Feminismus, práce a její odmítání


Přinášíme rozhovor s Kathi Weeks, americkou feministkou, profesorkou gender studies na Dukeově univerzitě a autorkou knihy Problém s prací.

Tvrdíte o sobě, že jste marxistka. Jak marxistické myšlení ovlivnilo vaši práci?

Ano, kromě jiného se považuji za marxistku. K marxismu mě přivedla snaha porozumět způsobu fungování kapitalistických ekonomik a společenských formací. Ze všech verzí marxismu mě nejvíce zajímají ty, které se zaměřují na práci, a především na zkušenosti pracujících – ať už se jedná o rytmus práce, organizaci, mocenské vztahy, nebo bolesti a strasti – a berou je jako vstupní bránu ke studiu kapitalistických společností. Marxismus je pro mě nedocenitelný právě jako kolektivní prostor pro rozvíjení kritického studia práce. Jako marxistická feministka se věnuji analýzám genderových identit a hierarchií, které zdůrazňují genderovou dělbu práce jako mocný nástroj pro reprodukci genderových rozdílů a nerovností.

Jak byste definovala marxistický feminismus v roce 2017? Jaké jsou základní strategie, o nichž si myslíte, že by se jimi toto hnutí mělo řídit v éře globálního neoliberalismu?

To je dobrá otázka. Zkusím na ni odpovědět načrtnutím rozdílu mezi marxistickým feminismem minulosti a současnosti. V sedmdesátých letech se anglo-americké marxistické feministky zaměřovaly na mapování vztahů mezi dvěma systémy dominance: kapitalismem a patriarchátem. Můžeme tuto fázi charakterizovat jako pokus vnést marxistickou kritiku práce do oblasti domácích prací a vztahů produkce v rámci rodiny. Marxistické feministky ušly dlouhou cestu vedoucí k rozkrytí těchto takzvaných soukromých aktivit, jako jsou domácí pečovatelské práce, péče o domácnost, připravování jídla a komunitní práce. Vnímaly domácnost jako pracoviště a rodinu jako režim, který organizuje, rozděluje a řídí tuto práci. Na jedné straně se zabývaly teoretickou otázkou porozumění vztahu mezi kapitalismem a patriarchátem: máme je chápat jako dva vzájemně odlišné systémy, nebo jako jeden vzájemně provázaný systém? Na straně druhé se soustředily na praktickou otázku spojenectví: měly by feministické skupiny být autonomní, nebo integrované do jiných antikapitalistických hnutí?

Právě díky našemu vztahu k práci jsme schopni rozvíjet kritický pohled na kapitalismus a formulovat požadavky na jeho změnu.

Dnes se nacházíme v jiné situaci, která skýtá nové možnosti vztahu mezi marxismem a feminismem. Zatímco feministky sedmdesátých let usilovaly o přizpůsobení marxistické analýzy různým druhům neplacené práce, která nebyla považována za součást kapitalistické výroby, dnes pro pochopení mzdové práce potřebujeme vycházet se starších feministických analýz placené a neplacené ženské práce. Současná situace je někdy popisována termínem „feminizace práce“. Není to sice zrovna můj oblíbený pojem, nicméně chápu jej jako způsob, jak popsat situaci, kdy se v neoliberálních ekonomikách stále více placených pracovních pozic začíná podobat tradičním podobám feminizovaných domácích prací. To je zvláště patrné v nárůstu prekérních forem nízkopříjmových, částečných, neformálních a nejistých zaměstnání, společně s rozvojem pracovních míst v oblasti služeb. Ty předpokládají schopnost pečovat, komunikovat a sdílet emoce, jež obvykle bývá podhodnocena a je obtížné ji měřit.

Abychom mohli úspěšně čelit měnící se kultuře práce, je třeba čerpat z marxistických feministických analýz placené i neplacené práce, která je zároveň genderově ukotvená. Praktickým důsledkem je, že pokud chceme čelit současným formám vykořisťování, nemohou si marxisté dovolit zůstat mimo feministickou teorii a praxi.

V řadě svých publikací odkazujete na pojem odmítání práce. Co nám tato koncepce nabízí?

Tuto koncepci jsem si vypůjčila z tradice autonomního marxismu. Rozumím jí tak, že odmítání práce je zaměřeno proti systému produkce, který se točí hlavně okolo námezdní práce. Za zmínku tu stojí tři důležité body. Prvním z nich je to, že odmítání práce není zaměřeno proti nějakému konkrétnímu pracovnímu místu, ale cílí na celý systém hospodářské spolupráce, který je určen k akumulaci kapitálu úzkou skupinou a k námezdní práci pro zbytek populace. Za druhé, odmítání práce neprivileguje žádný konkrétní způsob reakce, jako je například stávka, ale je spíše označením snahy o radikální kritiku práce, která zahrnuje mnohem delší seznam postojů a způsobů jednání, jež je možné zastávat. Nakonec bych ráda popsala odmítání práce jako dlouhodobý kolektivní politický projekt, namísto toho, aby byl pouhým individuálním étosem. Cílem je proměnit instituce a ideologie, které nás svazují se stávajícím světem práce, ať už placené nebo neplacené, což samo o sobě vyžaduje politickou a kolektivní organizaci. Většina lidí například není schopna sama od sebe podat výpověď.

Myslím si, že odmítnutí práce je politicky důležité, protože práce a vztahy produkce tvoří významná místa pro politické uvědomění. Většina pracujících má s prací nějaké problémy. V závislosti na tom, na jaké pozici se nacházíme, může jít o přepracovanost, nezaměstnanost nebo podzaměstnanost. Právě díky našemu vztahu k práci jsme schopni rozvíjet kritický pohled na kapitalismus a formulovat požadavky na jeho změnu.

Může být odmítání práce užitečné v otázce ženské práce? Mohlo by takové odmítnutí být jednou z taktik současného feministického hnutí?

Ano, myslím si, že odmítnutí práce nabízí feministkám celou řadu důležitých kritických analýz a náhledů pro politickou praxi. Námezdní systém, který zůstává klíčovým mechanismem pro ekonomické přežití, závisí na druhotné instituci, kterou není nic jiného než soukromá sféra rodiny – tedy místo další práce, která je nezbytná pro vytváření pracovní síly. Systém mzdových a rodinných prací zahrnuje i systémy produkce soustředěné okolo domácnosti, kterou udržuje instituce rodiny jakožto prostředku, skrze který jsme de facto najímáni do neplacené práce. Feministky už dlouho tvrdí, že potřebujeme zmapovat kapitalistický ekonomický systém tak, abychom zohlednili veškerou práci, ať už placenou, nebo neplacenou, která se podílí na udržování tohoto systému. Otázkou zůstává, co by znamenalo odmítnutí práce spjaté s reprodukcí společnosti. Feministky už vědí, že odmítnutí domácích prací je velice obtížný projekt s potenciálně dalekosáhlými účinky. Na nejnižší úrovni znamená odmítání práce v této oblasti kritiku rodiny jakožto základního pilíře společenských vztahů, které se ideologicky opírají o reprodukční práci a rodinnou etiku. Na nejvyšší úrovni to znamená konfrontaci s celým způsobem organizace práce a života.

To je ostatně jeden z důvodů, proč jsem věnovala pozornost studiím ze sedmdesátých let, které se soustředí na mzdy a domácí práci. Jejich autoři se snažili zviditelnit domácí práci jako součást procesu vytváření hodnoty, a to aniž by tuto formu práce nějak oslavovali nebo uctívali. Je ovšem obtížné získat uznání za společensky potřebnou práci, a zároveň ji nepřeceňovat, ale spíše se snažit o její vymanění ze soukromé sféry a spojitosti s jediným genderem. Podobně jako v případě jakékoliv jiné práce jde o to bojovat proti tomu, aby se stala celým naším životem. To znamená bojovat proti genderové dělbě práce, proti otřesným podmínkám domácích prací, stejně jako proti intenzifikaci práce, která se tady projevuje ideologií bezpodmínečně oddaného mateřství.

Ve své studii Problém s prací jste předložila silný argument pro nepodmíněný základní příjem. Vynořuje se však stále více námitek, podle nichž projekty základního příjmu rezonují s neoliberální logikou. Co můžete k myšlence všeobecného základního příjmu říct ve světle těchto kritik?

Chápu rostoucí zájem o téma základního příjmu napříč politickým spektrem jako pozitivní vývoj. V závislosti na povaze konkrétních požadavků pak základní příjem může být i levicovým tématem. Nicméně to, jestli může zlepšit život širokým vrstvám pracujících, závisí na několika specifikách, především na výši poskytovaného příjmu. Bude-li příliš nízký, vyvstane riziko, že se bude jednat jen o subvencování nízkých mezd. Požadavek, který podporuji, spočívá v garanci životního minima, které dá lidem možnost opustit svoji práci, pokud budou chtít, což přiměje zaměstnavatele, aby nabízeli lepší mzdy a pracovní podmínky. Politika v tomto směru je ale přinejmenším nejistá, protože je pravděpodobné, že pokud se povede boj za základní příjem vyhrát, bude nejdříve zaváděn na velmi nízké úrovni. Boj o zvýšení úrovně příjmů proto bude vyžadovat další úsilí.

Nicméně i v okamžiku, kdy by byl skutečně zaveden dostatečně vysoký základní příjem, je zřejmé, že tím není vyřešena otázka, čím nahradit systém námezdní práce – pouze se nám tím podaří trochu povolit jeho sevření. Jednotlivcům by to poskytlo silnější pozici při vyjednávání o mzdách a podobě pracovních smluv. Nejedná se ale o žádnou radikální postkapitalistickou vizi. Myslím si naopak, že základní příjem bude nakonec jediným způsobem, jakým se kapitalismus bude v budoucnu udržovat při životě, a to jak materiálně, tak ideologicky, protože námezdní systém a model rodiny už se ukazují jako nedostačující způsoby organizace a dělby práce. Základní příjem by ale také mohl poskytnout materiální podporu pro čas a úsilí, které jsou nutné k vedení boje za další reformy a kritické reflexe o povaze práce. Je to skromný požadavek, ale v konečném důsledku může vést k rozvíjení politického myšlení a jednání.

Z anglického originálu Feminism and the Refusal of Work: An Interview with Kathi Weeks, publikovaného na stránkách PoliticalCritique.com, přeložil Martin Vrba. Redakčně kráceno.

 

A2LARM