Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Systém exekucí podlomil víru zadlužených Čechů ve spravedlnost

Podle nového výzkumu agentury Median pro Alarm mají lidé v exekuci nízkou důvěru v právní stát a demokracii. Zpackaná novela insolvenčního zákona to bohužel nezlepší.

Alarm přichází s novým publicisticko-analytickým cyklem, ve kterém se zaměří na občany České republiky zasažené exekucemi. Systém vymáhání dluhů se během několika posledních let stal jedním ze zásadních politických a společenských témat. V České republice je o řád více exekucí než ve zbytku Evropy. Ke konci roku 2017 bylo proti 863 tisícům lidí vedeno skoro pět milionů exekucí a podle odborníků počty nadále stoupají. Vzhledem k tomu, že se exekuce týkají i rodinných příslušníků, dětí, partnerů, někdy i rodičů, jsou jimi podle odhadů zasaženy zhruba dva miliony obyvatel ČR.

Proto jsme si u sociologické agentury Median objednali výzkum o lidech v ekonomicky aktivním věku z chudší části české populace. Získali jsem tak jasná data o zkušenostech s exekucemi. Zajímalo nás, do jaké míry věří – nebo spíš nevěří – v demokracii, politické instituce a vymahatelnost práva. Nakolik odcházejí z legálního trhu práce a jak aktivně tráví volný čas. A dovedeme si vůbec představit, jakému stresu jsou vystaveni a jaký dopad mají exekuce na jejich děti?

Abychom pochopili, co se vlastně stalo a proč jsme v situaci, kdy tři čtvrtě milionu lidí a jejich rodinných příslušníků musí buď živořit z nezabavitelného minima a většinou se tím pádem dál zadlužovat, anebo pracovat na černo, musíme se vrátit o šestnáct let nazpět.

Začalo to za vlády Miloše Zemana

Do roku 2001 se výpočet náhrady nákladů občanského soudního řízení řídil takzvaným advokátním tarifem a jejich výše závisela na výši žalované částky. V lednu 2001, za vlády Miloše Zemana, vstoupila v platnost přísudková vyhláška Ministerstva spravedlnosti. V čele ministerstva tehdy stál dnešní předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský. Podle kritiků do té doby platných pravidel motivoval dosavadní systém advokáty, aby činili více úkonů, protože jinak by se jim vymáhání malých dluhů (typicky pokut za černou jízdu v MHD) nevyplácelo. Nová přísudková vyhláška tak stanovila pevně dané odměny advokátům bez ohledu na počet úkonů.

K nedostupnosti oddlužení přispívá i to, že peníze, které dlužníkovi v insolvenčním řízení zůstanou, nejsou realisticky nastavené tak, aby se z nich dalo žít, platit nájem, a přitom se dál nezadlužovat.

Přísudkovou vyhlášku, která se od svého přijetí mnohokrát změnila, nakonec zrušil v roce 2013 Ústavní soud. Vyhláška podle něj nesplnila svůj účel a naopak motivovala věřitele k soudním sporům o minimální částky. Vznikl tak trh s bagatelními pohledávkami, během jejichž uplatňování přiznané náklady převyšovaly ty, které byly původně vynaloženy.

A byla to opět vláda Miloše Zemana, za jejíhož působení vznikl nový exekuční řád, kterým se zavedl institut soukromého exekutora. Ten dal exekutorům široké pole působnosti, například možnost otevřít si pomocí zámečníka dveře v bytě, kde by dlužník mohl mít nějaký majetek. Zákon také finančně motivoval exekutory k tomu, aby přistupovali k dražbě nemovitostí i v případě, že vymáhají dluhy, které jsou mnohem nižší, než je cena dané nemovitosti. Návrh skupiny poslanců v čele s Pavlem Němcem obcházel vládní legislativní proces. Zemanova vláda, tehdy ještě s ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem, návrh podpořila souhlasným stanoviskem, a zákon tak prošel za široké podpory politiků.

Otakar Motejl se tehdy vyjádřil o novém zákonu jako o důležitém dokumentu, jehož „význam je především v tom, že pro naše poměry zcela nově doplňuje systém výkonu soudních rozhodnutí dosud tradičně a privilegovaně spojený s vlastní činností soudu a monopolem státu“, a pochvaloval si, že se při jeho tvorbě spojily iniciativy poslaneckých klubů, ústavně-právního výboru a poměrně širokého okruhu odborníků z teorie a praxe včetně Ministerstva spravedlnosti. Dlužno dodat, že zákon byl tehdy vnímaný jako kompromis, neboť byla velká poptávka po větší vymahatelnosti práva. Ve veřejném prostoru se objevovaly názory, že je zákon příliš benevolentní k dlužníkům, například proto, že zamezoval možnosti dražit nemovitosti bez rozhodnutí soudu.

Společně tvoříme mainstream!

Obchod s pididluhy

Přestože tehdejší veřejná debata a atmosféra přála co největším pravomocem při vymáhání dluhů, nelze pominout, že architektem exekučního řádu byl člověk, který sám ze zákona později značně těžil. Kromě toho, že Pavel Němec jako poslanec spolu s dalšími advokáty připravil nový exekuční řád, jako ministr spravedlnosti o pět let později výrazně navýšil odměny advokátům, stanovené přísudkovou vyhláškou. Ještě v době, kdy byl Němec ministrem spravedlnosti, byl zároveň jediným akcionářem firmy ČSAD Ingsped Praha, která později zastupovala karlovarský dopravní podnik při vymáhání nízkých dluhů. Vymáháním bagatelních pohledávek se posléze zabývala i jeho advokátní kancelář.

Kromě zavedení soukromých exekutorů a navýšení odměn advokátům zde byly další důvody, proč počet dlužníků a dluhů narostl do závratných výšek. Jedním z nich bylo používání rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv. V praxi to vypadalo tak, že dlužník podepsal smlouvu, která obsahovala takzvanou rozhodčí doložku. Ve smlouvě bylo jméno věřitelem stanoveného rozhodce a ten pak spory rozhodoval automaticky v jeho prospěch. Často včetně sankcí, které násobně převyšovaly původní dluh. Tou dobou se také elektronizovala justice, což umožnilo hromadné podávání žalob, které sice splňovaly formální náležitosti, ale nebyla už síla na kontrolu jejich souladu s hmotným právem.

Všechny tyto faktory vedly k tomu, že se v České republice rozjel nevídaný obchod s dluhy. V období po roce 2006 se z jedné dlužné koruny vytěžilo na odměnách advokátům, exekutorům a státu skoro dvacet tisíc. K tomu musíme vzít v úvahu i to, že trh s půjčkami byl zcela neregulovaný. A právě deregulace trhu využívali různí „podnikavci“, kteří půjčovali peníze lidem, u nichž bylo velké riziko, že nebudou schopni splácet. A nejen to. Věřitelé někdy rozdělovali pohledávky tak, že šly ke dvěma různým advokátům a exekutorům, náklady se pak po dlužníkovi vymáhaly dvakrát. Výsledkem je, že od té doby narostl počet dlužníků, kteří nikdy nebudou moci splatit své dluhy. O tom, jak snadno se lidé do exekucí dostanou, svědčí i to, že třetina exekucí je pro částky do dvou tisíc a dalších dvacet procent jsou dluhy do deseti tisíc.

Vytloukat klín klínem

Výzkum Medianu pro Alarm se mimo jiné zaměřil na to, jak se dlužníci dostávali do exekuce. Výzkum byl realizovaný mezi lidmi, kteří mají příjmy nižší než medián, tedy mezi chudší polovinou Čechů. Ukázalo se, že respondenti měli často větší počet exekucí, důvod zadlužení tedy nebyl jeden. Více než polovina z nich (57 procent) měla exekuci za nesplacené spotřební úvěry a další krátkodobé půjčky. Dalším častým důvodem byla neschopnost splácet nájem a poplatky spojené s bydlením (27 procent).

Z výzkumu vyplývá, že existují tři hlavní způsoby, jak se domácnosti dostávaly do exekuce. Zhruba čtyřicet procent domácností bylo zcela bez půjček a do exekucí spadly za nesplacené nájmy, pokuty, služby, nebo problémy v podnikání. Třetina dlužníků pak měla problémy se splácením běžných závazků, vzali si proto půjčku, a tu už nesplatili. Poslední skupina, zhruba čtvrtina respondentů, se do exekucí dostala různou kombinací spotřebních půjček, například je do exekuce dostala druhá půjčka, pomocí níž chtěli splatit půjčku první.

Domácnosti, které mají zkušenost s exekucemi, si často braly půjčky na splacení jiných nutných závazků, jako jsou nájem, energie nebo poplatky za telefon. A také na splácení předchozích spotřebních půjček. Oba dva důvody uvádí zhruba 45 procent domácností zasažených exekucemi. Přibližně třetina exekvovaných domácností měla exekuci na půjčku, pomocí které spláceli jiné závazky. A podobný počet za půjčky, jimiž spláceli předchozí půjčku. Oproti tomu jen jedenáct procent se dostalo do exekuce přímo za půjčku na velké domácí spotřebiče, jako jsou lednička nebo pračka, a jen kolem pěti procent za půjčku na dárky. Jen menšina propadů do exekucí je způsobena zcela zbytnými věcmi jako dovolená či dárky. Za pád do exekucí často mohou strukturální problémy jako nízké mzdy. „To, že velká část propadů do exekucí byla za druhé a třetí půjčky, kterými lidé vybíjeli předchozí problémy, je také důležité zjištění. Je to sice i pochybení těch lidí dané stresem, potřebou a nižší finanční gramotností. Ale je to i důsledek neregulovaného systému poskytovatelů, kde ne všichni pořádně prověřovali, zda již lidé nejsou v problémech a mohou splácet a nahrazovali to obrovským a ne zcela transparentním příslušenstvím, které dostali od části neúspěšných,“ vysvětluje sociolog Daniel Prokop.

Stále jsme v dluhové pasti

V diskusi o exekucích se často argumentuje tím, že dnes již dluhy nemůžou raketově narůst, jak tomu bylo dřív, a že tedy už není potřeba nic měnit. Pravda je, že zákony se v posledních letech změnily k lepšímu, hlavně díky iniciativě bývalého ministra Roberta Pelikána. Ten totiž v roce 2014 výrazně omezil odměny advokátům a v roce 2017 i exekutorům. Během jeho působení se také zásadně zregulovalo poskytování úvěrů a to, jaké sankce je možné dávat dlužníkům. Do té doby totiž poskytovatelé úvěrů vydělávali mnohdy na sankcích všeho druhu. Od roku 2016 nesmí být díky poslaneckému návrhu Jaroslava Klašky (KDU-ČSL) sankce vyšší než dvě stě tisíc korun, zároveň nesmí převyšovat padesát procent původního dluhu a také nesmí narůstat skokově. Poskytovatel úvěru má nově povinnost prověřovat finanční situaci věřitele a nemůže už jen tak poskytnout úvěr člověku v exekuci.

Základní problém ale je, že armáda dlužníků, která vznikla v nultých letech, dluží podle starých pravidel částky, které kvůli různým sankcím, úrokům a odměnám advokátům a exekutorům násobně převyšují původní dluhy a jež nemohou být nikdy splaceny. Pro lidi, kteří se ocitli v dluhové pasti, by měla existovat možnost návratu zpátky do společnosti. A jelikož na tom víceméně existuje společenská shoda, od roku 2006 má Česká republika nový insolvenční zákon. Ten však stanovoval poměrně přísná pravidla pro oddlužení. O tom, jestli může dlužník vstoupit do insolvence, rozhodoval podle zákona soud. Dlužník musel prokázat, že není schopný splatit všechny své dluhy a zároveň že je schopný do pěti let splatit třicet procent z nich.

Novela, která pro většinu dlužníků skoro nic nemění

Minulý měsíc schválili poslanci novelu insolvenčního zákona, která aktuálně míří do Senátu. Z některých mediálních výstupů a z rozpravy v poslanecké sněmovně, by snad někdo mohl nabýt dojmu, že novela přináší revoluční zvrat. Jenže rozdílů oproti stávající podobě ve skutečnosti není mnoho.

Novela počítá se dvěma variantami oddlužení. Ten, kdo by se oddlužoval podle první varianty, by musel věřitelům splatit během tří let aspoň šedesát procent dlužné částky. Podle druhé varianty by během pěti let měli uhradit nejméně třicet procent dluhů. V případě, že by nezvládli těchto třicet procent dluhů splatit, rozhodoval by o oddlužení soud, který by posuzoval, jestli se dlužník o splacení dluhu opravdu snažil a zda pravidla neporušil. Zákon lze ovšem interpretovat i tak, že pokud dlužník neuhradí třicet procent dluhů, tak se má za to, že povinnost porušil.

Poslanci přijali pozměňovací návrh, podle kterého není pro oddlužení stanovena horní hranice dluhu. Novela přinesla změnu pro dlužníky se starobním a invalidním důchodem, kteří se mohou nově oddlužit za tři roky, aniž by museli dosáhnout požadovaného limitu. Současně ale musí platit insolvenčnímu správci a také minimálně stejně vysokou částku dál splácet – dohromady tedy musí splatit alespoň 130 tisíc korun. Tuto možnost mohou využít pouze jednou.

V tuto chvíli nelze předvídat, jak budou soudy rozhodovat a zda budou insolvenci uznávat i v případě, že se dlužníkům nepodaří splatit zmíněných třicet procent dlužné částky. Proto je budoucnost lidí vstupujících do insolvence krajně nejistá. Pokud jim totiž soudy oddlužení na konci procesu nepřiklepnou, dostanou se zpátky do původního stavu chudší o pětašedesát tisíc, které zaplatili insolvenčnímu správci.

Nedůvěra v právo a instituce

Lidé v exekuci si často prošli zkušenostmi, které změnily jejich postoj k institucím a soudům. Přestali věřit, že se mohou domoci práva, že platí nějaká jasná pravidla a že zákon je chrání. Do dluhů se totiž často dostali i proto, že někdo využil možností, které skýtal zcela neregulovaný trh s půjčkami v devadesátých a nultých letech. Stačilo třeba, aby si v textu dlouhé smlouvy napsané malinkým písmem nevšimli zmínky o rozhodčí doložce nebo nepochopili, co zmínka o rozhodčí doložce znamená. To pak pro ně mělo katastrofální následky.

Agentura Median zkoumala také důvěru v instituce mezi lidmi ve věku 18–65 let v chudší části populace. Ukázalo se, že lidé se zkušeností s exekucemi v domácnosti moc nevěří soudům a do jisté míry ani dalším institucím, jako je vláda nebo Evropská unie. Například soudům a jejich práci důvěřuje 55 procent respondentů z chudší poloviny Česka, kteří zkušenost s exekucí nemají, a jen 37 procent těch, kteří zkušenost s exekucemi mají.

Podobně je to s vymahatelností práva. Jen 18 procent lidí se zkušenostmi s exekucemi věří, že v Česku se lze domoci práva, pokud se člověk stane obětí finančního podvodu. Ve zbytku respondentů z chudší poloviny Česka, kteří zkušenosti s exekucemi nemají, to je významně více – 33 procent. „Není to přitom dáno tím, že by lidé v exekuci méně vzdělaní či byli z nižších příjmových vrstev. Zkušenost s exekucemi snižuje důvěru ve vymahatelnost práva, v soudy a v instituce i v rámci jednotlivých vzdělanostních a příjmových skupin. A to v některých případech až  15 procentních bodů,“ říká sociolog Daniel Prokop.

Kudy ven z pasti?

Jaká je vlastně souvislost mezi exekucemi a omezenou důvěrou v právní stát? Jedním z důvodů může být i to, že v exekucích a vymáhání dluhů docházelo v minulosti k velkému navyšování dlužných částek. Právě skutečnost, že některé společnosti pracovaly se skrytými sankcemi, že existovala malá regulace poskytovatelů půjček a o uznatelnosti dluhu včetně sankcí rozhodovali podle doložek rozhodci vybraní věřitelem, musela u mnoha lidí důvěru v právo narušit. Většina těchto postupů už dnes sice není legální, ale jejich existence v minulosti otřásla důvěrou lidí v právní stát a fatálně jim ovlivnila život.

Situace je dnes odlišná i v tom, že média se otázkou exekucí mnohem více zabývají a téma pojímají systémově. Server Aktuálně přišel letos na podzim dokonce se speciálem, na kterém pracovalo několik redaktorů po dobu několika měsíců. Téma exekucí zpracovali komplexně, přesto se ve veřejné debatě stále objevují více hlasy, které mluví o odpovědnosti dlužníků, a naopak se příliš nehovoří o odpovědnosti těch, kteří přivedli statisíce lidí na mizinu. Jak je například možné, že některé dluhy rostly rychleji, než je byli dlužníci schopni splácet? Jak se mohlo stát, že máme dětské dlužníky za jízdy na černo nebo neplacení poplatků za odpady? Paradox současné situace vyjadřuje třeba i snaha Jana Farského vyhledávat nezákonné exekuce na základě neplatných rozhodčích doložek. O tom, že by věřitelé, kteří neplatné rozhodčí doložky využili, byli potrestáni jinak než jen tím, že platí náhrady soudního řízení, se diskuse nevede. Nebo exekutoři, kteří odmítali slučovat exekuce, byť to je dnes už jejich povinnost. Stejně tak pomíjíme odpovědnost soudců, kteří připustili například exekuce dětí za neplacení odpadů.

Současná novela insolvenčního řízení, která by mohla situaci alespoň trochu napravit, přináší dlužníkům velkou nejistotu. Vzhledem k nízké důvěře v soudy a instituce lze předpokládat, že se tito lidé do insolvence hlásit nebudou, pokud nebude jasně nastavena a bude ve výsledku záviset na individuálních rozhodnutí soudů. Zůstanou tak často na šedém trhu práce a nesplatí nikdy nic. Zapláčou poctiví věřitelé i stát, který přichází o daně a odvody. K nedostupnosti oddlužení přispívá i to, že peníze, které dlužníkovi v insolvenčním řízení zůstanou, nejsou realisticky nastavené tak, aby se z nich dalo žít, platit nájem, a přitom se dál nezadlužovat. Dlužníkům se kvůli nastavení srážek vůbec nevyplatí zvyšovat příjem nad 17-18 tisíc korun, protože pak už jim nestoupá čistý příjem a naopak přijdou o dávky, třeba o příspěvky na bydlení.

Problém s exekucemi v ČR tedy stále zůstává nevyřešen. A s ohledem na nedůvěru exekvovaných lidí v právní stát a demokracii bychom ho měli začít okamžitě řešit. Rozdělení společnosti, o kterém čím dál víc mluvíme, může mít nedozírné důsledky pro budoucnost naší země. Je zjevné, že pro větší soudržnost, je třeba něco dělat. Politici můžou začít jednoduše: Jako první krok pro posílení důvěry v soudy a právní stát by měla být taková úprava insolvenčního zákona, která by byla opravdu funkční a nastavila jasná pravidla.

Autorka je redaktorka Alarmu. Vizualizace vytvořila datová novinářka Kateřina Mahdalová.

Podpořte nás, abychom společně mohli tvořit nový mainstream! Můžete to udělat rychle a pohodlně na stránce naší nové kampaně.

Výzkum o exekucích vznikl za podpory Rosa Luxemburg Stiftung.

Výzkum Medianu o exekucích pro Alarm

Výzkum realizovala společnost Median metodikou online a osobního dotazování na vzorku 819 respondentů ve věku 18–65 let z domácností s příjmem do mediánu (pro analýzu dopadů exekucí v rámci chudší poloviny populace). V neváženém vzorku je 370 respondentů, kteří přiznávají zkušenost domácnosti s exekucemi v posledních pěti letech, a 449 bez zkušeností s exekucemi. Vzorek byl dovážen, aby byl reprezentativní pro populace Čechů z domácností s příjmem pod medián z hlediska věku, pohlaví, vzdělání, kraje a míry zkušenosti s exekucemi.

Exekuce: černé svědomí Česka

Exekuce do Sněmovny

Internetový deník Alarm uspořádal v Poslanecké sněmovně diskuzi s politiky a občany k projektu Exekuce: černé svědomí Česka.

Exekuce jsou divoká karta české společnosti

Exkluzivní rozhovor se sociology Danielem Prokopem a Michalem Kuncem z agentury Median o exekucích v České republice.

Važte si nuly na účtu, vy nuly!

Obrovské množství lidí, kteří jsou v Česku v exekuci, ovlivňuje i ty, co se ještě drží nad vodou. Za dluhy se musí udělat tlustá čára.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image