Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Bohemian Rhapsody je krotká pohádka pro nostalgiky

Film o skupině Queen trhá rekordy, s odkazem Freddieho Mercuryho si ale dělá, co chce.

Když snímek Bohemian Rhapsody vstupoval na konci října do kin, vypadalo to, že půjde jen o další nepovedený hudební film bezuzdně těžící z nostalgie a hitů. Jeho vznik od počátku provázel chaos, herecká hvězda Sacha Baron Cohen projekt znechuceně opustil, a když už se začalo natáčet, v polovině se vyměnil režisér. První novinářské recenze byly zničující, mezi kritiky má film dodnes pověst přinejlepším nevýrazného průměru (agregát Metacritics hlásí bídných 48 procent). K negativním ohlasům se po prvních projekcích přidali i znalci Queen, kteří byli vyděšeni, z toho, jak scénář ohýbá historii kapely – spousta věcí, které se v něm odehrávají, se ve skutečnosti stalo úplně jinak.

Dekadentní večírky ve filmu vypadají, jako kdyby je točil štáb nějaké reklamky cílící na diváky ve středním věku. S vyloženou zdrženlivostí se zde referuje o zpěvákově homosexualitě i AIDS. Do pozadí je zatlačeno vše, co by mohlo průměrného diváka znepokojovat.

Jenže pak film vstoupil do distribuce a diváci si ho zamilovali. Na fanouškovské databázi CSFD mu v polovině prosince patřilo čtvrté místo v žebříčku nejlépe hodnocených filmů. A za měsíc a půl v kinech vydělal desetinásobek svého rozpočtu. Když jsme se o Bohemian Rhapsody bavili s kamarádem v restauraci, napadlo nás zeptat se servírky, kolikrát na něm byla v kině. Odpověď? Čtyřikrát.

S přijetím filmu je to vlastně podobně jako s deskami Queen. Zatímco fanoušci je kupovali po milionech, kritika je nenáviděla, a když se dnes vyhlašují různé seznamy nejlepších desek všech dob, vejde se tam maximálně A Night at Opera z roku 1975, a to ještě hlavně díky předposlední skladbě alba – kultovní Bohemian Rhapsody.

Kdo poslouchá Queen?

Vše podstatné, co potřebujete vědět o vztahu hudebních snobů ke Queen, je k vidění ve filmu Všechny moje lásky (2000). Hlavní hrdina, nerudný hudební fajnšmekr Rob, se nechá svou novou přítelkyní přesvědčit a jde na návštěvu k jejím známým. Večer je to vcelku příjemný, už by si je skoro oblíbil, ale v ten okamžik objeví v jejich diskotéce kompilaci Queen nazvanou Greatest Hits. Konec. Je rozhodnuto. Výběr hudby je odpovědí sám o sobě. Tihle lidé rozhodně mezi jeho přátele patřit nemohou.

S podobným opovržením se potkává i ABBA – také ji stejně jako Queen milují lidé, které lze jen těžko zařadit mezi oddané hudební fanoušky. Nemají naposlouchané diskografie kapel do poslední b-strany, nepřečetli o nich všechny knihy, ale nic z toho samozřejmě nesnižuje jejich právo na to užívat si hity. Zmíněná kompilace Queen, shrnující jejich největší hity do roku 1980, je ve Velké Británii nejprodávanější deskou všech dob a v žebříčku prodejů se drží už 850 týdnů, což znamená, že každý týden si desku koupí tolik lidí, aby se vešla mezi čtyřicet aktuálních hitů.

A2 předplatné

Sám jsem nikdy Queen vědomě neposlouchal – ve skutečnosti se ztotožňuji se zmíněným hrdinou Všech mých lásek. Když jsem si ale na Wikipedii projížděl tracklist Greatest Hits, překvapilo mě, že znám každou píseň. Film Bohemian Rhapsody je vlastně podobným výběrem hitů, který vytrhává písně z kontextu konkrétních desek a skládá z nich úplně nový příběh. Historky ze soukromého i kapelního života jsou zde účelově poskládané tak, aby dávaly dohromady naraci o vzestupu a pádu Freddieho Mercuryho, který se nechal zkazit rockovým pozlátkem, v jádru to byl ale dobrý člověk milující své rodiče. Je to taková variance na českou pohádku o Švandovi Dudákovi, který musí také podstoupit muka, aby dospěl k prozření, že patří tam, odkud vyšel. A lidé pohádky milují…

Pohádkový Mercury v podání velmi dobrého Ramiho Maleka má ovšem s tím skutečným určité nesrovnalosti – vezměte si třeba dekadentní večírky, které ve filmu vypadají, jako kdyby je točil štáb nějaké reklamky cílící na diváky ve středním věku. S vyloženou zdrženlivostí se zde referuje o zpěvákově homosexualitě i AIDS. Do pozadí je zatlačeno vše, co by mohlo průměrného diváka znepokojovat.

Kariéra Queen je ve filmu kreativně přeskládána a absolutně zbavena dobového kontextu. S trochou nadsázky by se dalo říct, že by tu namísto Queen vlastně mohla být kterákoliv rocková kapela – příběh vzestupu, pádu a comebacku představuje v psaní o hudebních kapelách ten nejohranější syžet a zde jde o vyložené klišé. Londýnské kvarteto v Bohemian Rhapsody možná víc než skutečnou skupinu zosobňuje emancipačního ducha rocku, který byl v sedmé dekádě ještě velmi silný, a dodnes v něj chceme věřit.

Královská kapela

„Nemůžeš předstírat, že jsi někdo, kdo nejsi,“ říká zpěvákovi v jedné scéně jeho otec, když mu syn oznámí, že si změnil jméno na Freddie Mercury. Jenže poselstvím filmu – a potažmo rockové generační vzpoury – je právě to, že to jde, že prostřednictvím hudby lze být kýmkoliv, kým chceme být. V šedesátých letech se rock stal páteří kontrakultury první poválečné generace, která chtěla přeskládat společenské pořádky, na začátku následující dekády už její revoluční myšlenky ochably a chtěla zprostředkovat hlavně únik.

Queen byli součástí glamrockové horečky, kterou nastartoval na počátku sedmdesátých let David Bowie a která nabízela fanouškům cestu z šedého světa v časech recese. Průlomové druhé album vydali Queen v březnu 1974 den poté, co britská vláda po třech měsících odvolala úsporný třídenní pracovní týden. Během dlouhých výpadků elektřiny a drastického omezení prodeje benzínu země připomínala dystopii a glamové pozlátko z rádií mělo lidem pomoci zapomenout.

V jedné scéně z filmu jdou Queen natáčet zmíněnou slavnou desku A Night at Opera, svoji rockovou operu, ale ještě předtím musí přesvědčit šéfa svého vydavatelství. Jako referenční nahrávku mu pustí Pucciniho – nejpopulističtějšího skladatele vážné hudby, který nade vše miloval patos. A glam rock je skutečně jakási obdoba hudebního divadla, které v sobě propojuje bombastické melodie a extravagantní oblečení a v divákovi má vzbuzovat úžas z něčeho, co přesahuje obyčejný život.

Na první pohled absurdní název kapely začne dávat větší smysl, když si uvědomíme, že image kapely Queen má hodně styčných bodů s leskem královského majestátu, bez něhož je těžké život ve Velké Británii pochopit. „Konceptem Queen je být královsky velkolepý. Glamour je naší součástí a chceme být dandyové… Chceme být dobrá britská královská rocková kapela,“ prohlásil Mercury v Melody Makeru v roce 1973. Rodinka z Buckinghamského paláce a stejně tak kvarteto s Mercurym v čele zosobňují překročení obyčejnosti, blyštivou opulenci a transgresi každodennosti v mezích dobrých mravů. Tedy to, co milují na hudbě lidé, pro které je hlavně zábavou, aniž by se museli hudebního života aktivně účastnit.

Rocková pohádka proti šedi

„Jsme parta vyděděnců, kteří hrají pro jiný vyděděnce,“ vysvětluje kapela ve filmu na prvním setkání se svým budoucím manažerem. Mercury sám byl klasický outsider, potomek přistěhovalců, který chtěl stůj co stůj popřít svůj původ a opustit svět tvrdé práce, který zosobňoval jeho otec. Zároveň byl gay, to je ale v Bohemian Rhapsody pojato jen jaksi z povinnosti – homosexualita se tu jeví jako nějaká nemoc, kterou ho kdosi nakazil. Ano, Mercury sám měl problém mluvit o tom na veřejnosti, ale to bylo v osmdesátých letech – o čtyři dekády později by se homosexualita skutečně mohla zobrazit jinak než jen jako výměna toužebných pohledů se svalovcem, který míří na záchod na benzince.

Generační vzpoura glamové horečky je popřena v závěru, kdy Mercury naplní svým vystoupením na Live Aid to, co mu vždy kladl na srdce jeho otec: „Důležitá je tvrdá práce a dobré úmysly.“ Vystoupení Queen ve Wembley je skutečně pamětihodné, ale v Bohemian Rhapsody to rovnou vypadá, jako kdyby kapela charitativní koncert Boba Geldofa pro hladovějící Afriku zachránila od propadáku. Právě zde je nejlépe vidět, jak se Bohemian Rhapsody snaží zaplést glamový vzdor proti šedi života do dnes tak populární narace aspirativního neoliberalismu, který nás přesvědčuje, že všechny překážky (sociální, rasové) se dají překonat, jen se musíme snažit a naplňovat svůj individuální potenciál.

Bohemian Rhapsody svým divákům (i době, pro niž byl natočen) moc dobře rozumí – nabízí blyštivý pohádkový příběh přerodu nevzhledného pakistánského rodáka Farrokha Bulsary v rockového boha, který v závěru filmu roztleská a rozezpívá statisíce diváků na stadionu. Najde v sobě své skutečné já – baviče, jehož životním úkolem vlastně bylo vydělat miliony na boj s chudobou v Africe.

Queen byli v časech své největší slávy všechno, co si jejich fanoušci přáli, rocková kapela s popovými hity, macho i queer, art rock i bombastický glam. „Queen bojovali proti samotnému slůvku proti, napsal Steve Hyden v článku pro The Ringier. Fluidní identita jim umožnila zasáhnout široké fanouškovské spektrum, s každou deskou udivovali davy novými převleky. Čtvrtstoletí po Mercuryho smrti si tvůrci Bohemian Rhapsody z jeho odkazu vybrali tu nejkrotčejší, skoro by se dal až říct maloměšťáckou verzi, která jednu z největších rockových kapel historie mění do podoby kouzelných pohádkových bytostí.

Autor je spisovatel a hudební aktivista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image