Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Je ztráta panenství horší než smrt?

Nedávné blahořečení zavražděné slovenské dívky Anny Kolesárové odhaluje absurdnost konzervativně katolického pojetí sexuality.

Nedávné blahořečení zavražděné slovenské dívky Anny Kolesárové odhaluje absurdnost konzervativně katolického pojetí sexuality.

Anna Kolesárová je nově blahoslavená slovenská dívka, který byla zabita na konci druhé světové války. Jejího blahořečení, které proběhlo na začátku září, se zúčastnilo třicet tisíc lidí. Legenda, která dívku obestírá, čerpá hlavně z její násilné smrti. Anna Kolesárová totiž byla nucena k sexu vojákem osvoboditelské armády. Když se bránila, začal jí vyhrožovat smrtí, a protože ani to její postoj nezměnilo, skutečně ji zastřelil. Kolesárová podle všeho vedla bohatý náboženský život, starala se po smrti matky o domácnost a na konci války ve svých šestnácti letech ještě nebyla sexuálně aktivní. Kněz, který zaznamenal úmrtí, poznamenal do kroniky, že jde o oběť „svaté čistoty“. Do náhrobku blahořečené byla vyryta slova „Raději smrt než hřích“.

Nevhodné srovnávání

Každý svatý by měl představovat určitou cestu životem, která je hodná následování, vyznačovat se určitými dobrými vlastnostmi a ctnostmi. V případě Anny Kolesárové lze jistě mluvit o odvaze hájit svá práva. Věděla, že má právo zacházet se svým tělem podle své vůle a pochopení, co je pro ni dobré. Dokázala čelit zástupci cizí velmoci. Neztrácela sílu k účinnému vzdoru vůči vojákovi, který mohl být vnímán jako hrdina a osvoboditel, a byl součástí silné a respektované armády. Dnes bychom ji snad díky její suverénnosti a odporu vůči nátlaku mohli přirovnat třeba k Pussy Riot nebo Femen.

Šestnáctiletá oběť agresivního vojáka je líčena jako „naděje pro naše rodiny“ a blahořečení se jakoby náhodou konalo ve stejný den jako košický Pride.

Její příběh otevírá důležitou otázku násilí na civilním obyvatelstvu, které páchají vojáci nejen v průběhu, ale i po skončení války. Vykresluje hrůzu agresivity ozbrojených sil, která se neomezuje jen na gangstery a soupeře v boji, ale přenáší se i do domovů – k civilistům, ženám a dětem. Podobnými problémy ostatně stále trpí ruské a ukrajinské ženy.

Některé komentáře se snaží příběh Anny Kolesárové vidět jako paralelu k otázce znásilnění v církvi. Jenže stavět celou věc takto je opravdu dost obtížné. Třeba Martin Kramara, mluvčí slovenských biskupů, zdůrazňuje, že hříchu se vždy dopouští násilník. Kolesárová by se tedy hříchu nedopustila, ani kdyby vojákovi podlehla. Znásilnění nemůže být srovnáváno se zabitím nebo považováno za „horší“. Je sice krásné, že mluvčí biskupů příběh takto vyložil, ale jeho komentář k mnoha lidem nedolehne a samotná legenda vyznívá jinak. Nápis „Raději smrt než hřích“ mluví sám za sebe a je těžké neustále vyvracet, že Kolesárová by se hříchu nedopustila ani jako znásilněná. Celé kauze nepomáhá ani zdůrazňování panenství oběti. Navíc kdybychom začali srovnávat a předpokládali, že Kolesárová mohla ovlivnit, co se s ní stane, dalo by se tvrdit, že donutila vojáka, aby místo znásilnění spáchal vraždu, což je závažnější provinění. Tento druh srovnávání a předpoklad, že oběť má zásadní vliv na násilí, které na ní někdo páchá, je každopádně velmi nevhodný. Vzdorný přístup Kolesárové mohl vést i k tomu, že by jí voják nijak neublížil, čehož si nejspíš také přála dosáhnout.

Absurdní pojetí sexuality

Annu Kolesárovou je možné vnímat jako jednu z mnoha nespravedlivě zavražděných obětí. Jako ženu, která se nebála postavit útlaku. Těžko ale hledat v jejím vzdoru cokoli, co podporuje sexuální morálku církve. Kolesárová se přece bránila aktu násilí, ne sexu jako takovému. Pokud by tento příběh měl být morálním příkladem pro správné uchopení sexuální morálky v církvi, museli bychom se ptát, jestli je skutečně důležitější zachránit své panenství než vlastní život.

Příběh je už nyní zneužíván konzervativní propagandou. Šestnáctiletá oběť agresivního vojáka je líčena jako „naděje pro naše rodiny“ a blahořečení se jakoby náhodou konalo ve stejný den jako košický Pride. Má se snad Kolesárová stát patronkou neschopnosti katolické církve nahlížet sexualitu jinak než jako hříšnou? Přítomnost vojáků a mladých dívek ve slavnostním průvodu působí spíš jako snaha celou událost znovu oživit než zabránit jejímu opakování. Konzervativněji smýšlející křesťané možná hledají v tomto příběhu obhajobu pro stávající pochopení „čistoty“, ale málokterá církevní legenda ukazuje absurdnost katolického pojetí sexuality v takové nahotě.

Odhalování rozsáhlých skandálů zneužívání kněžími nezvratně směřuje k velké církevní reformě. Jejím počátkem se pravděpodobně stane právě otevřenost. Je žalostné, že otevřeně o sexu v katolické církvi začínají mluvit až oběti zneužívání. Staleté zatloukání a nenávist k tělu pravděpodobně k ničemu jinému vést nemohly. Teologové a účastníci církevních koncilů bohužel nedokázali včas aktualizovat přístup k tělesným projevům lásky. Tak rozsáhlé utrpení, jaké je v posledních měsících odhalováno, vyzývá k důsledné reformě. Nemělo by vést k odstoupení papeže, ale spíše ke zrušení povinného celibátu kněží. Tento krok by mohl přispět k posílení roli laiků a žen v církvi a k zmírnění diskriminace lidí z LGBT komunity.

Církev by se měla změnit

Tváří v tvář tolika lidským osudům pošramoceným sexuálními delikty kněží by se církev měla nepochybně rozhoupat k přehodnocení podmínek vykonávání tohoto povolání. Úsilí o „čistotu“, která přinese trauma byť jedinému dítěti, se stává falešnou a nebezpečnou moralistní pózou. Církev požadovala po svých zaměstnancích příliš mnoho, vystavovala je ohromnému tlaku pramenícímu z nemožnosti vyjadřovat svoji sexualitu a pak kryla zločiny, kterých se dopouštěli. Hlásaná čistota byla v mnoha případech jen lesklým obalem zakrývajícím zcela prohnilé praktiky. Nový přístup k sexualitě ji už nesmí nikdy zcela zavrhnout, ale naopak vyživovat všechny dobré podoby erotiky. Nová linie sexuální morálky už nemůže rozlišovat mezi manželským sexem a bezuzdnou prostopášností, ale musí se soustředit na konsenzuálnost a vzájemnost tělesné lásky.

Není už možné, aby církevní prohlášení naznačovala, že ztratit panenství je horší než zemřít. „Hřích“ může být jistě stejně špatný jako smrt, v mnoha případech je ale nesrovnatelně lepší. A jestli má blahořečení Anny Kolesárové posílit starý obraz sexuální „čistoty“, přichází velmi nevhod.

Autorka je teoložka a feministka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image