Co ještě může dokázat nový Český slavík? Vydělat Karlu Janečkovi

Miliardář s doktorátem z finanční matematiky obnoví Českého slavíka, řídit ho bude marketér a recesista Jakub Horák. Mohou upadající anketu s pošramocenou pověstí zachránit a jak na ní mohou vydělat?

Před třemi lety jsem napsal alegorický text Český slavík: mikroklima demokracie po česku a vůbec jsem nepočítal s tím, že ho někdo pochopí doslova, přesto se to stalo. Hudební anketu s chronicky předvídatelnými výsledky ovládl výstřední miliardář a průkopník „technického řešení pro kvalitní demokracii“ – hlasovací metody D21. Už vůbec jsem nečekal, že zdiskreditované Slavíky bude obnovovat specialista na politický marketing a zakladatel hnutí Nevím Jakub Horák.

Slavík byl vždycky podvod na voliče. Je to jen jiná verze Kinoautomatu (1967), interaktivního filmu, v němž se děj odvíjí podle jednoho předem daného scénáře, ať už se diváci rozhodnou jakkoli.

Je snadné se jim vysmát. Nejdřív Janeček ne zrovna šťastně načasoval strojené prohlášení, že „velmi rád pomůže české hudební scéně“. Českou populární hudbu totiž víc než chybějící ceny trápí, že jí koncerty ani streamy moc nevydělají. Upíná se tak – podobně jako Nigérie, Írán, Salvador, Venezuela a další rozvrácené ekonomiky – k vysoce riskantnímu obchodování s kryptoměnami. Pak Jakub Horák v E15 nevysvětlil, proč má smysl obnovovat Českého Slavíka. Text jen sugeruje možnost, že padesátiletému rockerovi kdesi na Vysočině vymyla mozek rodinka Impulsových. Proto se nejdřív pokusím odpovědět za něj a pak ukážu, proč má od pohled bizarní podnik zatím slušnou šanci na úspěch.

Nevěřící Tomášové

Je pravda, že sledovanost hudebních cen, MTV nevyjímaje, soustavně klesá, pořád ale jde o atraktivní události. Stovkám tisíc lidí pořád stojí za to rok co rok sledovat slavnostní vyhlášení naředěná spoustou (více či méně přiznané) reklamy a dalším desítkám tisíc v anketě hlasovat. Český slavík ale nemohl zůstat ležet ladem z jiného důvodu. Soutěž je atraktivní právě proto, že na pořadí v první desítce má největší vliv, kdo byl ve správnou dobu na správném místě za normalizace, perestrojky nebo privatizace. Budí tím zdání příjemného a poklidného bezčasí daleko od rozruchu okolního světa.

Nebyla náhoda, že dočasný konec této skvostné izolace nastal pár let poté, co na Slavíkovi naposledy otevřelo pomyslné „okno příležitosti“ mezi finanční a migrační krizí (2008–2014). S oslabením velkých vydavatelství se nabízelo širší pole působnosti charismatickým bardům se silným tématem. První z nich, Tomáš Klus, se objevil zhruba v téže době jako Janečkova metoda a navzdory image sympatického rebela se srdcem na pravém místě úpadek soutěže spíš oddálil. Esoterickým jazykem zabil dvě mouchy jednou ranou. Zošklivil masám pojem politický aktivismus a šířil narativ gurua Jaroslava Duška, který je zcela povznesený nad jakékoli problémy: svět je krásný takový, jaký je, a jestli to někdo vidí jinak, nejspíš není tak duchovně pokročilý. Jak se ale rozplynuly hranice mezi realitou a jejím vnímáním, v politice se ujalo strašení islámem a ještě víc klesl zájem o hlasování v anketě, vstoupil do hry další zbojník jménem Tomáš (Ortel). Taky se dost zajímá o „alternativní fakta“, vadí mu arogance elit, akorát hraje na přízemnější rasistickou a xenofobní strunu pro každého, komu na demokracii nesejde jednoduše proto, že ona pro ně taky zatím nic moc neudělala.

Kde nic není, bereme všechno

Můžeme Karlu Janečkovi věřit, že chce českou demokracii spasit tím, že svůj pozapomenutý systém hlasování předvede ve větším než komunálním měřítku. D21 je ale pořád hlavně podnikatelský záměr, který může vydělat peníze jen několika způsoby, prodejem know-how, softwaru nebo osobních dat. Je nasnadě, k čemu se Slavík hodí nejvíc, a ani Janeček se tím zvlášť netají. Sám před šesti lety v rozhovoru pro Hospodářské noviny o D21 doslova řekl: „Díky lokalizaci prostřednictvím on-line hlasování se dá zjistit, kde (hlasující) pracují, jak se dopravují a podobně. Jde o cenná anonymní data, která nikdo dosud neměl k dispozici.“

Nevadí, že předpokládaná cílová skupina nejspíš bude mít vyšší věkový průměr a chytá trendy ponejvíc z rádia. Na hodnotě D21 získá, i kdyby přes veškerou snahu Jakuba Horáka nastal nejpravděpodobnější scénář a anketa zůstala na stejných číslech. O Lucii Bílou, Helenu Vondráčkovou a jejich lepší marketing zas až tolik neběží. Hlavní cenu si v každém případě odnese Janeček, jakmile bude mít přesnější analýzu spotřebitelského chování stávajícího vzorku (ještě poměrně majetné) populace. Proto ani tentokrát neprojdou soutěžící sítem etického kodexu a už vůbec se jich nikdo nebude ptát, kolik prodali desek, jak navrhoval Honza Vedral. Janečkův byznys by tím utrpěl. Vyšlo by najevo, že jeho hlasovací systém není samospásný. A taky by sám sebe omezoval při sběru dat.

Demokraticky zvolená kasta 

Na své si přijde také hudební byznys. Přímo do karet mu hraje nový hlasovací systém, který dává největší šanci na vítězství těm nejvíc populárním, přijatelným a nejméně vyhraněným, tedy všem, jejichž fanoušci budou nejčastěji hlasovat pro čtyři další soutěžící. Výjimkou je kategorie hip hop & rap , v níž zjevně platí „lex Řezník“. V „absolutním Slavíkovi“ se k výsledkům této kategorie vůbec nepřihlíží.

Takto se zpevní zažitý kastovní systém, ve kterém postupují nahoru za doživotními vítězi jen jim podobní a v některých případech dokonce přímí příbuzní (Adam Mišík, Lenny). Spokojen může být i management. Dál si bude moct diktovat ceny a šance, že by branži obrátil vzhůru nohama někdo úplně nový, se ještě víc sníží. Další pokusy anketu změnit předem vyloučí prostý fakt, že jakákoli změna polarizuje a musí nutně překonat počáteční odpor. Po těchto marných snahách zůstanou akorát nářky, jak je ten dnešní pop neuvěřitelně banální a hloupý. Pokud se ale Ortel umístí v první desítce, je na místě spíš velmi mírně formulovaný dotaz, zda jsou Češi doopravdy tak strašní rasisté. V tuto chvíli může být vyřazen ze soutěže jedině na základě soudního příkazu.

Takto může Janečkův investiční záměr zhatit snad jedině on sám. Málokdo se pohorší, že zase vyhrají ti samí. Pro fankluby jsou to pořád hvězdy, nezúčastnění nad výsledky pokrčí rameny. Svůj byznys může Janeček zazdít ve dvou krocích. První už udělal. V prostředí, které sebevědomým „pánům inženýrům“ prokazuje až nábožnou úctou a promine jim ledacos vyjma přílišného idealismu, se projevuje víc jako megaloman se spasitelským komplexem než doktor matematiky. K druhému kroku se nejspíš teprve schyluje. Je obnovený Slavík předstupeň celorepublikové Pozitivní evoluce, demokracie, “která lidi bude bavit”?

Jestli to tak je, Janečkův příslovečný “dlouhý pochod institucemi” se tady zastaví. Slavík je jen jiný Kinoautomat (1967), interaktivní film, ve kterém se děj odvíjí podle jednoho předem daného scénáře, ať už se diváci rozhodnou jakkoliv. Tedy až na to, že jestli se dřív o ceny dělila velká čtyřka Petr Hannig, František Janeček, Ladislav Štaidl a Karel Vágner, dnes to je velká trojka, Universal, Sony, Warner plus Supraphon.

Jinými slovy, kolik lidí by stálo o novou demokracii, v níž si mohou být jistí, že kandidáti jsou jeden jako druhý a jejich hlas doopravdy nic nezmění? Možná že tolik, kolik jich dalo košem Pozitivní evoluci a volili raději protestně teflonové byznysmeny Babiše a Okamuru. Ostatně, podle posledních průzkumů voličstvo pořád víc než další vlna covidu a zmatečný Babišův mikromanagement znepokojuje možný “železný kruh pravice,” vláda čtyř velmi podobných demokratických stran, ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN.

Pokud tedy Janeček vážně chce, aby lidé už volili jedině “správně,” tedy demokratickou pravici, pak jen mrhá penězi. Ledaže by za hlas nabídl cokoliv hmatatelnějšího než mizivou šanci vyhrát luxusní dovolenou.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace