Afrika není chudá, to my ji okrádáme o bohatství


Západní vlády často mluví o afrických státech jako o zemích, kterým „musíme pomoci, protože si samy pomoci neumí“. Takové uvažování musí skončit.

Afrika je chudý kontinent; můžeme se ale pokusit jejím obyvatelům pomoci.

Vypadá to jako prostinké tvrzení, které každoročně potvrzují tisíce fotek, novinových článků a charitativních apelů. Vždy když na nás odněkud vyskočí, posílí naše domněnky a obrazy, které vídáme, jak je rok dlouhý, a vlastně po celý život. Znovu upevňuje náš zažitý obraz o Africe.

Zkusme něco jiného. Afrika je bohatá – ale my ji o její bohatství okrádáme.

To je základ zprávy, kterou v těchto dnech společně vydalo několik organizací. Je založena na nové sadě výpočtů, které ukazují, že subsaharská Afrika je čistým věřitelem zbytku světa – a to ve výši kolem 41 miliard amerických dolarů. Jistě, peníze plynou i opačným směrem: okolo 161 miliard dostává Afrika ročně ve formě půjček, zahraniční pomoci a plateb těch, kdo pracují v zahraničí a posílají peníze domů.

Aby mohly africké vlády profitovat ze zahraničních investic, musí jim být dovoleno – a to i tehdy, jedná-li se o pomoc – tyto investice a korporace, které obvykle investici přinášejí, právní cestou regulovat.

Ale je tu dalších 203 miliard, které kontinent opouštějí. Některé ve formě přímých plateb, jako například 68 miliard na daňových únicích. Nadnárodní korporace „pašují“ velkou část legálně – předstíráním, že svůj zisk vytvářejí v daňových rájích. Tyto takzvané „nedovolené finanční toky“ činí kolem 6,1 procenta HDP celého kontinentu, což znamená trojnásobek toho, co Afrika dostává v podobě zahraniční pomoci.

Potom je tu třicet „repatriovaných“ miliard – to jsou zisky, které korporace sice vytváří v Africe, ale vyvádějí je do svých domovských zemí nebo kamkoli jinam. Londýnské City se topí v ziscích vysátých z půdy a práce afrického kontinentu.

Iluze mezinárodní pomoci

Jsou však i další, nepřímé cesty, jak se obohacujeme na účet Afričanů. Současná zpráva odhaduje, že ročně je z Afriky vyvedeno 29 miliard dolarů skrze ilegální těžbu dřeva, rybolov a obchod se zvířaty. Dalších 36 miliard tvoří ztráty způsobené klimatickými změnami a jejich dopadem na společenské a ekonomické systémy; africké země nebudou schopny využít fosilní paliva k podobnému rozvoji, k jakému došlo v Evropě. Naši klimatickou krizi nezpůsobila Afrika, nicméně Afričané pocítí její dopady silněji než kdokoli jiný. Není třeba dodávat, že prostředky nápravy jsou v nedohlednu.

Ve skutečnosti je prezentovaný odhad enormně velkorysý, protože předpokládá, že všechno bohatství přitékající do Afriky je využito ve prospěch jejích obyvatel. Ale půjčky vládám a soukromému sektoru (dalších více než padesát miliard) se často obratem mění v nesplatitelné a odporné dluhové břemeno.

Ghana ztrácí třicet procent svých rozpočtových příjmů na splátkách dluhů, které vznikly obvykle spekulativně; byly založeny na vysokých cenách komodit a zatíženy absurdními úroky. Jedna jediná hliníková huť v Mosambiku, postavená díky půjčkám a finanční pomoci, momentálně stojí vládu jednadvacet liber za každou jednu libru, kterou mosambická vláda dostala. Britská pomoc určená k zakládání soukromých škol a zdravotnických středisek podkopává tvorbu solidní sítě veřejných služeb, což je taky důvod, proč v Ugandě a Keni začali tyto školy hromadně zavírat. Někteří Afričané z tohoto hospodářství samozřejmě zdárně profitují. Kolem 165 tisíc velice bohatých Afričanů nashromáždilo majetek ve výši 860 miliard. Kde asi tito lidé – vezmeme-li v potaz, jak tamní ekonomiky fungují – svůj majetek ukládají? Do daňových rájů. Odhad z roku 2014 tvrdí, že bohatí Afričané zadržují v daňových rájích bohatství za pět set miliard USD. Obyvatelé Afriky jsou efektivně okrádáni o své bohatství ekonomikou, která umožňuje úzké menšině Afričanů bohatnout tím, že mohou bohatství v poklidu vyvádět z kontinentu.

Až Západ přestane páchat zlo

Jaká je odpověď? Západní vlády by se rády tvářily jako štědří dobrodinci, kteří dělají, co můžou, aby „pomohli těm, kteří si sami pomoci neumějí“. Ale prvním skutečně účinným krokem je zastavit stále se opakující zlo, které páchají. Vlády musí přestat nutit africké vlády k privatizaci svých ekonomik a otevírání svých trhů neférové konkurenci.

Aby mohly africké vlády profitovat ze zahraničních investic, musí jim být dovoleno – a to i tehdy, jedná-li se o pomoc – tyto investice a korporace, které obvykle investici přinášejí, právní cestou regulovat. A nemusí to být výhradně investice do těžebního sektoru. Až na několik výjimek platí, že v zemích s významným minerálním bohatstvím je horší kvalita demokracie, slabší ekonomický růst a celkově nižší rozvoj. Pokud chtějí vlády zamezit daňovým únikům, musí přestat s vytáčkami a vzchopit se k akci proti daňovým rájům. Žádná rozvinutá země nesmí tolerovat firmy s dceřinými společnostmi v daňových rájích.

Pomoc je stále malá a nedostatečná – a ve skutečnosti tím nejmenším, co zmůže, je-li dobře využita, je navrátit Africe alespoň část toho, co jí bylo uloupeno. Na takovou pomoc bychom měli pohlížet jako na formu reparací nebo přerozdělování, tak jako systém daní v jednotlivých národních společnostech umožňuje přerozdělit bohatství od nejzámožnějších směrem k nejchudším. Totéž bychom měli požadovat od globální „společnosti“.

Máme-li byť jen vykročit k takto ambiciózním cílům, musíme změnit způsob, jak o Africe mluvíme a přemýšlíme. Nemá smysl lidem sugerovat pocit viny, ale bylo by potřeba korektně diagnostikovat problém a předložit řešení. Africe opravdu „nepomáháme“. Afrika je bohatá dost. Přestaňme ji ale obírat.

Autor je ředitel britské organizace Global Justice Now.

Z anglického originálu Africa is not poor, we are stealing its wealth, publikovaného na stránkách zpravodajského serveru Al Jazeera, přeložil Michal Jurza.

 

A2LARM