Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Naše „demokratická“ nostalgie

Odpor proti Babišovi se veze na vlně falešné nostalgie po „zlatých časech“, které pro většinu z nás nikdy neexistovaly. Jediné řešení je změnit podmínky, z nichž vzniká oligarchie.

Nostalgie, ta touha vrátit se tam, kde jsme nikdy nebyli,“ píše básník Ivan Blatný. Jeho slova dnes přesně pasují na naši politickou situaci. Ti, kteří po schválení Babišovy vlády žehrají na „nový totalitní režim“, se totiž šeredně pletou v jedné věci: že v dobách před Babišem bylo výrazně líp. Naše polistopadová demokracie ve skutečnosti byla a je zřízení pro nerovnou společnost. A dokud to nepochopíme a nezačneme měnit, nepohneme ani se samotným oligarchou Babišem.

Omyly protibabišovské opozice

Dnešním hlasováním končí první Česká republika a začíná nová republika,“ prohlásil při schvalování vlády předseda lidovců Pavel Bělobrádek. Přitakal mu i Karel Schwarzenberg, podle kterého prý „republika, která byla založená na začátku roku 1993, vyslovením důvěry vládě ANO s ČSSD a podporou komunistů skončila“. Varování, že se mění režim, zní z mnoha stran. Jenže jak je to doopravdy? Máme věřit, že tu byla jakási krásná polistopadová demokracie, ke které se můžeme vrátit?

Naše dnešní naivita má ve skutečnosti několik podob. Někteří vzpomínají na doby před Babišem, kdy bylo údajně všechno lepší, a věří, že se časem zase vrátíme do „normálu“. Jenže co to znamená? Návrat do časů diplomů z plzeňských práv a opoziční smlouvy? Do dob protiromských pochodů a pokusů o pogromy? Nebo snad do časů Jany Nagyové a Petra Nečase, kdy hrozil plošný odprodej veřejné sféry a vojenská policie zasahovala v České televizi? Anebo snad do privatizačních devadesátek s promlčenými zločiny? Kde se bere troufalost nad tím vším mávnout rukou a říct, že se jednalo jen o nedorozumění v jinak zdravém demokratickém provozu?

Nikdo nedělá strukturální opatření, která by zastavila kumulaci moci a kapitálu. Jak potom chceme zabránit posilování Babiše a jemu podobných?

Druhý omyl, který souvisí s výše uvedeným, se jmenuje antikomunismus. Bystřejší liberální komentátoři si všimli, že opozice proti Babišovi je zoufale slabá a neustálé omílání toho, že Babiš má vládu opřenou o komunisty, širší veřejnost neosloví. Antikomunismus zkrátka nefunguje. A navíc je dnes zoufale pokrytecký. Koho a jak chtějí antikomunisté oslovit ve chvíli, kdy naše KSČM podporuje vládu, řízenou oligarchou, jehož majetek je skoro stejně tak velký jako jmění amerického prezidenta Trumpa (zhruba 3,5 miliardy dolarů)? Nejde přece o „návrat totality“, ale oligarchizaci politiky, která nám před očima probíhá už dlouho.

Nikdy jsme vážně nebojovali s oligarchií

Třetí omyl se jmenuje sociální demokracie. Fakt, že Milan Chovanec jako jediný poslanec ČSSD drží morální kredit strany odporem k Babišově vládě, vypovídá o zoufalém stavu této partaje. Nejenže dnes málokdo bere vážně ČSSD, ale strana nebere vážně ani sama sebe. Vždyť výroky předsedy Jana Hamáčka, že program Babišovy vlády „má řadu levicových prvků“, jsou v Babišově stínu absurdní. ČSSD by si nejdřív musela ujasnit, co znamená levice. Je tu totiž zásadní rozdíl: mírná sociální politika ještě neznamená, že můžeme mluvit o levici. Levice se v první řadě pojí s emancipací člověka, a ne s přímou podporou vlády velkokapitalistů a oligarchů.

 

Hlavním úkolem levice by dnes mělo být omezit moc oligarchie,“ komentuje situaci šéf Ústavu politologie na FF UK Jan Bíba. „Nemůžeme přece mluvit o levici, když KSČM s ČSSD udržují v chodu mafiánský kapitalismus a oligarchii. Sociální úlitby a drobky Babišovy vlády, jako je mírné přisypání peněz důchodcům, dočasný růst mezd, zvyšování rodičovských příspěvků nebo zálohované výživné, neznamenají, že tu máme levici. Levice by totiž musela v první řadě bojovat se strukturálními problémy, které prohlubují nerovnosti. Copak je na obzoru nějaký zákoník práce, který by výrazně zlepšil postavení pracujících? Řeší snad někdo mizerné postavení OSVČ? Chystáme se řešit nástup automatizace práce? Nebo snad předražené bydlení? Nic z toho není na pořadu dne. Místo toho se bude revidovat inkluze ve školách a bojovat proti neexistujícím uprchlíkům,“ shrnuje politolog Bíba.

programu Babišovy vlády nenarazíme na téma sektorových daní, třeba pro bankovní sektor a telekomunikace; o progresivním zdanění se přestalo mluvit úplně. Slova jako „zespolečenštění“ a „znárodnění“ nám nahánějí hrůzu. Na obzoru nejsou ani pořádné majetkové daně, natož pak zákony omezující koncentraci kapitálu a vlastnictví médií. Babišova vláda sice mluví o sociálním bydlení, ale ve skutečnosti omezuje příspěvky na ubytování pro nejchudší. Samozřejmé jsou i „veřejně prospěšné“ (čti nucené) práce. Jenže v tom případě máme před očima společnost, kde dál porostou nerovnosti, kde si silnější dovolují na slabší a navzájem si poměřují penisy. Nikdo nedělá strukturální opatření, která by kumulaci moci a kapitálu zastavila. Jak potom chceme zabránit posilování Babiše a jemu podobných?

Zamezit růstu nerovností

Ne, Babiše nezastaví nostalgické volání pro „zlatých devadesátkách“, které přinesly rozkrádání majetku v „kupónovce“ a porodily privatizační galerku v čele s Kellnerem i Babišem. Žijeme ve společnosti, kde se nerovnosti – přinejmenším co do příležitostí a moci – udržují v chodu už dlouho. O tom, že dnes v Evropě i USA ve skutečnosti žijeme v oligarchiích, a ne v demokraciích, už zcela vážně mluví i mainstreamová politologie. Američtí politologové Martin Gilens a Benjamin Page před časem vydali studii, která má doložit, že USA už nejsou demokracií. A tvrdí, že to, co dnes zažíváme, je spíš souboj oligarchií.

Čeká nás dlouhé období nesourodých partají kolem silných vůdců, jako jsou Babiš a Trump, anebo jejich přisluhovačů, jako je Macron. Síla Babiše spočívá v tom, že si přivlastňuje všechno, co se mu hodí, i když máloco z toho myslí vážně. A co se týče naší ČSSD, ta se stala obětí vlastní neschopnosti i vnějších podmínek. Nastupovala totiž k moci v době krize a škrtů; jenže když se díky ní trochu stabilizovala veřejná sféra a začaly růst platy, ukázalo se, že nic víc nenabízí. Následovala ekonomická konjunktura, ve které už tolik netáhla socioekonomická témata, a to uvolnilo pole působnosti populistům a pravici,“ konstatuje politolog Bíba.

Už skoro třicet let (a možná i déle) se nám vtlouká do hlav, že sociální a ekonomické nerovnosti jsou normální a přirozené. A že peníze, úspěch a moc jsou alfa a omega našich životů. Hlavně naši konzervativci v čele s ODS, TOP 09 a částí KDU-ČSL byli věrní hlasatelé těchto „pravd“. Jenže právě jejich establishment u nás zdiskreditoval liberální politiku a pomohl vytvořit strukturální podmínky pro vznik oligarchie. Prostě řečeno, vybudovali systém, ve kterém většina lidí dřela za málo, a musela držet ústa i krok, zatímco menšina „všehoschopných“ rychle zbohatla. Jestli si to včas neuvědomíme a nezměníme to, žádná světlá budoucnost nás nečeká – ať už s Babišem, anebo s někým jiným a ještě horším.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image