Kendrick Lamar: Hodný kluk z šíleného města


Rapper z jednoho z nejdrsnějších amerických ghett odmítá gangsterskou stylizaci. Přesto se stal ikonou americké pop music.

Když se loni novinář amerického hudebního časopisu The Fader ptal kultovního Gucciho Manea po jeho propuštění z vězení, co říká na zástupy mladých rapperů, kteří se hlásí k jeho odkazu, vypálil překvapivou odpověď: „Myslím si, že je jednoduché imitovat můj styl. Nedokážu napodobit Eminema. Oni to taky nedokážou, ale zvládnou napodobit mě. Je Eminem dobrej? Jasně. Uznávám, že má neuvěřitelný talent? Sakra že jo! Pustím si ho ale, když naskočím do svýho maybachu?“ Mezi rappery, jejichž styl mladíci z ghett rozhodně kopírovat nedokážou, patří i Kendrick Lamar. Pravděpodobně ho ani stejně jako Eminema nesjíždějí ve svých naleštěných kárách. Proč se tedy teď nemluví o nikom jiném?

Výjimečné Lamarovo postavení ilustruje srovnání s jiným úspěšným rodákem z losangeleského Comptonu, rapperem YG. Ten sází na přímočarou produkci bez nečekaných zvratů, image gangstera, slang kriminálních psanců, břitký humor navazující na legendárního Snoop Dogga a je miláčkem drogových gangů celého západního pobřeží. Kendrick Lamar naproti tomu organicky staví své skladby kolem textů, které mají hlavní slovo, nebojí se vstoupit do sebevážnějšího tématu a místo oslavování gangbangu naopak během celé své kariéry přichází s varováním.

Svou takřka dokonalou rapovou techniku dokáže Lamar na jednom tracku několikrát zcela proměnit – podle toho, co chce sdělit a jak má sdělení zapůsobit na posluchače.

Podobné protiklady máme tendenci vysvětlovat třídními rozdíly. Tvrdý, přímočarý rap spojujeme s drsným prostředím černošských ghett, v nichž jsou drogy a vraždy na denním pořádku. Sofistikovanější formy rapu nám zase asociují zábavu střední třídy, která si díky příznivějším socioekonomickým podmínkám může dovolit z přísných pravidel pouličního rapování vystoupit. Kendrick Lamar ale tuto zjednodušující teorii staví na hlavu.

Uniknout peklu ghetta

Lamarův otec byl člen jednoho z chicagských gangů a zřejmě i kvůli tomu se s celou rodinou v roce 1984 přestěhoval na opačný kout Spojených států, do megalopole Los Angeles. A to přímo do nechvalně známé čtvrti Compton. Původně rezidenční oblast pro bílou střední třídu se od konce šedesátých let postupně proměňovala nejprve v útočiště afroamerické střední třídy (ještě v sedmdesátých letech nicméně tvořili nadpoloviční většinu obyvatel východního Comptonu běloši), až se v průběhu osmdesátých let stala afroamerickým a přistěhovaleckým slumem ovládaným kriminálními gangy obchodujícími s drogami a bílým masem.

Lamar často popisuje, jak si jeho strýčkové hráli před domem se zbraněmi a prodávali drogy. Svou první vraždu viděl v pěti letech. Někdo tehdy přímo před jejich domem zastřelil mladého dealera. Druhou pak o tři roky později ve fast-foodu. Muž přišel o život právě ve chvíli, kdy si u okýnka drive-inu objednával něco k snědku. „Postupně vůči tomu otupíte,“ říká chladně Lamar v jednom rozhovoru o každodenní rutině vraždění. Jinými slovy, Lamarova rodina byla do zločinného prostředí Comptonu vrostlá a mentalita gangů se stala přirozenou součástí jejího uvažování. Přestože svého otce často zmiňuje jako hlavní důvod, proč se mu podařilo z vražedné spirály ghetta vymanit, i on má za sebou kriminální minulost.

Lamar navštěvoval státní střední školu Centennial High School v epicentru Comptonu, kterou dříve absolvoval třeba i legendární MC a producent Dr. Dre. Už v ní vznikaly první třenice mezi nejmladšími členy obávaných comptonských gangů Bloods a Crips. Mezi studenty byste marně hledali bílé Američany – v celém Comptonu žije dnes přibližně stejný podíl tzv. nehispánských bělochů (0,8 % populace) jako příslušníků původního amerického obyvatelstva. Své učitele ale Lamar udivoval ukázkovými studijními úspěchy a pro své okolí musel být klasickým šprtem, který dokonce uvažoval o přihlášce na univerzitu. Divoké dospívání v Comptonu ho však vyslalo na jinou cestu.


 

Gangsta rapem proti gangsta rapu

Lamar se připletl ke krádežím, vloupačkám a honičkám s policií. Z pasti ghetta mu pomohla až kariéra rappera. Své tehdejší zkušenosti zhodnotil v roce 2012 na druhém studiovém albu good kid, m.A.A.d City – nahrávce, která mu otevřela dveře mezi elitu amerického rapu. Novinář magazínu GQ Steve Marsh se nechal deskou tak unést, až ji zcela nesmyslně označil za „černošskou verzi Joyceova Odyssea“.

Koncepční deska sleduje jeden den v životě náctiletého mladíka, který svádí vnitřní boj mezi snahou zařadit se do kolektivu svých vrstevníků a touhou setřást ze sebe pouta destruktivního prostředí ghetta a usilovat o lepší život. Její název mluví za vše: „Hodný kluk, šílené město“. Příběh o talentovaném a nadprůměrně inteligentním jedinci, který musí dennodenně soupeřit s nátlakem okolí uvízlého v pasti zločinu, se promění v jeden z hlavních motivů jeho tvorby. „Je těžké uniknout vlivům, které jsou všude kolem tebe,“ vysvětluje Lamar.

Přestože taková situace svádí k přímočarému čtení ve smyslu „lidé zahnaní společností do kouta dělají zlé věci“, Lamar se s ní odmítá spokojit. V jeho očích dělá takové vyprávění z afroamerické komunity bezbrannou, nesvéprávnou oběť systému, které nezbývá nic jiného než čekat, až někdo osvícený její postavení změní. Lamar se obrací na obyvatele Comptonu a dalších nejzapomenutějších sektorů americké společnosti s poselstvím, že jejich situace není bezvýchodná a můžou jí změnit. Jako inspiraci, mesiáše i vzor nabízí sám sebe. Milují ho za to bílí liberálové, kterým částečně ulevuje od pocitu viny za strukturální násilí páchané bílými Američany na černošské komunitě. Zbožňuje ho ale i komunita samotná, jejímž specifickým hodnotám je takové uvažování blízké.

Lamar dokázal na své první platinové desce rozvrátit zaběhlá klišé gangsta rapu a zároveň mu svou hudbou postavil pomník. To je ostatně potřeba u Lamara opakovat stále dokola: jeho výjimečnost spočívá v tom, že přiznaně navazuje na drsnou pouliční hudbu, její sound, ale zároveň se ve svých textech vymezuje proti životnímu stylu, který tato hudba oslavuje. „Všichni tyhle songy zbožňujeme. Prodají hromadu singlů a vydělají labelům spoustu peněz. Ale ti, co skutečně na těchhle ulicích žijou, nechtějí o vychvalování vražd a drog slyšet. Právě před nimi chtějí uniknout. Pokud kolem nás budou tahle témata stále proplouvat jako nějaká hra, děti si budou myslet, že to skutečně jenom hra je,“ říká k tomu Kendrick Lamar.

Black Lives Matter vs. Kendrick Lamar

Následující album To Pimp a Butterfly z roku 2015 znamenalo radikální změnu. Do Lamarovy poetiky totiž vnikly prvky panafrikanismu, což měla údajně na svědomí jeho návštěva Jihoafrické republiky. Hudebně už nevycházel čistě z pouličního soundu, ale eklekticky vstřebával vlivy z historie černošské hudby – od free jazzu přes soul a funk zase zpátky ke gangsta rapu. Deskou se podle producenta Tonyho Viscontiho inspiroval i David Bowie a jeho tým při přípravě posledního alba Blackstar (2016). Zaujala je neskutečná hudební rozmanitost a široce rozmáchnuté texty. Lamar se tímto albem vymanil z hip-hopové škatulky. Podobnou snahu měl David Bowie, který se chtěl vysvobodit ze sevření rock’n’rollu. Ostatně Lamar sám po vydání alba To Pimp a Butterfly prohlásil: „Moji hudbu skutečně nemůžete nikam zařadit, je to lidská hudba (human music).“ Na albu ale najdeme i několik skladeb, které se zapíší do dějin populární hudby.

O zavraždění šestnáctiletého mladíka Trayvona Martina v únoru 2012 se Lamar dozvěděl v tourbusu při cestě na další show. Zpráva v něm prý vyvolala neskutečný nával vzteku. Vybavily se mu všechny zkušenosti s každodenní policejní represí a během hodiny měl hotovou kostru skladby The Blacker the Berry. Pro Lamarovu tvorbu nebyla podobná politická angažovanost žádnou novinkou. Už na debutu Section.80 najdeme track HiiiPoWeR, který se vymezoval proti policejní diskriminaci i proti oslavám násilí v mainstreamové a speciálně pak hiphopové kultuře. Afroamerická komunita by se podle něj měla vymotat ze sebedestruktivního kruhu násilí gangů a přijít s pozitivním programem změny. Ve skladbě odkazuje na Martina Luthera Kinga, Malcolma X, ale také na vůdce Černých panterů – Hueyho Newtona a Bobbyho Seala, kteří v jeho očích podle takových ideálů skutečně žili.

Ještě většího ohlasu než The Blacker the Berry se ale dostalo hitovce Alright, která se stala hymnou tehdy vznikajícího hnutí Black Lives Matter. Skladba tematizující policejní násilí i rasismus americké společnosti v sobě totiž obsahovala i pozitivní příslib budoucnosti: společně všechny nesnáze překonáme a budeme „v pohodě“. Geniální videoklip však přece jen takové vyznění problematizuje. Lamara balancujícího na pouliční lampě totiž sestřeluje postarší policista dětským gestem naznačujícím výstřel z pistole.

Hnutí Black Lives Matter sice track přijalo za svou neoficiální hymnu, Lamar se však k jeho boji nepřipojil. Problémem bylo něco, co později hrálo roli i v debatách kolem velkého tématu kandidatury Bernieho Sanderse – mizivé podpory černošských voličů. Black Lives Matter mu vyčítalo, že zlehčuje strukturální a sociální problémy, které zatlačují „jeho lidi“ do kouta. Jak ale upozornil rozsáhlý článek na stránkách deníku Politico, specifické hodnoty afroamerické komunity se nutně neprotínají s progresivní politickou agendou. Ostatně předpokládat, že Afroameričané budou volit Sanderse jen kvůli tomu, že upozorňuje na sociální a ekonomické problémy zahánějící komunitu do těžko propustných ghett, je dokladem nepochopení jejich myšlení. Centrální roli v něm hraje rodina, silné mezilidské vztahy, křesťanství a s ním spojené konzervativní názory v otázkách sexuality, tradiční dělení mužských a ženských rolí, ale i sebezpytovné nazírání na černošskou kriminalitu, které často ukazuje prstem na problémy uvnitř komunity samotné.

Hudba Kendricka Lamara právě tento rozměr afroamerického hodnotového systému dokonale reprezentuje. To je slyšet i ze slov jedné z nejvýznamnějších aktivistek samotného Black Lives Matter Alicie Garzy: „Vzdálen tomu, aby dělal pouhý ,uvědomělý rap‘, vyvinul Kendrick Lamar nový typ mobilizační hudby, která nedává žádné odpovědi, ale nadhazuje obtížné otázky a přivádí nás k sobě, abychom je společně řešili.“ Lamar tímto způsobem východiska černošského emancipačního hnutí prohlubuje a zároveň jeho myšlenky přibližuje mainstreamovějšímu publiku.

2Pac Akbar

Všechny nitky Lamarovy předchozí tvorby se sbíhají na nové desce Damn., která vyšla v první polovině dubna. Neuběhnou ani dvě minuty a úryvek z vysílání konzervativní stanice Fox News zhnuseně komentující jeho předvedení skladby Alright na BET Awards nás přivádí zpět k policejnímu násilí i rasové diskriminaci Afroameričanů. Že rapper z Comptonu vynalezl zcela unikátní způsob, jak mluvit o americkém rasismu, naznačuje už fenomenální intro v úvodní skladbě Blood.

Jde o jakousi mikropovídku o slepé stařence a mladíkovi, který se jí rozhodne pomoci. Chvílí ji zpovzdálí pozoruje, pak za ní přichází a ptá se, jestli něco neztratila. Stařena se k němu obrátí a říká: „To ty jsi o něco přišel. Přišel jsi o… svůj život.“ Následuje výstřel. Příběh na extrémně malé ploše rozehrává nejméně čtyři verze. V jedné je mladík nejspíš sprostě odstřelen policistou nebo lokálním gangsterem. Nevíme, jestli přichází o život kvůli rasisticky podmíněnému zkratkovitému jednání policisty, jestli šlo o vyřizování účtů mezi gangy nebo o pouhou náhodu. Každá varianta nicméně odpovídá každodenní realitě života v ghettu. Vše ale může být úplně jinak. Příběh zní jako nacvičená historka opakovaná chronickými zločinci při policejním výslechu. Genialita tohoto prozaického vstupu do celého alba spočívá v tom, že černošský mladík může ve skutečnosti hrát kteroukoliv z těchto rolí. Je obětí, hodným chlapcem pomáhajícím stařence v nouzi, zlodějem, vrahem i podvodníkem. Neexistuje černošské myšlení a jednání, jen jednotliví černoši a jejich individuální osudy. Rasismus hledá typické vzorce chování na základě barvy kůže a údajné genetické predispozice. Cestou z něj však není vykreslení Afroameričanů jako obětí, to by byl pouhý opak rasismu. Lamar nás nabádá k rozlišování a za určující nepovažuje rasu, ale kulturu a prostředí, které jedinci předkládá zaběhnuté vzorce chování.

Toto téma přesně zachycuje asi nejvýraznější track alba s názvem DNA, o jehož produkci se postaral jedinečný atlantský producent Mike Will Made It. Lamar na sebe vrší protiklady a ukazuje ctnostné i opovrženíhodné charakteristiky „černošské DNA“. Nejen v této skladbě mluví o Bohu, o pravidlech černošské komunity, o poučkách rodičů, nejbližšího okolí, které stanovují normy ideálního chování. Pod těmito kulturními návyky ale proudí temné pohnutky – pudy, zákony ulice, jimž se musí každý mladíček podřídit, pokud nechce přijít o život nebo se nadobro vyčlenit z komunity, ale také peníze, sláva, ženy… zkrátka celá sada neřestí, které jako magnety přitahují každého, kdo vyrůstal v drsném prostředí Comptonu. Track stylově ironizuje eugenické průpovídky o genetických predispozicích černošské rasy a zároveň hledá odpověď na to, jak uvést protikladné síly do rovnováhy.

Novinkou na Damn. je to, jak úzkostlivě Lamar řeší své poslání spasitele a mluvčího. Jeho téměř náboženská sebestylizace do role pastýře, který svým lidem ukazuje cestu – z ghetta, k lepší budoucnosti či prostě jen ke změně – může působit otravně. Zároveň se ale pojí s klasickým tématem popkultury – závratí z úspěchu, který může svého nositele požrat – i s Lamarovými obavami z toho, že by mohl za materiální statky směnit svůj talent, který ho předurčuje ke službě komunitě. Na místo Boha v tomhle světě, zdá se, zasedá legendární rapový mučedník 2Pac. Před třemi lety se prý Lamarovi zjevil ve snu a promlouval mu do duše „Dělej dál to, co děláš. Nedopusť, aby hudba zemřela.“ Lamar si jeho slova vzal k srdci a teď se strachuje, jestli svou modlu náhodou už nezradil. Rap se v tomto pojetí stává zásadním nástrojem afroamerické emancipace. Pokud by jeho sílu zneužil k jiným účelům, vysloužil by si věčné zatracení.

Zmrtvýchvstání devadesátkového rapu

Když kritik deníku New York Times Jon Caramanica ve svém pořadu The Popcast rozebíral novou Lamarovu desku s profesorem literatury a afrikanistou Jamesem Braxtonem Petersonem, došli společně k závěru, že nečekaný úspěch několika současných rapperů – konkrétně Chance the Rappera, J. Colea a Kendricka Lamara – oživuje novými prostředky rap devadesátých let. Jejich desky nejsou plné extrémních a inovátorských beatových orgií, neexperimentují tolik ani se svým hlasem: jsou konzervativní, pokud jde o hudební formu i o hodnoty, které ve svých skladbách komunikují.

Rappeři jako Future, 21 Savage, Chief Keef nebo geniální Young Thug přicházejí s něčím hudebně skutečně novým – posouvají dál formu gangsta rapu do dříve nepředstavitelných poloh. V něčem je ovšem Kendrick Lamar skutečně nenahraditelný – svou takřka dokonalou rapovou techniku dokáže na jednom tracku několikrát zcela proměnit, a to v závislosti na tom, co chce sdělit a jak má sdělení zapůsobit na posluchače. Poselství textů hraje v jeho hudbě – stejně jako u J. Colea a Chance the Rappera – naprosto centrální roli, ale jen Lamarovi se daří je zcela organicky a přiléhavě lepit na hudební podkres tak, aby hudba zachycovala emocionální a významové změny textu. Stejně tak nakládá i se svými hosty. Nejlépe to demonstruje skladba XXX, v níž se překvapivě objeví vyčpělé irské rockové hvězdy U2. Můžete mít na Bona Voxe klidně alergickou reakci, ale je skoro zaručeno, že tady vás rozčilovat nebude. Bonův hlas Lamar využívá čistě instrumentálně, aby nenápadně a efektivně zaplul do kompozice skladby.

Kendrick Lamar si prostě dokázal vypůjčit z rapové historie i z černošské hudby, co se dalo, a vytvořil jedinečný hudební útvar, který bourá žánrové, společenské i politické stereotypy. Na úvodní repliku z rozhovoru s Guccim Manem pro časopis Fader je tak potřeba odpovědět: Ne, ani na párty, ani v maybachu si Lamarovu novou desku nejspíš nepustíte. Její místo je totiž někde úplně jinde.

Autor je redaktor Alarmu.

 

A2LARM