Předseda Strany zelených Matěj Stropnický v DVTV řekl, že aktivisté z Kliniky měli budovu opustit ihned po vypršení nájemní smlouvy. Tento jeho výrok si křiklavě protiřečí s jeho předchozím postojem: Stropnický totiž bojoval za zachování Kliniky, a chtěl ho dokonce dát do koaličního programu pražské radnice. A to i poté, co zmíněná nájemní smlouva vypršela. Tato postojová změna jde ruku v ruce se Stropnického obratem týkajícím se témat, která hodlá prosazovat v předvolební kampani. Podle něj nepanuje společenská shoda v otázkách, jako je gender, migrace nebo právě squating, a proto se chce zaměřit především na problematiku životního prostředí.
Tento posun vyvolává dva otazníky najednou. První podivností je Stropnického opodstatnění této politiky zpětnou vazbou, kterou prý dostává na Facebooku a cestou tramvají ze Žižkova na Staré Město. Nejdivnější a současně nejtypičtější rys jeho politického stylu je solitérství, neboť se jedná o rozhodnutí a vyjádření předsedy, nikoli vedení, které je hlavním orgánem strany mezi sjezdy. Zřeknutí se tří „provokativních“ témat před volbami připomíná taktiku KSČ, která se těsně po válce zaklínala tím, že odmítá kolchozy a diktaturu proletariátu sovětského typu.
Strany se odcizují těm, které reprezentovaly, a systém, proti kterému bojovaly, zůstává. Jedna diktatura bývá nahrazenou druhou, jeden kult osobnosti jiným. Selhávají-li levicové strany, co zbývá těm, jejichž zájmy měly hájit?
Stropnický by rád oslovil většinové voliče, ale zdá se, že jeho představy se rozcházejí s realitou a ve skutečnosti svými mediální výstupy lidi spíše odrazuje. Není prý normální, aby osmdesát procent Čechů létalo na dovolenou letadlem. Těžko říct, z jakých zdrojů předseda čerpá data, ale pokud „většinou Čechů“ myslí tento typ turistů, půjde spíš o vzorek jeho společenské třídy než o skutečnou většinu. Zelený předseda je také ohleduplný k přírodě, a to natolik, že doma nemá lednici ani jiné elektrospotřebiče, takže si nevaří a jíst chodí do restaurací. To by asi podle něj měli dělat všichni. Může se takový předseda stát tribunem lidu, jehož každodennímu životu je zcela odcizen? Jestliže ryba smrdí od hlavy, co pak takový šéf vypovídá o celé straně?
Politické emoce
Můj vztah se Stranou zelených začal v roce 2014 poté, co jsem se nechal zlanařit Matějem Stropnickým a aktivistou Martinem Markem, přestože jsem evropské zelené strany vždycky považoval celou svou genezí, sociální skladbou a politickou kulturou za natolik měšťácké a elitářské, že nemají nejmenší šanci stát se hybnou silou společenské změny. Strana středostavovských filantropů, jakkoli rozšiřující svůj blahosklonný soucit k lesům a zvířatům také na bezdomovce a dělníky, nedokáže svou mesianistickou touhu páchat dobro přetavit ve hněv všech těch lidí protestujících na ulici.
Tento třídní rozdíl v prožívání a vyjadřování emocí tvoří zásadní kritérium distinkcí politické polyfonie. Praktická zkušenost se středolevými liberály, toužícími učinit svět krásnějším, bezpečnějším a čistějším místem pro své rodiny, mě přesvědčila o jejich neochotě nebo neschopnosti porozumět a vcítit se do nasranosti plebsu tam venku a na této nasranosti surfovat.
Realisté 21. století
Jaroslav Hašek vypráví v jedné povídce Dějin Strany mírného pokroku v mezích zákona o Masarykových realistech. Tito páni s cvikry a škrobenými límci vždycky schůzovali po hospodách, ale protože chtěli ukázat, že politika jde dělat i bez alkoholu, nosili sebou mléčné jogurty. Když to ostatní viděli, řekli si, že tam musí asi točit prachšpatné pivo, když ho nikdo nepije, přestali do těchto hospod chodit a hostinští krachovali. Realisty pak nikdo nenechal schůzovat, a tak nakonec zanikli. Pivo je mlékem politiky, alespoň ve střední Evropě.
Střední třídy neměly nikdy nic než své morální garance, ať už jde o pohlavní zdrženlivost, abstinentství, vegetariánství nebo třídění odpadu. Staří maloměšťáci byli vychováváni ještě v protestantských ctnostech a krom píle a šetrnosti dbali na dobré způsoby a pověst, ale nikdo nekontroloval etiku jídelníčku, šatníku nebo popelnic. Současná buržoazní bohéma neboli bobos, tvořící páteř členské i voličské základny zelených v pražském vnitřním městě, je ve svém konformismu radikálnější než kdokoli před ní. Zelených bobos není víc, než bylo realistů, a pro voliče nejsou atraktivnější než otylý Miloš Zeman, který je nonkonformistou své doby, neboť pije a jí, co mu chutná. Pivo zůstává sojovým mlékem politiky.
Nebuďme však jako oni a nechme je, ať si jedí, co chtějí, doma nebo v restauracích jako jejich předseda. Problém zelených stran je totiž strukturální: nová levice je zakořeněna od šedesátých let v sociokulturním ghettu vzdělaných středních vrstev a nezdá se, že by je volil někdo jiný. Zelení budou v lepším případě vždy jen menším sourozencem velké socialistické sestry.
Strana a vůdce
Největší vadou na kráse nejen zelených, ale politických organizací obecně, je byrokratizace. Zelení, vzniknuvší z kritiky průmyslové civilizace, převzali toto neblahé dědictví tepelných elektráren, masových stran a odborů. Podle sociologa Roberta Michelse, který formuloval tzv. železný zákon oligarchie, je vznik byrokracie nezbytným důsledkem masových organizací, neboť obrovský počet lidí prý nemůže rozhodovat najednou. Byrokratismus sociální demokracie na začátku dvacátého století paralyzoval její akceschopnost, v důsledku čehož nebyla s to zamezit první světové válce. Netřeba zmiňovat tragický osud aparátů komunistického hnutí, ústícího na Východě v autoritářské diktatury, na Západě ve zkornatění a neschopnost postavit se do čela spontánních bojů v roce 1968.
Novolevicová uskupení, poučena těmito osudy staré levice, si zakládala na své živelnosti, neformálnosti a antiautoritářství. Nicméně bezstrukturní formy se ukázaly být paradoxně ještě méně demokratické, neboť daly vzniknout nevoleným, a tudíž neodvolatelným hvězdám Cohn-Benditů, opírajícím svůj vliv o řečnické charisma. Odpovědí se v západní Evropě staly právě zelené strany, které kult osmašedesátnických celebrit institucionalizovaly do volených funkcí předsedů stran, poslanců a ministrů a později, v devadesátých letech, se i se svým stranickým aparátem etablovaly v mainstreamové politice tak, jak to dříve dokázala stará levice.
Genealogie českých zelených, kteří se dokázali usadit v politice, aniž kdy byli revolučními, je jiná. Nicméně i jejich předseda opírá podstatnou část své moci o slavné jméno a charisma, aby jej dokázal ve svém osobním i stranickém zájmu prodat v politickém marketingu. Vedle předsednictva, kde jsou levičáci Stropnický a Horáková v menšině, existuje ještě stranický sekretariát, vytvořený za předsednictví Ondřeje Lišky. Tento aparát, spřízněný převážně s Liškovou středovou politikou, funguje jako alternativní mocenské centrum a jako v každé straně dusil a dusí spontánní politickou aktivitu.
Evropská strana zelených (European Green Party), jejíž součástí čeští zelení jsou, má kontrakulturní kořeny a v očích tohoto prostředí si stále alespoň částečně udržují svou politickou legitimitu tím, že se v politice snaží hájit jeho zájmy, například bojem za squating. Němečtí zelení tuto roli hrají od osmdesátých let a jejich fundamentalistické křídlo dodnes. Posouvá-li se Matěj Stropnický svým výrokem směrem k realos, tak tyto zájmy opouští.
Mimo politiku moci
Příběhy moderních emancipačních hnutí sledujících strategii hegemonie – od dělnických stran přes zelené až po Syrizu – opakují tentýž scénář, založený na vnitřní byrokratizaci a oligarchizaci, převzetí politické moci a etablování stranických elit v zavedeném systému. Strany se odcizují těm, které reprezentovaly, a systém, proti kterému bojovaly, zůstává. Jedna diktatura bývá nahrazenou druhou, jeden kult osobnosti jiným. Selhávají-li levicové strany, co zbývá těm, jejichž zájmy měly hájit? Někteří rabují supermarkety a zapalují auta, jiní se organizují v autonomní hnutí. Mnoho z nich se ale rozhodlo volit vůdce typu Zemana, Trumpa nebo Le Penové.
Autor je bez stranické příslušnosti.