„Padesát milionů, a nic“ — co jiného říct o výsledku hnutí ANO v hlavním městě? V Pardubicích, Ostravě, Plzni, Brně, Hradci Králové a řadě dalších větších měst se ale trvající nadvláda hnutí ANO nad českou politikou potvrdila (a v absolutních číslech dokonce hnutí ANO dosáhlo na víc hlasů pro své kandidáty než v komunálních volbách před čtyřmi lety). Postavení Andreje Babiše se zatím neotřáslo, prohra v Praze je spíš symbolická, než že by reálně ovlivňovala pozici jeho hnutí v celostátní politice. Některé povolební komentáře zmiňují, že ODS se stává nejvýraznější politickou alternativou k projektu Andreje Babiše. Nadvláda kapitálu nad lidmi, občasný rasismus a tvrdý odpor k pomoci uprchlíkům v podání ODS tak konkuruje odporu k pomoci uprchlíkům, občasnému rasismu a přímému propojení s kapitálem v podání ANO. Alternativy tu zkrátka jsou.
Vzhledem k tomu, že ODS nešetří ostrou antisociální rétorikou, a stejně se tak se často chová Andrej Babiš v pozici premiéra, není moc jasné, jakou alternativu vlastně ODS nabízí.
Mírné nadšení mezi sociálně laděnými liberály vyvolaly úspěchy Pro!Ústí a Prahy sobě. V centrálních obvodech těchto dvou měst zvítězily občanské strany, které se v kampani nemohly spolehnout na miliony od sponzorů, ale musely si úspěch vyšlapat na ulicích a přesvědčit voliče vlastní politikou. Zejména severočeské Pro!Ústí ukázalo, že se politika dá dělat jak bez spojení s velkými penězi, tak bez rasismu a věčného boje proti „nepřizpůsobivým“. Koalice složená ze Zelených, Pirátů a Občanů pro Ústí uspěla i ve volbách na ústecký magistrát, kde byla druhá. Podobně to dopadlo i v Chomutově, kde rovněž skončila na druhém místě široká koalice liberálních stran Pro!Chomutov. A v sousedním Mostě zase uspěla koalice Zelených a Pirátů. U Pirátů teď bude záležet na tom, jestli se jim podaří v regionech věrohodně prodat svoje snahy o prosazení dostupnějšího bydlení na celostátní úrovni a kromě skvělého marketingu aktivizovat i větší množství lidí.
Občanská levice?
Jestli někdo dnes dělá něco, co alespoň připomíná levicovou politiku, jsou to spíše takováto místní občanská sdružení a menší strany než ČSSD a KSČM. Obě deklarativně levicové strany utrpěly další porážku – a i když není jisté, jestli to odráží celostátní trend, minimálně to ukazuje známou pravdu, že obě partaje mají problém, pokud mají působit přímo mezi lidmi. Tedy tam, odkud vychází levicová politika. Spolky, které mají kořeny v městských hnutích, stranách a aktivismu, se logicky prosazují ve větších městech, ale na celorepublikové úrovni se jejich úspěch promítnout jen tak nemusí. Často raději spolupracují nejen s Piráty a Zelenými, ale i s místními buňkami „malých liberálních stran“ jako TOP 09 a STAN, protože ČSSD je v mnoha regionech synonymem pro propojení byznysu s politikou a KSČM, pokud v tom nejede taky, je obvykle pro mladší aktivisty nepřijatelná.
Jenže STAN a zejména TOP 09, byť v regionech můžou podporovat sociální politiku v opozici k segregačním snahám některých radnic, jsou v celostátní politice vcelku evidentně napravo. I z toho mohlo v komunálních volbách těžit ANO, protože pro spoustu voličů je to Andrej Babiš, kdo se zasazuje o vyšší důchody a platy. V regionech se navíc kandidáti ANO rekrutují zejména z řad ekonomických elit a jejich pohled na společnost se nemusí lišit od přesvědčení těch, kteří dříve vstupovali do ODS. Zejména ANO si umí zařídit, že o úspěších se všichni dozví, a v regionech se tak stává výtahem k moci s nabídkou skvělého marketingu za loajalitu ke značce.
Dožít Brno
I v Brně mohly úspěch slavit progresivnější proudy: pokud by se sečetl výsledek Zelených, Pirátů a Žít Brno, dalo by to ve výsledku 16 procent. Jenže polovina těchto šestnácti procent se čtyřmi procenty pro Žít Brno a čtyřmi pro Zelené propadla do ztracena. Žít Brno opět ukázalo, že umí udělat kampaň za pár šupů, která i funguje, ale bez protestního étosu proti předchozímu vedení to už nestačilo. Původně recesistické skupině mohly ublížit i personální spory z minulosti, například starosta Brna-středu zvolený za Žít Brno dal přednost spolupráci s hnutím ANO a bývalý radní Bartík (rovněž na Brně-středu) se stal hlasitým kritikem hnutí.
Na rozdíl od Prahy (7) sobě nedokázalo Žít Brno vybudovat širokou síť podporovatelů ani získat ve městě tak dobrou pověst. Postavili se proti referendu o poloze hlavního nádraží a hlasovali pro jeho odsun, přestože měli v programu opak. A nakonec se s Žít Brno nedohodli na společné kandidátce ani Zelení, kteří s nimi sdíleli podobný program i některá politická selhání z koaliční vlády. Specifikem Brna je i osobnost primátora Vokřála, který je liberálnější tváří hnutí – jako by tu zůstal z let 2013 a 2014, kdy se hnutí prezentovalo otevřeněji, z Babišem placených billboardů se usmívali lidé jako Jiří Zlatuška a politická imaginace nebyla kompletně překreslená uprchlickou panikou bez uprchlíků.
Zájem by byl
Občanská demokratická strana se vrátila takřka hlavními dveřmi na maloměstské radnice, na magistráty některých krajských měst a možná i na magistrát magistrátů v Praze. Dá se očekávat, že v mnoha městech nebude mít problém spolupracovat s hnutím ANO, takže se ODS dostane zpátky ke korytům, odkud je ne zas tak dávno voliči s úlevou vykopali. Vzhledem k tomu, že ODS nešetří v kampani ostrou antisociální rétorikou vůči chudým lidem, Romům, imigrantům, lidem bez domova a všem dalším, kdo otravují pokojný život lidí v autech, a stejně se tak se často chová Andrej Babiš v pozici premiéra, není moc jasné, jakou alternativu vlastně ODS nabízí.
Každopádně občanské spolky dokáží významně uspět jen ve velkých městech, a to navíc jen někde. Musí zvládnout přechod od aktivismu k politice a neztratit přitom určitou radikální pozici, zároveň být dostatečně kompetentní a mít charismatické vedení. Toto se do velké míry průlomově povedlo Praze sobě, ale šance, že by se podobně dokázali organizovat lidé, spolky a aktivisté na celostátní úrovni a čelili tak politikům napojených na velké peníze a jejich zájmům je zatím dost mizivá, byť tyto volby znovu ukázaly, že to jde a že je o podobné projekty zájem.
Autor je redaktor Alarmu.