Foto Alarm/Petr Zewlakk Vrabec
Zhruba před deseti lety vstoupila v irácké provincii Anbár před světla reflektorů světového zpravodajství nechvalně proslulá teroristická organizace zvaná Islámský stát (dále jen IS). Ta v červnu 2014 po obsazení dvoumilionového Mosulu vyhlásila chalífát a svou bezprecedentní a na odiv stavěnou brutalitou se na čas stala v globálním měřítku noční můrou číslo jedna. Ze strany IS podněcované teroristické útoky v Evropě a zejména pak o rok později vrcholící evropská migrační krize způsobily, že se islám stal suverénně nejvyhledávanějším tématem českých veřejných debat, ať již šlo o zdejší mediální a politickou scénu nebo v mnohem živelnější a jadrnější podobě o projevy na sociálních sítích. Přestože islám od té doby vystřídala řada jiných palčivějších témat (od covidu až po válku v Ukrajině), plody tehdejší vlny protiislámských emocí i počinů sklízíme dodnes.
Začínající rok 2024 může v řadě bodů připomínat rok 2014, mimo jiné i tím, že existuje řada důvodů pro opětovné očekávání narůstající vlny migrace do Evropy, že na Blízkém východě se situace opět dramatickým způsobem vyostřila a že na evropské scéně výrazně přibylo populistických hlasů, připravených hbitě vyslyšet „hlas lidu“.
Masový odpor proti islámu byl jedním z prvních fenoménů, který zcela názorně prokázal v českém kontextu možnosti, ale též limity sociálních sítí (u nás tehdy zejména Facebooku). Iniciativa „Islám v České republice nechceme“ (dále jen IVČRN), jež vznikla již v roce 2009 jako skupina debatérů čítající stovky členů, zaznamenala v letech svého největšího rozmachu (2015–2016) přes 150 000 stoupenců. Na vrcholu své popularity dokázala úspěšně vystoupit z virtuální sféry a zaujmout českou veřejnost nejen řadou demonstrací plných transparentů s přeškrtnutou mešitou, ale též svérázných happeningů. Jedním z nich byla kupříkladu známá projížďka Martina Konvičky, jihočeského entomologa a ideového vůdce IVČRN, na velbloudu po Staroměstském náměstí nebo o mnoho méně mediálně reflektované vystavení kadibudky poblíž velvyslanectví Království Saúdské Arábie. Především ale přinesla „hvězdnou hodinu“ IVČRN, kdy se při vzpomínkách na výročí 17. listopadu na pražském Albertově ocitli čeští muslimobijci na jednom pódiu s prezidentem Zemanem, který se do boje proti islámu svými demagogickými výroky rovněž vydatně zapojil.
Islamofobie jako norma
Hodnotit s odstupem času úspěchy i neúspěchy českých odpůrců islámu je dosti problematické, neboť zatímco v rovině politické zcela pohořeli (různá protiislámská uskupení, jako byl například Blok proti islámu, měly vpravdě jepičí život), tak jejich poselství zdejší veřejný diskurz zcela opanovalo. Z počáteční nadšené a spontánní, téměř až obrozenecké snahy prezentovat vlastní „odhalení pravé tváře islámu“ navzdory bdělým cenzorům, muslimy podplaceným vědátorům i politicky korektním médiím se pozvolna, ale jistě, stával naprostý názorový mainstream. V současnosti tak na okraji zájmu poněkud paradoxně živoří spíše odborné či popularizační publikace o islámu, zatímco protiislámské (či, nebojme se použít ten termín, „islamofobní“) texty a vystoupení se staly víceméně jistou normou.
Výrazný mezník na cestě normalizace protiislámského étosu u nás přitom představoval vstup velkých hráčů na scénu, kdy se dosavadního tématu hrstky blogerů a aktivistů rázně chopili profesionálové, kteří si dovedli velmi dobře spočítat, co chtějí lidé slyšet nebo číst. Takovými byli na knižním trhu například Euromedia a na poli mediálním týdeník Reflex či TV Prima. Protiislámská demagogie se tedy stala nejprve přijatelnou, aby se následně stala dominantní. Jinými slovy to, co bylo dříve pokládáno spíše za dílčí excesy (z dlouhé řady bizarních příkladů vzpomeňme třeba na vystoupení amerického protiislámského aktivisty Billa Warnera v České televizi, kde byl představen jako expert na islám, či povídání o migraci v podání Konvičkova spolubojovníka sociologa Petra Hampla pro Učitelské noviny, jež svého času docela vyděsilo část odborné veřejnosti), je dnes víceméně standard. Kdo tomu nevěří, toho může velmi snadno přesvědčit jen letmý pohled do knihkupeckých regálů, kde pod štítkem „islám“ najde vpravdě pozoruhodnou kolekci zaručeně kompetentních „odhalení pravé tváře islámu“, o zdejších veřejných knihovnách, jež mnohdy zcela bezelstně poskytovaly prostor pro „osvětové“ prezentace českých islamofobů, ani nemluvě.
Dodejme rovnou, že to, co IVČRN kdysi pomohlo zazářit, vedlo později též k poklesu zájmu o islámskou agendu (přičemž do této vágní množiny aktivisté nezřídka vkládali i takové otázky, které mají s islámem jako takovým jen pramálo společného) v té nejobecnější rovině. Islámu bylo zkrátka všude plno. Exotické téma tak přestalo být exotické a takzvaně kontroverzní problematika přestala být kontroverzní, když téměř všichni vlastně sdíleli to samé. Není divu, že mnohé zájemce islám přestal bavit (zdejší antikváři i Levné knihy by mohli vyprávět) a dnes jde o téma víceméně živořící na pokraji zájmu, byť jistě ne na dlouho, k čemuž se však ještě dostaneme. Mizení zájmu o islám jistě napomohla i drtivá porážka IS (který čeští islamofobové kdysi prezentovali jako islám v jeho nejčistší podobě), ale především pokles přílivu uprchlíků z většinově muslimských zemí do Evropy.
Všichni proti proudu
Odpor proti islámu, který u nás zahájila hrstka aktivistů, kteří se dle vlastního mínění nebáli „jít proti proudu“, se postupně stal natolik dominantním a konsensuálním, že v letech 2015 a 2016 „šli proti proudu“ téměř úplně všichni. Neboť až na nepříliš početné výjimky českých muslimů a jejich sympatizantů, lidskoprávních aktivistů nebo odborníků na islám se proti islámu postavila celá společnost, a proto se aktivisté z IVČRN (jakož i jejích politických výhonků) stali jen jedněmi z mnoha, kdož verbalizovali odpor vůči islámu naplno. O tom, že rozhodně nejde o přehánění, nás mohlo přesvědčit mj. sociologické šetření prováděné napříč evropskými státy, v němž na otázku, zda by lidem vadilo mít muslimského souseda, odpověděla záporně („nevadilo“) jen zhruba desetina zdejších respondentů, čímž jsme obsadili první příčku a s náskokem porazili i takové země jako Švédsko či Francii, kde by měli, soudě alespoň podle hlasu lidu na českých sociálních sítích, bytostně nenávidět muslimy úplně všichni.
Nepřekvapí, že na protiislámské vlně se svezla naprostá většina politiků (připomeňme si na tomto místě, že k nepočetným výjimkám patřil nedávno zesnulý Karel Schwarzenberg), většina médií, jakož i většina veřejných intelektuálů. Na adresu islámu padaly nejrůznější výroky, jejichž absurdita vyniká i po mnoha letech, „anticivilizací financovanou dílem z ropy a dílem z narkotik“ tehdejšího prezidenta Zemana počínaje a pozoruhodným zamyšlením, proč Korán „řeší“ křesťany, když Bible „neřeší“ muslimy tehdejší poslankyně ODS Jany Černochové zdaleka nekonče. Samostatnou kapitolu v českém „stýkání se a potýkání“ s islámem přitom představuje islámské zahalení žen. Stejně jako ve Francii, která si své šátkové aféry odbyla před dekádami, i u nás se dílčí spor o zahalení somálské uchazečky o studium na střední zdravotní škole záhy přesunul do roviny „my“ a „oni“, kde nešlo o nic jiného, než o boj za „naše hodnoty“. U mediálně velmi sledovaného soudu se v roli diváků nechali fotit čeští politici a nikoho později asi příliš nepřekvapilo, když ředitelka školy Ivanka Kohoutová obdržela za své zásluhy od prezidenta Zemana státní vyznamenání.
Krach islamofobních hnutí
Bylo by jistě svůdné vyprávět o českém „objevování islámu“ jako o sledu kuriozit. O ty opravdu nebyla nouze (přitom mnohé z nich se týkají úsilí protiislámských aktivistů zamezit domnělé ideologické indoktrinaci českých škol, která zase měla souviset s různými konspiračními plány na islamizaci světa, což by však bylo na jiné povídání), ale pokusíme-li se sledovat hlavní linii, tak boj proti islámu se od zarputilých kreativců na Facebooku nezadržitelně přesouval do stranických kanceláří a od nezištných blogerů bojujících za „naše hodnoty“ k podnikavcům větřícím skvělé téma. To nám může názorně ilustrovat nečekaně vysoký počet titulů na téma „žena a islám“, od sladkobolných harémových fantazií až po domněle kritické a fundované studie na téma šaría a západní hodnoty.
Ale spolu s tím, jak se odpor proti islámu stal v České republice dominantním a konsensuálním, ztratil, jak již zaznělo, pel výlučnosti, a proto taky nebylo mnoho důvodů podporovat snahu protiislámských aktivistů o uchycení se v politice, když víceméně totéž nabízeli téměř všichni. Tento zřejmý, byť poněkud nudný konsensus, navíc později doplnila rovněž řada nových témat, která zaujala pozornost veřejnosti, ale zároveň vnesla mezi protiislámské aktivisty hluboké rozpory. Neboť zatímco na islámu se všichni shodli („kdo se jej neobává, je podezřelý“), o dalších tématech to neplatilo ani zdaleka. A tak se dříve jednotná fronta odpůrců islámu začala postupně drolit, když se ke stávajícím personálním animozitám přidala nejprve otázka klimatických změn, později covid a nakonec válka v Ukrajině. Navíc řada těch, kteří na boji proti islámu začínali nebo se na této vlně rádi svezli, si později vytvořila vlastní politické projekty. Islám totiž svého času svedl dohromady kdekoho, vedle matadora Tomia Okamury namátkou vzpomeňme třeba Václava Klause ml., Ladislava Vrábela či Jiřího Paroubka – a mnohé další, ti všichni se nakonec střídavě přetahují o omezenou základnu „vlasteneckých“ fanoušků.
Neblahé dědictví
Někdejší české boje o islám však zdejší společenský diskurz bohužel obohatily něčím mnohem trvalejším, než byl samotný zájem o islám. Co nám po něm bohužel zůstalo nastálo, je až zarážející míra nenávisti na internetu, na kterou jsme si však postupně rovněž víceméně zvykli. Lidem, kteří v internetových diskusích či na sociálních sítích psali o zabíjení a vyhánění muslimů (do mediálního povědomí asi nejvíce proniklo Konvičkovo hlasité snění o koncentrácích pro muslimy a jejich vraždění, ale i to po letech vyšetřování vyznělo do ztracena), se totiž často nedostalo ani tak cenzury, na kterou si ostatně rádi stěžovali, jako spíše mlčenlivé podpory nebo dokonce přímého souhlasu. Navíc sama kvantita takových počinů byla dostatečným důvodem k přesvědčení, že se to může a nic za to nehrozí. Laťka přijatelného se právě tehdy děsivým způsobem posunula.
Smutné důsledky můžeme sledovat dodnes, aktuálně například v diskusích plných nenávisti ze strany zastánců Palestiny na adresu Židů i zastánců Izraele na adresu Palestinců. Mimochodem, i současná, v evropském kontextu zcela mimořádná, jednostrannost české podpory Izraele, a naopak marginalizace utrpení Palestinců úzce souvisí se zdejším odporem vůči islámu. V českých médiích se s železnou pravidelností objevují výklady o historických kořenech česko-izraelského přátelství sahajících až k prezidentu Masarykovi, což je jistě pravda, zato však zcela absentuje jen těžko vyvratitelný fakt, že zdejší převládající podpora Izraele jde bohužel nezřídka ruku v ruce s nábožensky (byť je mezi nimi nemálo křesťanů) i etnicky (jsou to přece jenom Arabové) motivovanou averzí vůči Palestincům. Na to, že lidská práva byla a jsou nedělitelná, přitom mnozí aktivisté zapomněli už dávno…
Islámský žolík přebíjí vše
České debaty o islámu se však vedle zvýšené míry agresivity vyznačovaly rovněž výrazným míjením se s realitou, kdy se namísto reálných problémů s reálnými muslimy (ne, že by jich bylo málo!) řešily virtuální problémy s virtuálními muslimy, což bylo nepochybně zábavnější. V tomto kontextu je třeba chápat i lehkost, s jakou se české spory o migraci svého času prolnuly s boji o islám, jako by migrační vlna z let 2015 a 2016 byla jistým „islámským produktem“. Islám se tedy do všeobecného povědomí zapsal nejen jako „náboženství zla“, ale též jako síla řídící nekontrolovanou vlnu uprchlíků do Evropy. Toto téma na jedné straně přitáhlo spoustu konspirací – připomeňme si, že jednu z nich, kde „za nitky“ skrytě tahalo Muslimské bratrstvo, s úspěchem šířil i prezident Zeman, ale mělo také velmi praktické důsledky politické. Například tehdy, když byl Zemanův protikandidát v přímé volbě prezidenta Jiří Drahoš označen za podporovatele migrace a islámu, čímž utrpěl citelné ztráty, z nichž se při volebním klání už nevzpamatoval.
Zkrátka, řečeno slovy jednoho poněkud cynického komentátora tehdejšího dění, islámský žolík přebíjí vše. Přestože islám už tolik netáhne, jeho mobilizující potenciál je stále značný, jak jsme měli možnost v uplynulých letech sledovat na celé řadě konkrétních kauz. Vedle dalšího velkého tématu, na němž se podstatná část české společnosti dokáže rovněž shodnout a kterým jsou Romové, má islám jednu obrovskou „výhodu“: informace o něm i související tematice lze často jen těžko verifikovat, pokud vůbec na nějakou snahu o verifikaci dojde. Čili kdokoliv může vyhlašovat cokoliv s vědomím hraničícím s jistotou, že sebevětší nesmysl zapadne v záplavě dalších, čemuž výrazně napomáhá i fakt, že se muslimové v Česku, jedním autorem příhodně nazvaní „neviditelná menšina“, po zkušenostech z let migrační krize, kdy čelili stupňujícím se projevům nenávisti, do médií příliš nehrnou. To částečně platí také pro odborníky na islám, kteří rovněž mnohdy čelili nenávistným útokům a bývali paušálně obviňováni z ledasčeho, od zapojení do různých konspiračních plánů na islamizaci světa až po tajnou konverzi k islámu.
Návrat islámu
Čímž se volně dostáváme k zásadnímu tématu naší současnosti, jímž je boj s dezinformacemi. Na příkladu islámu si totiž mohli nejen zdejší aktivisté, ale i mnozí novináři a publicisté prvně v praxi a rovnou ve velkém vyzkoušet, jak snadné a zároveň účinné je vypouštět všemožné strašáky na internetu. Situaci jim notně usnadnila i veřejnoprávní média, která musela nejednou čelit nelehkému dilematu mezi principy a poptávkou, tedy mezi věcným a pravdivým informováním o „muslimské agendě“ a očekáváním českého publika, přičemž netřeba upřesňovat, o jaký druh informací byl v tomto ohledu zájem především. Pomyslné „vyvažování“, které později vystřídal princip, „jen aby všichni dostali slovo“, dnes často ústí – bohužel nejen, jde-li o islám – do kognitivního nihilismu (čest výjimkám), kdy se již předem rezignuje na to, že by informace o „muslimské agendě“ šlo vůbec nějak verifikovat. Snad nejobludnějším příkladem se v tomto směru stala rozhlasová diskuse proslulého astrofyzika se zastáncem přesvědčení, že Země je placatá.
Začínající rok 2024 může v řadě bodů připomínat rok 2014, mimo jiné i tím, že existuje řada důvodů pro opětovné očekávání narůstající vlny migrace do Evropy, že na Blízkém východě se situace opět dramatickým způsobem vyostřila a že na evropské scéně výrazně přibylo populistických hlasů, připravených hbitě vyslyšet „hlas lidu“. Jinými slovy, otázkou nejspíš není, zda se islám „vrátí na scénu“, ale kdy a jak. Aniž bychom se pokoušeli o čtení z křišťálové koule, existuje vícero důvodů pro taková očekávání a mnohé signály tomu nasvědčují. Jak jsme na vlastní kůži zažili, jde o silné konsenzuální téma, jež zde navíc v posledních několika letech nerezonovalo, takže zejména pro nejmladší generaci může být velkým objevem.
Můžeme proto spekulovat, kdy jej někdo ze zdejších politiků či aktivistů „znovuobjeví“, ale také o tom, zda se tak stane v pravý čas a správným způsobem. Své by o tom mohli vyprávět například exhejtman David Rath, autor ambiciózního thrilleru na islámské téma s mezinárodními ambicemi nazvaného Řád (Ottovo nakladatelství, 2017), který však přišel ve špatný čas, kdy už islám začal veřejnost poněkud nudit, nebo advokátka Klára A. Samková, jejíž série zamyšlení Proč islám nesmí do Česka (Bondy, 2016) byla sice načasována naprosto skvěle, ale vedle intelektuálního skvostu Sex, drogy a islám Martina Konvičky (Lukáš Lhoťan, 2014) neměla příliš mnoho šancí, což autorce namísto vytouženého postu královny českého antidžihádu zajistilo důstojné místo v Levných knihách.
To, že dříve či později téma islámu někdo opět zvedne, dobře si vědom toho, jakou má v Česku mobilizující moc, je dosti pravděpodobné. Otázkou zůstává, nakolik šikovně s ním dovede pracovat, aby se alespoň trochu přiblížil tomu, co jsme v letech 2015 až 2016 zažili. Ale především, nakolik dokážeme díky nakumulovanému poznání a zkušenostem být imunní vůči všemožným demagogiím či polopravdám, které plní apokalyptické vize nejen na internetu.
Autor je orientalista.