Showcasecore je víc než hudba. Nadpřirozená strategie pro kapely, které chtějí dobýt svět

„Postpunkovou“ historii teď píší ambiciózní kapely. Snahy oslnit komise na konzervatořích a profesionály na přehlídkách pro obchodníky s hudbou vypovídají o širších proměnách hudebního průmyslu.

Nejlepší kapela nejenom v Londýně, ale i na světě. Těžko spočítat, kolikrát tohle za uplynulé dva tři roky zaznělo od ostrovních hudebních novinářů. Kytarovky jako Black Midi, nebo nejčerstvěji Black Country, New Road se zjevily zničehonic jako „další velká věc“. Nejen hudební servery jako DIY Mag nebo Loud and Quiet, ale i deník The Guardian nebo časopis The Economist pro ně má nálepku „one to watch“. Často za sebou měly jen krátké EP nebo dokonce singly, ale už podepisovaly smlouvy s etablovanými labely jako Rough Trade Records nebo Ninja Tune. Britští novináři jsou touto svou posedlostí známí a nevzdají se jí ani za cenu, že budou jen střílet do vzduchoprázdna. Bylo to tak odjakživa a britské časopisy jako NME chrlily v devadesítách letech podobné kapely jako na běžícím pásu. Dnes je ale přece jen něco jinak.

Black Country, New Road i Black Midi pocházejí ze scény kolem klubu Windmill v londýnském Brixtonu. Prošly studiem ambiciózního a úspěšného producenta Dana Careyho a mají toho společného mnohem víc. Nemusely si svoji slávu „vyjezdit“ přirozenou cestou, několik let objíždět zapadlé kluby a budovat tak svou fanouškovskou základnu odspodu. Dnes je všechno rychlejší. Zvěsti o tom, jak jsou famózní naživo, je předcházejí. Částečně taky proto, že mimo domácí scénu často koncertují na takzvaných showcasech, což jsou v podstatě přehlídky pro profesionály z hudebního průmyslu – pro mladé kapely to může být výtah ke slávě. Právě tady můžete ukázat, co ve vás je, a být si jistí, že promotéři, dramaturgové festivalů a novináři o tom dají vědět dál.

Zmíněné kapely mají ze specializovaných seminářů nastudované způsoby sebepropagace a jsou na mediální nápor připravené. To je velký rozdíl oproti devadesátkovým bandům, které „udělalo“ NME a některé z nich tyhle přehnané ambice rychle rozložily. Ty dnešní se za ambice nestydí – a je to slyšet. Vynikají virtuozitou a zahrají prakticky cokoliv, protože jsou tzv. vyjamované z jazzových a jiných modulů na britských konzervatořích nebo uměleckých školách. Než hrály před publikem v klubu, zkoušely totiž zapůsobit na svoje učitele během klauzur. Není to zrovna obvyklý rockový příběh, ale doba se mění.

Kytarová kapela jen pro elity

„Nechceme být součástí žádného konkrétního žánru, chceme dělat hravou a kreativní hudbu,“ řekla v rozhovoru pro magazín NME basistka Tyler Hyde: „Naše hudba těká od jednoho žánru k druhému.“ Sedmičlenná kapela Black Country, New Road, v níž Hyde hraje, často takto přepíná i na ploše jediné písně: mezi free jazzem, krautrockem ozvěnami postpunkových Gang of Four a americkým postrockem Slint. Do toho všeho navíc míchají klezmer se saxofonem, houslemi nebo klávesami. Píšou o sobě, že hrají post-punk, ale o jejich tvorbě to nevypovídá vůbec nic. Žádný žánr jim není cizí a smíchají cokoliv. Proto téhle hudbě navrhuji říkat showcasecore. Vypovídá to mnohem víc o tom, jak takové kapely zní a fungují. Showcasecore – stejně jako hardcore – je totiž víc než hudba.

„Když jsem byl v Česku, měl jsem zkušenost, že po zkoušce si dáte jointa a jdete na pivko,“ vzpomíná Černý. „V Londýně to bylo: hele, máme dvě hodiny ve studiu, musíme nacvičit ten set, protože zítra hrajeme, a pak běžím na další zkoušku.“

Black Country, New Road pocházejí z Cambridge, ale většina členů má formální vzdělání z prestižní londýnské konzervatoře Guildhall School of Music & Drama. Studovali zde herci Daniel Craig, Evan McGregor nebo Orlando Bloom, z hudebních kruhů sem docházel „pátý člen Beatles“ George Martin nebo skladatelka Mica Levi. „Naše kapela by nebyla tím, čím je dnes, kdybychom já, Lewis a Georgia nechodili na Guildhall,“ přiznává v rozhovoru pro NME Tyler Hyde, která měla cestu k hudbě umetenou od útlého věku – je totiž dcerou Karla Hydea ze skupiny Underworld: „(…) kdyby nás k tomu netlačili rodiče a nedávali by nám peníze na hudební lekce, nebo kdybych nežila v domě, kde byly hudební nástroje rozházené na každém kroku.“

Saxofonista Lewis Evans pak dodává, že „pocházet z privilegovaného zázemí není nic špatného“, ale uvědomuje si, že „ne každý má takové štěstí“. Black Country, New Road jsou opravdu v prestižní pozici: jejich první singl Athens, France se na internetu draží za sto liber a velká debutová deska For The First Time z letošního února sklízí nadšené reakce ze všech stran.

Ve stejné situaci byli před dvěma lety Black Midi, kdy vydali debut Schlagenheim. Čtveřice se potkala na Brit School v londýnském Croydonu, kde studovaly zpěvačky Adele nebo Amy Winehouse. Zárodky kapely vznikly v rámci hudebního kurzu, kde se potkal Geordie Greep s kytaristou Mattem Kelvine a brzy se k nim přidal bubeník Morgan Simpson s basákem Cameronem Pictonem. „Každý semestr se pořádal koncert,“ vzpomínal pro Loud and Quiet zpěvák a kytarista Greep, „takže už ze školy máte dobrou představu, jak ten zvuk drží pohromadě.“ Black Midi se zformovali do kapely po závěrečných zkouškách.

Na škole mohli navíc zadarmo používat místní zkušebnu, za kterou by jinak v Londýně kvůli neustále rostoucím nájmům nejspíš nedoplatili. Shodli se na tom, že mají rádi různorodou hudbu, od Talking Heads přes ambient a free jazz po rappera Dannyho Browna, od Niny Simone po Fugazi. Dokonce se zdálo, že v každém rozhovoru citují někoho jiného. Tohle je ostatně podstata showcasecoreu jako „catch-all“ žánru, který počítá s tím, že čím víc vlivů a stylů, tím víc zásahů u publika. Díky vzdělání na konzervatoři zahrají prakticky cokoliv, a naživo je to opravdu síla.

Nestíhám, nestačím

Kořeny showcasecoreu musíme hledat v nultých letech. Hudební průmysl se vzpamatovával po ekonomické krizi v roce 2008 a procházel velkými změnami. Prodejům desek uškodila pirátská hudba a internetová uložiště, a tak se celé odvětví přeorientovalo na koncerty – tělesný zážitek ze zpoceného klubu si totiž přes torrenty nestáhnete a musíte si zaplatit. Příjmy z živých vystoupení až do roku 2019 konstantně rostly a hudebníkům vydělávaly nejvíc. V tom taky spočívá showcasecoreová logika: tady máte pódium a ukažte, co ve vás je. Z koncertu to dělá tak trochu sportovní utkání.

Takové hudební přehlídky tu byly i dříve, ale nikdy neměly tak prominentní postavení jako po krizi z roku 2008. Přeorientovávala se ale celá ekonomika. Americký urbanista Richard Florida v knize The Rise of Creative Class (Vzestup kreativní třídy; 2002, aktualizované vydání 2019)  tvrdil, že v důsledku vysoké nezaměstnanosti a stále postupující automatizaci různých odvětví se kreativita stala nejtvrdší měnou. Psal nadšeně o kreativní třídě, kterou tvoří lidé zakládající start-upy, ale taky výtvarní umělci nebo hudebníci. Často se pak Floridovi vyčítalo, že tím urychlil gentrifikaci.

Londýn je zvláštní ekosystém, který některé lidi přitahuje a jiné vytlačuje. Právě v této době do Londýna přišel Daniel Černý z Tábora. Doma v Táboře hrál Černý s postrockovou kapelou Veena, chvíli taky působil v Please the Trees. Londýn byl šok. Město popisuje jako vysoce konkurenční prostředí, kde se to každý snaží někam dotáhnout, uměním hýbou ambice a přísný harmonogram proměňuje kapelní zkoušky v trénink. „Když jsem byl v Česku, měl jsem zkušenost, že po zkoušce si dáte jointa a večer jdete na pivko,“ vzpomíná Černý. „V Londýně to bylo: hele, máme dvě hodiny ve studiu, musíme nacvičit ten set, protože zítra hrajeme, a pak běžím na další zkoušku. Mně to rodinný prostředí chybělo.“

Kreativní třídu plodí kreativní města jako Londýn, která mají bohatou infrastrukturu pro vzdělávání a uplatnění. Černý si prošel celou postupkou jako přistěhovalec a je spolehlivým průvodcem. V roce 2010 nastoupil na obor Populární hudba na Goldsmiths College, kterou prošel třeba James Blake. Na škole bylo několik směrů, kterými se mohl jako student vydat: produkce, performance, zvukové umění nebo sound design. Všechny vyučovali lidé, kteří v hudebním průmyslu působí dlouhá léta – hvězdný producent Nigel Godrich podepsaný pod deskami Radiohead nebo skladatel Brian Eno. Mohl si vybrat mezi písničkářským modulem, modulem na jazzové postupy nebo technickým modulem, kde se vyučovalo, jak používat studiovou techniku. V jiných kurzech vyučující pomáhali studentům najít způsob, jak se prezentovat.

„Nejdůležitější je, jakou posíláš message. Záleží na všem – od sestřihu po obal desky. Záleží na tom, v jakým hraješ klubu a s jakou kapelou máš hadry. Všechny ty elementy jsou důležitý, podle toho tě soudí manažeři a promotéři. Je to taková zvláštní politika,“ popisuje Černý náplň předmětů. Až to místy připomíná poučky z Nadpřirozené strategie k založení rokenrolové kapely od Iana F. Svenonia, který v knize parodoval hudební byznys: „Je to čistě záležitost systematické a kontrolované aplikace vědeckého know-how.“

DIY, nebo self-made?

Černý v Londýně strávil necelých deset let, přivydělával si po barech a střídal různé kapely. Nejprve – podobně jako Black Midi nebo Black Country, New Road – vznikaly v rámci hudebních kurzů na Goldmiths. Po studiích přesídlil z jižního do západního Londýna a začal hrát s lidmi spolupracujícími s tehdy trendovým labelem Luv Luv Luv. Jako basák působil v kapele indie-popového zpěváka Gabriela Bruce, který byl „další velkou věcí“ roku 2012. Prošel nespočtem showcaseových přehlídek, předskakoval velkým jménům jako Florence and the Machine a absolvoval turné po britských ostrovech. Bruce byl ale podle Černého „zaseknutý v devadesátkách“, kdy rockové hvězdy nemusely hnout prstem.

„Bruce nezařídil merch ani fotografa, s tímhle přístupem se nedivím, že deska propadla a on vzápětí zapadl. Já byl obklopenej lidma, který to chtěli někam dotáhnout. Dělali všechno sami a platili si PR kampaně, aby se dostali na nějakej level,“ vzpomíná Černý a pokračuje: „Hranice mezi tím, co je DIY a co není, tam byla pro mě téměř neviditelná.“ Jeho chápání DIY je hodně otevřené a jednoduše zaměnitelné se self-made. Udělej si sám pro něj znamená nemít staré iluze o fungování hudebního průmyslu a nespoléhat na to, že za vás management vydavatelství něco zařídí.

„Network mi přišel nejdůležitější. Máš kontakt na dobrýho promotéra, kterej si tě zve a dělá už velký koncerty. Jste trochu byznys partneři. Já s tím neměl zkušenost.“ Černý na Londýn vzpomíná jako na divoký kapitalismus, kde všechny kapely hrají po hospodách a metou je dostat se do klubu o kapacitě 150 lidí. „Lidi se kamarádili, protože věděli, že si můžou nějak pomoct. Každý tam šel s nějakým záměrem, a když ho dosáhl, tak vysmahl. Doteď mi to přijde slizký, ale už to nesoudím.“

Černý popisuje svět, ve kterém přátelské a „spiklenecké“ vazby nahradil networking a „postpunk“ je jen jedna z položek do bia. Kreativní třída dnes se svými možnostmi a schopnostmi vylučuje dělnickou třídu, která kdysi v kapelách The Fall nebo Gang of Four psala dějiny britského post-punku. Londýnským sítem showcasů, uměleckých oborů a klubů si ale dost možná prošla i vaše oblíbená britská zpěvačka, zpěvák nebo kapela. Je pak jedno, jestli máte raději „postpunkové“ Idles nebo Fat White Family. Dříve nadpřirozené strategie pro založení rockové kapely se stávají čím dál přirozenější pro ty, kdo chtějí na pravidla showcasecoreu přistoupit.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies