Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Velká příležitost Babišovy vlády

Z programového prohlášení není jasné, jak se vláda bude stavět k reformě péče o ohrožené děti. Snad si Babiš nenechá ujít příležitost udělat jednu dobrou věc.

Děti v ústavech politiky většinou netrápí. Během uplynulého volebního období se podařilo počet dětí v dětských domovech, kojeneckých ústavech a dalších zařízeních snížit o pouhých sedm set. Přes osm tisíc (!) dětí na svou rodinu stále čeká – a mnohé bezvýsledně.

Vláda sestavená hnutím ANO má teď jedinečnou šanci dostat děti konečně domů. K mámě, tátovi nebo k pěstounům a dalším náhradním rodičům. Po letech diskuse bez valného výsledku se ukazuje, že to zřejmě nepůjde bez zákona, který jasně řekne, že především malé děti do ústavů nepatří. Česká republika je v počtu novorozenců a batolat umístěných mimo péči rodiny smutnou unijní výjimkou – více malých dětí vyrůstá v ústavech už jen v Rumunsku, Lotyšsku a Bulharsku.

Sociální situace rodiny nesmí být důvodem pro odebrání dítěte. Péče v instituci problémy kumuluje a přenáší do dalších generací.

Řešení v podobě přijetí podobného zákona je typické pro postkomunistické země. V těch západních neumisťují kojence do ústavů naprosto přirozeně už zhruba od sedmdesátých let. U nás však politici stále dokola zpochybňují skutečnost, že je individuální péče pro zdravý a šťastný vývoj dítěte nezbytná. Popírají tím nejen dlouholeté výzkumy o neurobiologickém vývoji mozku a žitou praxi, ale i platnou legislativu včetně mezinárodních smluv, ke kterým se Česká republika již dávno zavázala a které dlouhodobě nenaplňuje, či dokonce porušuje. Opakovaně za to čelíme oprávněné kritice ze strany mezinárodních institucí – naposledy stížnosti Forum for Human Rights.

„Děti nepatří státu“

Zveřejněné programové prohlášení designované vlády naštěstí individuální péči vyzdvihuje. Jinak je ale více než opatrné – obsahuje obecné fráze jako vláda „zachová variabilitu forem náhradní péče“ a obloukem obchází jakoukoliv kontroverzi.

Vzhledem k silné lobby zastánců ústavní péče může jít ale o chytrý a zcela racionální krok. Jakékoliv řeči o omezení ústavní péče fungují na mnohé z nich jako červený hadr. Závazky a záměry ANO jsou přitom i bez vládního programu naprosto jasné – ostatně hnutí ANO je formulovalo také veřejně ve svém vlastním předvolebním programu. V bodě nazvaném Děti nepatří státu zcela na rovinu píše, že bude „pracovat na tom, aby u nás, jako v jedné z posledních zemí v EU, děti postupně vůbec nemusely být umisťovány do kojeneckých ústavů“. Vedle rozvoje náhradní rodinné péče pak podtrhuje dostupnost sociálních služeb pro biologické rodiny – „s cílem, aby v nich děti mohly primárně zůstat“. Pokud se vláda hnutí ANO ke svému předvolebnímu programu nejen přihlásí, ale také jej naplní, bude to jedině správné.

Prevence a podpora biologických rodin by měly být v odpovědném státě prioritou. Zhruba dvě třetiny dětí by dnes své rodiny při včasné a efektivní sociální práci opouštět skutečně nemusely. Nejsou to jen děti závislých nebo týrajících rodičů, ale i děti z vícečetných rodin, děti z rodin bez slušného bydlení, děti selhávajících matek samoživitelek. Ústavy jsou plné dětí, o které jejich rodiče mají zájem – chybí jim ale podpora a velmi často je jednoduše nikdo nenaučil, jak o ně bezpečně a láskyplně pečovat. Velká část těchto rodičů má za sebou vlastní dětství v ústavu, kde neměli šanci odkoukat výchovu dětí, partnerský život nebo péči o domácnost. Těžko pak po těchto dětech můžeme chtít, aby v budoucnosti funkční a milující rodinu samy vybudovaly.

Konec ostudy?

Ze svého předvolebního programu si ANO do vládního programového prohlášení přeneslo ještě další formulaci: „Budeme usilovat o to, aby děti vyrůstaly ve funkčních rodinách, v prostředí, kde je normální pracovat a o práci usilovat.“ Dvojznačnost sdělení je znepokojivá – je třeba podtrhnout, že by děti v žádném případě neměly nést následky jednání svých rodičů. V rodinách, kde rodiče z různých důvodů nepracují, se vláda opět musí zaměřit na prevenci a podporu. Sociální situace rodiny nesmí být důvodem pro odebrání dítěte. Představa, že umisťování dětí do ústavů je z jakéhokoliv ohledu řešením, je zcela iluzorní. Péče v instituci problémy kumuluje a přenáší do dalších generací; a navíc je neuvěřitelně drahá. Ostatně věříme, že právě takto to ANO myslelo. A že podle toho se také bude řídit.

Smyslem přijetí nového zákona proto není žádný plošný zákaz ústavů „ze dne na den“, ale postupné otáčení poměru prostředků vynakládaných na institucionální a individuální péči. Je stěží uvěřitelné, že do institucionální péče jde dnes více než polovina rozpočtu na péči o ohrožené děti. Naopak jen pětina míří do preventivních a podpůrných služeb pro biologické rodiny.

Vláda Andreje Babiše má unikátní příležitost – je jednobarevná, a tedy se plně hlásí ke svému programu, navíc je řízena pevnou rukou svého předsedy, ministerského i politického. Možná by se toto všechno mohlo využít ve prospěch dětí a jejich zájmů a konečně zásadně zatřást celým systémem péče o ohrožené děti. Pokud se to Andreji Babišovi a jeho ministrům podaří, pak kromě dobré věci, za kterou se postaví, budou mít ještě dva bonusy navíc – dlouhodobě odpovědný rozpočet, který bude efektivně vynakládat prostředky na ochranu těch nejmladších obyvatel České republiky. A také konec despektu od zbytku Evropy za to, jak se dětem k nouzi chováme. Především ale budou mít na svém účtu tisíce nadějnějších osudů dětí.

Autor je ředitel o. p. s. Dobrá rodina a jeden ze zakládajících členů iniciativy Dobrý start.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image