Foto z filmu Bony a klid
Pojem vekslák zná asi každý. Pro někoho je to pejorativní název označující různé druhy nelegální směny nebo si s ním spojuje film Víta Olmera Bony a klid z roku 1987. A samozřejmě si mnoho lidí stále ještě pamatuje, jak tito muži v kožených či džínových bundách postávali před prodejnami obchodu Tuzex, kde nabízeli k prodeji bony. Už méně lidí ale má představu, jak vlastně svět veksláků vypadal, na jakých principech fungoval a proč v jiných oblastech tak represivní aparát komunistického státu nedokázal tuto formu kriminality postihovat. Právě těmto otázkám se věnuje nová kniha Marky, bony, digitálky. Veksláci a fenomén veksláctví v socialistickém Československu, vydaná nakladatelstvím Vyšehrad ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů, kde působí autor knihy historik Adam Havlík.
Tolerance veksláctví narušovala víru v socialistickou zákonnost, a tudíž i legitimitu celého socialistického uspořádání.
Autor se rozhodl zpracovat téma, se kterým se pojí mnoho mýtů. Zároveň i přes jeho evidentní atraktivitu a různá popkulturní zpracování (Bony a klid nejsou zdaleka jediným obrazem veksláctví) se mu doposud nikdo vědecky nevěnoval. Hodnota knihy tak spočívá už v samotném popisu fenoménu veksláctví, který ale překračuje a věnuje se – byť místy jen v náznacích – i širším souvislostem a interpretacím pozdně socialistické zkušenosti.
V deseti kapitolách se tak s autorem noříme do zvláštního světa, kde v plánovaném hospodářství socialistického Československa existuje velká poptávka po nelegální směně valut a získávání tuzexových kuponů neboli bonů, za které bylo možné nakupovat v síti prodejen podniku zahraničního obchodu Tuzex. Zde bylo možné získat v běžných obchodech nedostupné luxusní, často západní zboží, jakým byla značková kosmetika, džíny, cukrovinky, nebo v osmdesátých letech čím dál žádanější technologické výdobytky – třeba videopřehrávače. Ačkoliv se jedná o odbornou knihu vycházející z autorovy dizertace, je srozumitelně a čtivě napsaná, a má tak potenciál oslovit nejen odbornou veřejnost. Navíc vychází v povedené grafické úpravě, využívající estetiku osmdesátých let.
Antropologický pohled
Svět veksláků Havlík zkoumá jako určité společenství či komunitu s vlastními pravidly, slovníkem, typickým chováním, módou i životním stylem a sociální praxí. Inspiruje se přitom klasiky antropologie, například výzkumem orientálních tržišť Clifforda Geertze. V době, kdy bylo soukromé podnikání téměř úplně zakázané, se veksláci chovali zcela tržně. Odkupovali od zahraničních turistů a jiných cizinců valuty a československým občanům zase nabízeli s patřičnou provizí bony, za které bylo možné pořizovat nedostatkové zboží. Touto formou spekulace dokázali mnozí z nich na svou dobu výrazně zbohatnout a užívat si okázalé spotřeby (luxusní módy, drahých aut či západní techniky), což, jak Havlík podotýká, z veksláků činilo atraktivní vzor pro mládež.
V rámci této komunity ovšem existovaly hierarchie, které ostatně zobrazoval i Olmerův známý film. Na nejspodnější příčce stáli tzv. nohy či pěšáci, kteří přímo na ulici zajišťovali směnu. Aby u sebe neměli větší finanční obnosy, chodili si většinou „doplňovat“ valuty a bony do auta, kde seděl další spolupracovník. Na transakce pak dohlíželi „skupky“ nebo „bankéři“, kteří se už nepohybovali v riskantním prostředí pouliční směny, ale působili v hotelových lobby či restauracích. Do procesu vekslu tak nebyli zapojeni jen samotní veksláci, ale často také spřátelení recepční, číšníci, barmani, provozovatelé diskoték a také prostitutky – jedny z mála žen v tomto příběhu.
Havlíkův popis vekslácké praxe je významným příspěvkem k poznání role neformálních praktik v socialistickém hospodářství. O těch se obecně ví, že byly velmi rozšířené (viz známý slogan „kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu“), ale doposud je nikdo systematicky nezkoumal. Antropologický přístup by ale dával prostor věnovat se také genderové dimenzi vekslácké komunity a je škoda, že se jí autor vyhýbá. Svět veksláků byl evidentně dominovaný muži, a můžeme si tak klást otázku, jaký obraz maskulinity tato až subkulturní skupina vytvářela a zda v ní ženy sehrávaly jinou roli než nabízení sexuálních služeb.
Tolerovaná kriminalita
Havlík si klade důležitou otázku, proč jinak represivní stát postupoval v otázce vekslu, představujícím očividnou hospodářskou kriminalitu, tak liknavě. Veksláctví navíc dávalo povstat řadě pro socialistickou společnost nežádoucích jevů, jako byla okázalá spotřeba či společenská diferenciace na základě příjmů a přístupu k luxusnímu zboží. Tato otázka pak historikovi slouží k nabourání představy, že státní socialismus byl zřízením, jež kontrolovalo každý aspekt života společnosti. Spíše než o totální kontrole svědčí případ veksláctví o určitém „vyjednávání“ mezi některými skupinami obyvatel a státními složkami. Toto v českém mediálním provozu místy až zbytečně démonizované slovo zde má své místo. Havlík ukazuje, že ilegální směna byla ze strany státního aparátu částečně tolerována, protože zajišťovala příliv cenných valut do Československa.
„Měkký“ přístup represivních složek vůči veksláctví pak vysvětluje závislostí některých politických a hospodářských struktur na neformálních aktivitách. Stát byl patrně ochoten tolerovat skutečnost, že veksláci byli schopni naplňovat tužby některých občanů po luxusnějším zboží, jež státem řízené hospodářství nedokázalo zajistit. Svým způsobem tak pomáhali snižovat sociální napětí. Někteří bývalí veksláci citovaní Havlíkem tento fakt poněkud úsměvně pojímají dokonce jako jakousi službu občanům, kteří by bez nich neměli přístup k tolik potřebným kalkulačkám či jiné výpočetní technice. Pokud by výše popsané na někoho snad působilo dojmem, že autor bagatelizuje represivní povahu minulého režimu, je potřeba mít na paměti, že značná část pramenů, ze kterých Havlík čerpá, pochází z provenience Archivu bezpečnostních složek, konkrétně StB a VB.
V závěru, kdy autor dává konkrétní poznatky knihy do širších souvislostí, tuto toleranci spojuje s proměnou společnosti po roce 1968, kdy stát formou různých ústupků podporoval životní styl spočívající v seberealizaci v soukromé sféře a hledání individuálního blahobytu. Tyto ústupky se dle Havlíka projevovaly „například vědomou částečnou tolerancí jevů, jako bylo osobní obohacování na úkor státu (především ve formě ‚rozkrádání socialistického majetku‘) či různé korupční praktiky“. Dochází tak k závěru, že veksl představoval v podstatě státem institucionalizovanou formu kriminality.
Bez pamětníků
Kniha neopomíjí ani otázku, co si o veksláctví mysleli běžní občasné. Zatímco zejména lidé starších ročníků se nad veksláky postávajícími před Tuzexem a vlezle vnucujícími bony pohoršovali ve stížnostech různým institucím a médiím, mladší ročníky často tuto praxi neshledávaly nijak zvlášť problematickou. Podle autorových zjištění vnímali někteří lidé veksl jako „běžnou živnost“ nebo „povolání jako každé jiné“. V Havlíkově interpretaci mají tato vyjádření svědčit o tom, že jistý typ „podnikavosti“ nebyl pro některé skupiny lidí v rozporu se socialistickým způsobem života. Na to by se ovšem dalo namítnout, že stejně dobře lze tato sdělení chápat tak, že už tehdy vykazovala část společnosti v zásadě tržní hodnotovou orientaci a tu socialistickou si nikdy neosvojila. Zde se ovšem pohybujeme na poli spekulací, které by mohl potvrdit pouze výzkum s pamětníky.
Co se pamětníků týče, je škoda, že se v knize nepodařilo realizovat původní záměr postavit výzkum na rozhovorech s bývalými veksláky. Ti – nepřekvapivě – o své minulosti vzhledem k její kriminální povaze často mluvit nechtějí. Havlík tak cituje především z výpovědí veksláků v médiích, které textu dodávají kolorit a často i vyvolají úsměv, ovšem musíme se ptát, nakolik mají výpovědní hodnotu zejména vzpomínky pro bulvární média, často motivované nikoliv snahou o zachycení historické skutečnosti, ale senzacechtivostí. To bohužel autor v knize nereflektuje.
Veksláctví jako ohrožení legitimity
Kniha Marky, bony, digitálky sice nepřináší nový rámec zkoumání státního socialismu, zato ale vhodně využívá přístupy, které se v posledních letech usadily v prostředí českých soudobých dějin. Patří sem výklad pozdního socialismu inspirovaný antropologem Alexejem Jurčakem, který poukazoval na to, že v situaci všudypřítomnosti „hypernormalizovaného“ ideologického jazyka lidé dokázali mnohdy svérázně realizovat vlastní zájmy vymykající se z dominantní ideologie (zde například touhu po západním konzumním zboží), aniž by v tom spatřovali nějaký rozpor.
Ohledně možností vyjednávání mezi státním aparátem a konkrétními skupinami občanů Havlík zase odkazuje na práci významného německého historika Thomase Lindenbergera. A společně s Michalem Pullmanem pak poukazuje na přestavbový rozpad konsenzu mezi státem a obyvateli, když se společenská debata začala ptát po skutečných hodnotových základech tehdejšího politického uspořádání. Jak ukazuje autor, tolerance veksláctví narušovala víru v socialistickou zákonnost, a tudíž i legitimitu celého socialistického uspořádání.
Soustředěním se na skupinu obyvatel, která se pohybovala ve sféře nelegálního zajišťování konzumních potřeb a tužeb pak kniha implicitně také komentuje hlubší kulturní změnu, která se v socialistických společnostech odehrávala od sedmdesátých let. Stoupající význam individualismu a spotřeby nebyl ale vlastní jen socialistickým zemím, rezonoval se změnami v životním stylu a hodnotové orientaci západních společností s nástupem neoliberalismu v globální ekonomice. Právě tento proces stojí v poslední době čím dál více ve středu badatelského zájmu soudobých dějin a Havlíkova kniha představuje pro tento směr hodnotný příspěvek.
Autorka je historička a spolupracovnice redakce.