Pet Shop Boys: socialismus se synthpopovou tváří

Veteráni britského synthpopu vydali novou desku a v květnu přijedou do Prahy. Proč by nás to mělo zajímat? Co si z jejich hudby dnes můžeme vzít?

Publicista Jarda Konáš v aktuálním vydání Headlineru vypráví příběh asi nejslavnějšího songu Pet Shop Boys, synthpopového bangeru Go West, který kapela natočila v roce 1993. Připomíná, že song poprvé vydala skupina Village People na konci sedmdesátých let jako gay hymnu, která měla nabádat všechny homosexuály, aby opustili svá města a vypravili se na západ Spojených států, do Kalifornie, která měla jako první na světě otevřeně homosexuálního politika, Harveyho Milka. Nezapomene zmínit, že v sedmdesátých letech se tahle píseň u nás samozřejmě nehrála a z vítězných pozic si rýpne do soudruhů, kterým „musely z otevřeně pro-gay kapely zpívající o tom, že máme jít za nimi na západ, protože je tam lépe a krásně, praskat žilky“. Klipu, ve kterém se Neil Tennant a Chris Lowe procházejí po Rudém náměstí kolem pomníku Jurije Gagarina, pak už bez dalšího vysvětlení označuje za „vyloženě protisovětský“.

Tenhle výklad přesně odpovídá tomu, jak jsme u nás zvyklí na Pet Shop Boys nahlížet – jako na nijak zvlášť sofistikovanou kapelu, která si ze všeho nejvíc cenila nespoutané svobody, peněz, hédonistických orgií a tepajícího parketu. V tomto narativu Go West nemůže fungovat jinak než jako hudební doprovod k tanci na hrobě SSSR. Ve všech postsovětských zemích je přitom interpretace stejná – Poláci si dokonce skladbu o údajném rozkladu východní bloku zamilovali natolik, že ji dodnes zpívají na fotbalových zápasech. Je ale Go West opravdu oslavou kapitalismu?

Nová utopie?

„Utopická vize Village People zněla jako komunistická propaganda,“ píše v knize Smile If You Dare: Politics And Pointy Hats with the Pet Shop Boys publicista Ramzy Alwakeel. „A slavná Go West je o bratrské zemi bez kapitalistického spěchu a předhánění se, kde se lidé budou navzájem učit,“ dodává Alwakeel. Podle něj v tomto textu Pet Shop Boys vyzývali „definitivní destrukci východního bloku, zároveň ale k ustavení nového Sovětského svazu“.

Hotspot není nejlepší deskou Pet Shop Boys, je to ale další kapitola jednoho z nejpozoruhodnějších britských popových příběhů. Příběhu o socialistickém popu, který spousta lidí nebyla připravená rozklíčovat.

Go West tak může být i žalozpěvem nad ztracenou utopií, která se po proklamovaném „konci dějin“ už nikdy nemusí naplnit. Stačí si poslechnout charakteristicky plačtivý vokál nejlepšího britského zpěváka Neila Tennanta. Zpívá se takhle o finálním vítězství? „Hlavní poselství Pet Shop Boys je v tom, že nic už nikdy nebude v pořádku,“ řekl čtyři roky po vydání Go West druhý člen kapely Chris Lowe. To ostatně odpovídá náladě celého alba Very, na kterém singl Go West vyšel. V písni Theatre ze stejné desky Pet Shop Boys zpívají o „světě za výkladními skříněmi“, o světě „na chodníku, na kterém se choulí lidé, a vy je při odchodu z divadla překračujete a radši se tváříte, že jste si jich nevšimli“. Můžeme být jenom rádi, že textům kapely rozuměl jenom málokdo z těch, kteří si desku v roce 1993 koupili na kazetě na polské burze. V porevoluční euforii bylo na písně o bezdomovectví zvědavých ještě míň lidí než dnes.

Nepochopení však provází Pet Shop Boys už od počátku. V osmdesátých letech nikdo nečekal, že pop bude ironickým komentářem ke společenské situaci. Mainstreamová hudba začala být vnímána jako komentářová platforma až s nástupem poptimismu v minulé dekádě, kdy se začaly ve velkém množství objevovat analytické články na blozích nebo rozbory textů na serveru Genius. V roce 1986 nic z toho neexistovalo – už raný singl Opportunities (Let’s Make Lots Of Money) tak potkal osud doprovodné hudby k optimistickým videím mladých úspěšných lidí. Málokoho tehdy napadlo, že píseň je spíše ironickou kritikou konzumního neoliberalismu než výzvou k vydělávání na burze. Byla to natolik dokonalá parodie thatcherovského optimismu, že si ji spousta vyznavačů volného trhu přivlastnila – a kupovala. Singl od tehdy poměrně neznámé kapely zabodoval v top ten na obou stranách Atlantiku. Skladba Rent z druhého alba Actually s ničivým refrénem „I love you, you pay my rent“ není jenom vhledem do thatcherovské Anglie osmdesátých let: mohla by klidně být hymnou gentrifikované Prahy, ve které magie kapitalismu udržuje při životě nefunkční vztahy pomocí diktátu vzrůstajícího nájmu.

V narcistické spirále

Texty Neila Tennanta, které mimochodem předloni poprvé vyšly knižně pod názvem One Hundred Lyrics And a Poem, můžou ostatně velmi dobře sloužit jako příručka k životu v současném kapitalismu: Shopping není jenom banální kritika každodenního nakupování, je to i velmi střízlivý popis burzovních mechanismů: „Kupujeme a prodáváme tvou historii a není žádné tajemství, jak to děláme. Občas to probereme s městem a změníme zákony.“ Podle Alexise Petridise z Guardianu nebylo v osmdesátých letech neobvyklé potkat v ulicích londýnského City Ferrari, jehož řidič z otevřených okýnek blastoval právě tenhle song.

Bylo to v době, kdy Pet Shop Boys zažívali svou největší slávu. Ta po vydání alba Very opadla, Neil Tennant chtěl s kapelou několikrát skončit, a přestože se dvojice pořád orientovala na scéně současné taneční hudby, komerčně se jí už nedařilo tolik jako v minulosti. „V současné hudbě už necítíme tolik euforie,“ říká Tennant v aktuálním rozhovoru pro Guardian. „Euforie se do hudby na chvilku vrátila s raveovou horečkou na konci osmdesátých let, pak ale znovu opadla. Současný pop definují sociální sítě a kvůli tomu se bohužel zacyklil do narcistické spirály,“ dodává Tennant.

K sociálním sítím se ostatně dvojice vyjádřila na začátku loňského roku, kdy nečekaně vydala čtyřskladbové EP s příznačným názvem Agenda. Ve skladbách jako On Social Media nebo What Are We Going To Do About The Rich? se nečekaně zbavili svých tradičních masek a poskytli fanouškům poprvé naprosto jasně formulované postoje, zabalené do klasicky chytlavého popu. Ale nefungovalo to – reakce byly spíš naštvané. „Ale pokud chcete svou hudbou někoho vykolejit a on pak skutečně vykolejený je, dopadlo to dobře, ne?“ pochvaluje si  Tennant ve zmíněném rozhovoru pro Guardian.

Ples skončí špatně

Pet Shop Boys si tedy negativních reakcí moc nevšímají a dál pokračují v hledání euforie – i když má v jejich podání vždy trochu nahořklou pachuť, ostatně stejně jako na začátku jejich kariéry, kdy přeprogramovali taneční pop a z amerického hédonismu udělali něco výsostně britského. Pet Shop Boys se pořád potřebují vymezovat vůči Americe – podobným způsobem, jakým to v roce 1997 udělali The Clash ve skladbě I’m So Bored With USA. „Nemůžu uvěřit, že se teď na britských školách na konci školního roku dělají třídní plesy. Jako by škola nebyla dost hrozná sama o sobě. To nikdo z nich nikdy neviděl žádný americký film? Tyhle plesy vždycky skončí špatně. Jako v Carrie.“ I tenhle postoj dělá ze skupiny britskou instituci.

Zatím to ale vypadá, že se Tennantovi a Loweovi nakonec podaří nasměrovat vlastní příběh tak, aby měl dobrý konec. Aktuální album Hotspot, poslední část trilogie desek natočených s producentem Stuartem Pricem, není tak radikální jako zmíněné EP, pořád ale obsahuje všechny unikátní ingredience Pet Shop Boys: podivnou melancholii, která stejnou měrou míří jak na milostného partnera, tak na stav současné společnosti (You Are The One); sarkastické taneční hymny, které se na první poslech tváří jako instantní klasika tanečních parketů, později ale přerostou ve střízlivé zhodnocení každodenního života (Happy People); ale i popové bangery propagující sexuální rovnost (Wedding In Berlin). Hotspot není nejlepší deskou Pet Shop Boys, je to ale další kapitola jednoho z nejpozoruhodnějších britských popových příběhů. Příběhu o socialistickém popu, který spousta lidí nebyla připravená rozklíčovat.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies