Kdo vydělává na vědeckých článcích? Vědci ne


Vydavatelství Elsevier má dostat odškodné od pirátských serverů, které nelegálně šíří vědecké publikace. Ty ale díky tomu slouží veřejnosti.

Vydavatelský gigant Elsevier, jehož portfolio zahrnuje okolo 2500 vědeckých časopisů zaměřených na přírodní vědy, technologie a medicínu, vyhrál v druhé polovině června soudní spor, v němž žaloval servery SciHub a LibGen za porušení copyrightu. Americký soud Elsevieru uznal nárok na odškodné ve výši 15 milionů dolarů. SciHub, LibGen a jim podobné weby totiž nelegálně zpřístupňují miliony vědeckých článků vydávaných v časopisech vlastněných Elsevierem, jež jsou oficiální cestou dostupné pouze za poplatek. Na první pohled se rozsudek tedy zdá jasný: články podléhají copyrightu, pirátské servery tento copyright porušily, vydavatel získá odškodné. Jenže tak jednoduché to není. Proces výzkumu, psaní a vydávání vědeckých studií v recenzovaných časopisech je totiž založen na nerovném systému, ve kterém soukromé vydavatelské společnosti vydělávají značné sumy na často neohodnocené práci vědců, jejichž výzkum je navíc financován převážně z veřejných zdrojů. Existují proto pádné důvody se proti takové privatizaci veřejného vědění ohradit.

Cesta vědeckého článku k publikaci

Představte si, že jste vědecký pracovník na jedné z českých akademických institucí, dejme tomu biolog. Získáte grant od Grantové agentury České republiky, která je hlavním finančním zdrojem pro většinu výzkumu u nás a v roce 2017 disponuje 4,2 miliardy korun ze státního rozpočtu. Následující dva roky trávíte shromažďováním dat, testováním hypotézy skrze experimenty a dostáváte se k údajům, které před vámi ještě nikdo nezpracoval. Na základě výsledků svého bádání napíšete vědeckou stať, kterou nabídnete prestižnímu zahraničnímu recenzovanému časopisu. Redakci tohoto časopisu, tak jako u většiny vědeckých periodik, tvoří vědečtí pracovníci – zaměstnanci univerzit či jiných výzkumných institucí, jejichž platy jsou nejčastěji opět financovány z veřejných zdrojů. Tito redaktoři za svou práci v časopise většinou nejsou ohodnoceni – působení v redakcích a redakčních radách vědeckých publikací je považováno za dobrovolnou součást akademické práce, kterou příslušní pracovníci vykonávají ve společném zájmu vědecké obce.

Je-li posláním veřejných vědeckých institucí přispívat k šíření vědy a znalostí, pak by tyto poznatky měly být skutečně dostupné široké veřejnosti.

To stejné platí i o recenzentech. Právě proces recenzí, tedy tzv. peer review před publikací, zaručuje u vědeckých statí jejich odbornou hodnotu. Každý článek, který redakce časopisu uzná za vhodný pro případnou publikaci, je v anonymní formě poslán alespoň dvěma odborníkům, kteří ho buď doporučí ke zveřejnění, nebo článek neuznají za vhodný k publikaci. Opět se jedná o službu, kterou vědci mohou, ale nemusí vykonávat, bez nároku na finanční kompenzaci. Platí ale nevyřčená dohoda, že se jedná o natolik zásadní část garance úrovně u veškeré vědecké produkce, že je tato činnost takřka povinná.

Velká marže na práci zdarma

Váš článek tedy již prošel recenzním řízením a bude publikován v prestižním, dejme tomu britském časopise. Ten je ovšem s největší pravděpodobností vlastněn jednou z pěti největších vydavatelských společností, jako jsou právě Elsevier, Springer, Taylor & Francis, Wiley-Blackwell nebo SAGE. Aby jiní vědci mohli mít k vydanému článku přístup, musí za něj zaplatit. Vydavatelství tak přicházejí k penězům až absurdně snadno: recenzovaný a zredigovaný článek se k nim dostane už jako hotový produkt. Náklady vydavatelství zahrnují pouze fyzickou výrobu publikace. V případě časopisů vydávaných pouze online, kterých je čím dál více, jsou výrobní náklady ještě nižší. Nakladatelství tak mají marži až okolo 30 procent, což je v porovnání s jinými odvětvími skutečně nevídané.

Poplatky za možnost přečtení takového vědeckého článku přitom nejsou zrovna nízké. Cena jednotlivého článku se může lehce vyšplhat až ke sto dolarům. Většina vědeckých pracovníků má k vědeckým publikacím přístup přes svou univerzitu či ústav – předplatné je ale často tak vysoké, že dokonce i tak bohatá instituce jako knihovna Harvardovy univerzity proti nim v minulosti protestovala. Malé podfinancované instituce v zemích středovýchodní Evropy si pak často mohou dovolit jen přístup k omezenému portfoliu, což má pochopitelně vliv na úroveň a mezinárodní konkurenceschopnost místního výzkumu. Vědci proto musí využívat různá kreativní řešení. Například mne při skládání žádosti k polské grantové agentuře asistentka, se kterou jsem projekt konzultovala, nabádala, abych si do rozpočtu grantu vepsala poplatky za přístup k recenzovaným článkům, jelikož sama univerzita, na kterou jsem se hlásila, neměla pro můj výzkum dostatečný přístup k literatuře. A právě na tuto znevýhodněnou situaci některých méně bohatých zemí reagovala neurovědkyně Alexandra Elbakyan, zakladatelka portálu SciHub, jež pochází z Kazachstánu.

Ve veřejném zájmu?

Elbakyan byla členkou ruského internetového fóra, kde uživatelé zveřejňovali prosby o zpřístupnění konkrétních článků. Jiní uživatelé s přístupem jim je pak posílali. Když zjistila, že dokáže pořídit pirátské kopie vědeckých článků za paywallem, založila web SciHub, kde se nyní nachází až 68 milionů odborných statí. V soudním slyšení Elbakyan argumentovala, že její portál je veřejnou službou pro komunitu vědců, kteří by si jinak přístup k článkům nemohli dovolit, a v podstatě jediným řešením pro studenty i vědecké pracovníky v zemích, jako je Rusko, kde Elbakyan studovala. Soud ovšem její argumentaci nepřijal. Naopak, šéfka Americké asociace vydavatelů v prohlášení po rozsudku konstatovala, že „soud nezaměnil nelegální aktivitu za veřejné dobro“.

Mnoho akademiků v  západních zemích, kde je přístup k vědeckým časopisům lepší, se s tímto pohledem neshoduje. Například ve Finsku několik tisíc vědců podepsalo petici, ve které se zavazují nerecenzovat žádné články do časopisů spadajících pod Elsevier, dokud toto vydavatelství nenabídne finskému konsorciu knihoven „spravedlivou dohodu“, tedy levnější přístup ke svým článkům. Napříč vědeckou komunitou také sílí podpora hnutí za tzv. open access – tedy publikování v online časopisech, které jsou přístupné bezplatně. Ačkoliv ani tento systém není bez problémů, jelikož ani takovéto časopisy se neobejdou bez výrobních nákladů, které musí někdo zaplatit, přinejmenším snižuje finanční zátěž čtenářů, kteří mohou z vědeckých poznatků čerpat.

Je-li posláním veřejných vědeckých institucí přispívat k šíření vědy a znalostí, pak by tyto poznatky měly být dostupné široké veřejnosti. Rozhodnutí amerického soudu ve prospěch Elsevieru není dobrou zprávou, ovšem tlak na open access by mohl v blízké budoucnosti situaci změnit. Její současnou neudržitelnost už si uvědomuje i Evropská unie, která nyní vyžaduje publikaci všech výstupů výzkumu vznikajícího v rámci evropského programu financování vědy Horizon 2020 právě formou bezplatného přístupu pro všechny.

Autorka je historička a redaktorka Alarmu.

 

A2LARM