Kulturní neomarxismus jako nový nepřítel


Každá identita bez nepřítele chřadne a uvadá. Pro pravici už tuto funkci neplní komunisté, jejich místo zaujala „nová levice“.

Navzdory tomu, že se v průzkumech ocitají na druhém místě, staří komunisté už přestávají být zajímaví. Jejich hodnota je už jen historická – měli by být zařazeni na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, stát by se měl zavázat k jejich ochraně a na stranické sjezdy by se lidé mohli jezdit dívat jako do skanzenu, ve kterém se zastavil čas. Kde jinde lze ještě s takovou intenzitou nasát atmosféru předlistopadových dob? Podobně jako středoškolští studenti jezdí na exkurze po republice, aby poznali krásy naší vlasti, nebo do fabrik, aby zjistili, co je čeká, až budou vyvrženi ze studentské bubliny, mohou se pro ně pořádat výlety do stranických buněk KSČM v rámci výuky moderní historie naší země.

Komunisté ale v české posametové politice plnili vždy specifickou funkci – jejich úkolem bylo naplňovat obraz nepřítele všeho slušného a svobodného, tedy naší nově nabyté identity. Všichni, kdo chtěli mít aspoň nějakou úroveň, museli být antikomunisté. Pro český národ, který se opájel svou svobodou, prosperitou a demokracií, se komunista-nepřítel stal jedním z pilířů jeho vlastní identity. A jak známo, každá identita bez nepřítele chřadne a uvadá. Péče o ni je tak vždy zároveň péčí o obraz našeho nepřítele – o onu demarkační linii, na kterou je potřeba postavit plot, jenž jasně odlišuje, kde se nachází naše-správné a kde už je ono cizí-špatné.

Řekni mi, koho nenávidíš…

Sami sebe tedy nechápeme jenom skrze to, čím jsme, ale také skrze to, čím nejsme. Nepřítel je naším vnějškem, jehož prostřednictvím si uvědomujeme, na čem stojíme. Pro levici a část liberálů je takovým nepřítelem fašismus a kapitalismus, pro pravici komunismus a – nově – kulturní (neo)marxismus. Slova jako „fašismus“ nebo „komunismus“ ale nejsou jenom nějakými věcnými popisy společenské tendence nebo organizované politické síly. Jsou záležitostí bytostně rétorickou a jejich použití ve veřejném prostoru má být především roztočením poplašné sirény. Říct o někom, že je fašista, komunista nebo neomarxista, znamená především varovat před nebezpečím, které představuje. Slova tu nemají jen popisovat realitu, ale utvářet ji.

Levičáci v imaginaci svých nepřátel pořádají neokomunistické sabaty, při nichž mezi sebou divoce kopulují všechny rasy, národy, pohlaví, gendery nebo náboženská vyznání a v orgiastickém vytržení uctívají ikonu Marxe s kozlí hlavou.

Jak levice, tak pravice ovšem zjišťují, že jejich sirény už přestávají mít mobilizační efekt. Stěží bychom ve veřejném prostoru našli vyprázdněnější slova než právě „komunismus“ a „fašismus“. Jakkoliv se těmto pojmům dál bude dařit v akademických popisech historické skutečnosti nebo zakoušené přítomnosti, svoji politickou funkci ztratily. Jejich nadužívání – mnohdy ledabylé – je devalvovalo do podoby slaměných panáků, které ze židle už prakticky nikoho nezvednou. Pokud zkrátka siréna zní několikrát denně, stane se po čase jen obyčejnou součástí každodenního šumu.

Když už ale komunista nemůže plnit funkci nepřítele, rozhodně to neznamená, že je s pravicovou identitou amen. V reakci na protesty v Hamburku to Jan Zahradil na svém facebookovém profilu shrnul docela přesně: „Hamburk nám připomněl, že zatímco naši komunisté už jsou tlupa v zásadě neškodných a konformních strejců, skutečné nebezpečí levicového extremismu přichází od mladých ‚alternativních‘ radikálů, vybavených novou revoluční ideologií a rekrutujících se ze střední vrstvy. U nás je symbolizuje třeba A2larm a Deník Referendum.“

Slovo „alternativních“ tu rozhodně patří do uvozovek, protože skutečnou alternativu samozřejmě představuje euroskeptická liberálně-konzervativní ODS. Příznačná je i zmínka o středostavovském původu radikálů – ODS si totiž po vzoru amerických republikánů, ale i britských Toryů brousí zuby na dělníky a chuďase, které bude poštvávat proti vládě, státu a daním. Její krajní křídlo, reprezentované třeba Václavem Klausem mladším, si pak smlsne klidně i na muslimech nebo cikánech. Můžeme rozhodně očekávat, že obraz Evropské unie se v očích české pravice posune od metafory Svazu evropských socialistických republik, potažmo nové RVHP, směrem ke kulturně-neomarxistické instituci jakožto Leviathanu majícího za úkol potlačovat tradiční konzervativní hodnoty ve prospěch pozitivní diskriminace barevných a náboženských menšin, stejně jako nových čarodějnic, tedy feministek.

a já ti řeknu, kdo jsi

Na pozadí prošedivělého a přestárlého komunismu je to právě „nový levičák“, kdo nastupuje na místo nepřítele, který vymezuje identitu vykleštěné pravice. Jakožto kulturní (neo)marxista představuje skutečného židobolševika pro 21. století: je jednotný, spiknutý, u moci a je všude. Představuje rakovinu našeho normálního světa, do kterého jako čaroděj přivolává démony z jiných dimenzí: cizince, muslimy, cikány, homosexuály, feministky. Je často překvapivé, jak se jednotícím prvkem těchto jinak nesourodých a exotických bytostí často stává jejich údajně nespoutaná sexualita, tolik provokující potlačené autoritáře z měst i vesnic. Tito levičáci v imaginaci svých nepřátel pořádají neokomunistické sabaty, při nichž v jejich autonomních centrech mezi sebou divoce kopulují všechny rasy, národy, pohlaví, gendery nebo náboženská vyznání a v orgiastickém vytržení uctívají ikonu Marxe s kozlí hlavou. Nic takového samozřejmě nová levice neprovozuje, byť je to možná docela škoda.

Tento marxismus-satanismus každopádně volá po svých vymítačích, tedy národně-pravicových deratizérech, kteří tyto společenské elementy vyženou z jejich neziskovek, galerií a pseudohumanitních studijních oborů. Taková situace si pak žádá jasné a zřetelné osobnosti, které bouchnou pěstí do stolu a hlasitě řeknou, co je správné a co správné není. Řečeno s klasikem: klade-li si ODS otázku, zdali je hodna takového úkolu, tak si zároveň na ni musí odpovědět: „Ja, ich bin!“

V naplnění svého osudu bude pravicovým autoritářům paradoxně nápomocné to, co sami pomáhali stvořit. Sexualita potlačená šosáckou konzervativní morálkou a seberealizace potlačená námezdní prací vytváří autoritářskou životní formu, která volá po univerzální sebedisciplinaci všech. Toto potlačování sebe sama – v posteli i na pracovišti – tvoří osu slušného člověka, který si o všech svých různorodých nepřátelích myslí pořád to samé: jsou to nemakačenka, kteří žijí z našich peněz svým nezřízeným erotickým životem. Odvrácenou stranou této oplzlé slušnosti je pak spiklenecké přikyvování všem variantám sexismu, společně s hledáním snadných terčů, kterými by se dalo pohrdat.

Kdo je tedy na ráně po bezzubých komunistech? Nová levice, tedy extrémistická, vítačská, nezodpovědná a sexuálně rozvolněná mládež, která nezapadá do mantinelů standardního života. Místo toho, aby chodila do práce, tak se jen poflakuje po ulicích se společenskou spodinou, fetuje a střídavě u toho čte Korán a Kapitál. A když se hodně nudí, tak protestuje proti kapitalismu, zapaluje auta a fotí si u toho selfíčka. Slovník jejích protivníků je skutečně normalizační, takže pro toho, kdo by si myslel, že normalizace skončila rokem 89, mají slušní lidé jasnou zprávu: neskončila, jenom proměnila formu. Na tu starou se můžete podívat na sjezd KSČM, pro tu novou si zajeďte třeba na kongres ODS.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM