USA a s podporou jejich středovýchodní politiky po 11. září 2001.“
S odstupem více než desetiletí lze Baršovy souhrnné charakteristiky vnímat jako velice přiléhavé; dokonce některé z nich (jmenovitě bod první a třetí) se staly nedílnou součástí různých islamofobních proklamací v médiích či na internetu, jimiž odpůrci islámu usilují (a dlužno dodat, že vesměs úspěšně) o legitimizaci vlastního počínání v očích spoluobčanů, kteří se o islám příliš nezajímají.
My a oni
Palestinsko-izraelský konflikt se tak pro mnohé povrchní pozorovatele velmi snadno posouvá do černobílého (o to však oblíbenějšího) střetu „našich“ a „jejich“ hodnot se vším, co s tím souvisí. Netřeba dodávat, že internetové kulturní války na téma „my a oni“ s sebou zákonitě vedle vypjatých emocí, které tak snadno dokážou z virtuální reality vystoupit do reálného života a zdárně narušovat mezilidské vztahy, rovněž přinášejí spoustu kuriozit. Přestože izraelsko-palestinský střet není primárně náboženský, pro mnohé odpůrce islámu se právě on stává pomyslným kolbištěm, na němž mohou výmluvně demonstrovat své vlastní představy o nábožensky a civilizačně podmíněném dobru a zlu.
Z množství klišé, které se svého času s železnou pravidelností objevovalo ve photoshopových kolážích kreativně vystavovaných na sociálních sítích, autorovi těchto řádek utkvěla v hlavě jedna poměrně frekventovaná ilustrace na téma „My a Oni“: Černým šátkem zahalená muslimská stařenka s rezignovaným výrazem ve tváři v ní sedí naproti samopal třímající mladé atraktivní příslušnici izraelských ozbrojených sil v khaki šortkách. Fanoušci facebookové skupiny IVČRN, jejíž počet příznivců v říjnu 2015 překročil úchvatných 160 000, tehdy měli za úkol si vybrat, se kterou postavou oné fotomontáže sympatizují. Výsledek si lze snadno domyslet a nepotřebuje komentář.
Palestinsko-izraelský konflikt patří beze sporu k tématům, na něž mají lidé zpravidla velmi vyhraněný názor. Platilo to v minulosti a platí to i po 7. říjnu 2023, kdy došlo k šokujícímu masakru více než tisícovky nevinných lidí teroristy z hnutí Hamás, kteří vtrhli na území státu Izrael z pásma Gazy. Kategoričnost soudů o palestinsko-izraelském konfliktu přitom nemusí být vždy jenom výsledkem jasných sympatií k jedné ze znesvářených stran, ale stejně dobře ji dokáže navodit i odpor k té druhé. Jinými slovy, ostentativní podpora Izraele ze strany českých bojovníků proti islámu často neplynula ani tak z nějakého hlubšího zájmu o otázku sionismu a židovského národního sebeurčení, nýbrž z prosté představy Izraele, jakožto síly, která ví, jak „uštědřit Arabům a muslimům lekci“.
Dlužno připomenout, že ve skutečnosti se nejedná ani tak o projev podpory či přátelství, jako spíše o výraz takzvaného pozitivního předsudku, jmenovitě filosemitismu, který je ovšem v konečném důsledku stejně problematický jako antisemitismus, neboť v tomto konkrétním případě napomáhá udržovat stereotypní představu o Židech jakožto účinném nástroji proti Arabům.
V rámci svého úsilí o legitimizaci vlastní agendy se čeští protiislámští aktivisté na vrcholu tzv. migrační krize vynasnažili „vtáhnout do hry“ také představitele zdejší židovské obce, kteří však byli na druhou stranu ve vztahu k islamofobním projevům oprávněně ostražití, a to i v těch případech, kdy se některé z těchto projevů pojily s deklarováním přátelství k Židům i s ostentativní podporou státu Izrael.
Ostatně náklonnost českých protiislámských aktivistů k Židům a k Izraeli nebyla a není zdaleka originální; podobných příkladů bychom našli v evropském kontextu dlouhou řadu. Ikonickým se v tomto ohledu stala fotografie matadora boje proti islámu, nizozemského politika Geerta Wilderse s jarmulkou na hlavě u Západní zdi v Jeruzalémě.
Past fotbalového fandění
Svéráznou kapitolu ve zdejším odporu proti islámu spojeném s podporou Izraele představuje Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, což je reprezentant křesťanského sionismu, který je spjat s dispensacionalismem, tj. doktrínou, podle níž existují popsané a časově zařazené etapy Božího jednání s lidstvem (dispensace). K Božímu plánu v tomto kontextu patří návrat Židů z diaspory do Země izraelské (ztotožněné se státem Izrael). Po návratu přijmou Ježíše jako Pána a Spasitele, a ti, kdož tak učiní, dojdou spásy. Proto taky křesťanští sionisté podporují jak Židy v Izraeli, tak Židy směřující k návratu.
Česká pobočka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém pořádá každoročně pochody proti antisemitismu, jichž se účastní nebo je zaštiťují zdejší čelní politikové i ústavní činitelé. Na druhou stranu se nikterak netají svými ostře protiislámskými postoji. Málo se ví, že nejbizarnější událostí českého boje proti islámu nebyla proslulá projížďka vůdce zdejších muslimobijců Martina Konvičky na velbloudu po Staroměstském náměstí, nýbrž komorní a velmi decentní demonstrace, kdy se u pomníku TGM na Hradčanském náměstí sešla právě hrstka podporovatelů Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém, aby takto vyjádřili svou podporu prezidentu Zemanovi, čelícímu kritice za své islamofobní výroky, jinými slovy, aby demonstrovali za právo prezidenta šířit nenávist proti muslimům.
Při sledování aktuálního tragického dění v pásmu Gazy a zejména pak jeho českých mediálních ohlasů se jen těžko lze zbavit pocitu jednostrannosti a cynismu. Až příliš často se řeší, kdo má právo na soucit a kdo nikoliv. Až příliš často bojovníci proti islamofobii přehlédnou, že se Židům děje příkoří, a až příliš často bojovníci proti antisemitismu ignorují, když se brojí proti muslimům. Čím více se tento konflikt dostává do širších politických a ideových rámců, tím více se to odráží v dehumanizaci jeho obětí. Palestinsko-izraelský konflikt není fotbalový zápas. Nechat se vtáhnout do hry, tedy podporovat tu či onu stranu, bojovat za její práva a úplně přitom zapomenout na práva těch druhých, znamená – jak už nejednou zaznělo i v českém mediálním prostoru – nechat se vtáhnout do pasti. Což by bylo o to tragičtější, neboť jde o konfrontaci, ve které se nestřetly „naše“ a „jejich“ hodnoty, potažmo „my“ a „oni“, nýbrž kde proti sobě stojí dva národy, které se oba staly obětí pohnutých dějin dvacátého století.
Autor je orientalista.