Foto pxhere.com
Nedávno vyšel na Alarmu rozhovor s docentem Janem Trnkou, který se věnuje problematice covidu v rámci iniciativy při CERGE-EI (Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium). Zaznělo v něm mimo jiné toto: „Druhá věc, která zásadně podlamuje důvěru veřejnosti, jsou lidé, kteří vypadají jako experti, ale v dané věci experti nejsou. Jsou to často lékaři, kteří se tomu tématu nijak nevěnují, a přesto rádi v médiích říkají, co si o tom myslí. (…) Když pak tito televizní doktoři říkají něco, co není pravda, podrývají tím důvěru v medicínu jako celek.“ Vyjevil tím podstatu celé řady sporů, které diskusi o covidu provázejí, a zároveň upozornil na nezodpovědnost, s jakou se chovají některé lékařské celebrity.
Antiroušková hysterie se stala možná tím nejpitomějším, co česká společnost dokázala od revoluce vyprodukovat.
Epidemiologie nebyla ještě před půl rokem oborem, o nějž by se široká veřejnost zajímala. Jména jako Prymula, Maďar, Chlíbek či Tuček znal jen málokdo. Když přišel koronavirus, karta se obrátila. Právě experti na epidemie, ale také virologové či imunologové se stali pro svou zemi nepostradatelnými, neboť na jejich odborných kompetencích najednou závisel vývoj pandemie i podoba veřejného života v Česku s ohledem na přijímaná hygienická opatření. Dnes je nepochybné, že se díky nim podařilo zachránit řadu lidských životů. Jak je tedy možné, že pro část národa se stali fackovacími panáky a v médiích se místo nich k pandemii vyjadřuje chirurg, psychiatr, onkolog či zubař?
Když si lékaři nevidí do úst
Biochemik Jan Konvalinka, který se problematice koronavirů dlouhodobě věnuje, varoval už na jaře, že kromě epidemie viru čelíme rovněž „epidemii blábolů“. Měl tím na mysli množící se nepodložené výroky a úsudky, které zaznívají ze strany leckdy i renomovaných osobností. Imunolog Jiří Beran později upozornil na fakt, že úspěšný boj proti koronaviru v Česku, díky němuž se podařilo minimalizovat počet obětí, vyvolává v některých lidech falešný pocit, že o nic nejde. Výsledkem je deformované prizma, jímž dotyčný celou věc vnímá a které jej vede k irelevantním závěrům.
Leckdo má ještě v paměti extempore kardiochirurga Jana Pirka, který označil covid za chřipku. S ohledem na kritický vývoj v západní Evropě, kde umíraly tisíce lidí, vzal svá slova zpět, stačilo ovšem, aby se situace stabilizovala, a opět je opakoval. Činil tak patrně na základě své vlastní zkušenosti s koronavirem a příliš jej nezajímalo, že u jiných pacientů se průběh dramaticky lišil. Následně se stal jedním z prvních, kdo epidemiologům začal komplikovat práci, když po redakcích vykládal, že plošné nařízení o nošení roušek mimo domov je nesmysl, a přitom mu vůbec nedocházelo, že prvotní opatření měla mít nejen zdravotní, nýbrž i psychologický a taktický aspekt. Šíření viru bylo totiž potřeba rychle zastavit a jasné striktní omezení umožnilo předejít handrkování se o tom, kdo kde co a za jakých okolností může a nemůže.
Pirk se už před delší dobou stal obětí své vlastní slávy a jako proslulý chirurg z IKEMu je vždy žádaným respondentem rozhovorů. Až příliš často se jedná o interview, která s hrudní chirurgií vůbec nesouvisejí. Podobně se to má s psychiatrem Cyrilem Höschlem, který se rád vyjadřuje takřka ke všemu, covid samozřejmě nevyjímaje. Televizní psychiatr neváhal dát vládní opatření do souvislosti s komunismem a s pozoruhodnou vehemencí se snažil prosadit myšlenku, že covid je víceméně nafouknutá bublina. Těžko říct, jak by vysvětlil, že země jako Čína uzavřela kvůli této „nafouknuté bublině“ celé město a během pár dnů postavila nové nemocnice.
Jan Hnízdil, celostní lékař známý svými kategorickými úsudky, obviňoval lidi, kteří se hlásili do chytré karantény, z poddajnosti k tyranii, vykládal, že opatření jsou přijímána kvůli politikům, kteří se bojí, aby se sami nenakazili, rozdával chytré rady o izolaci seniorů (což se ovšem ve skutečnosti nepovedlo nikde na světě) a především se dopustil velmi průhledného a laciného faulu, když prohlásil, že počty mrtvých nezavdávají oprávnění pro tak razantní opatření. Přitom to byla především ona kritizovaná opatření, jež se stala nástrojem k minimalizaci počtu obětí.
Rektor a jeho úsudky
Když se šíření viru podařilo zastavit a situace se zdála pozitivnější, objevila se v médiích Výzva jedenácti s podtitulem Lékaři Univerzity Karlovy veřejnosti. Autoři v ní poměrně autoritativním způsobem narýsovali, jak má vláda uvolňovat opatření, přičemž jedním z důležitých momentů dokumentu bylo zdůraznění potřeby promoření. Pozoruhodná byla na Výzvě okolnost, že mezi jejími signatáři nebyl téměř žádný odborník na viry. Namísto toho tam figurovala jména Pirk, Höschl, Pavel Kolář (známý fyzioterapeut) a také Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy. Proti Výzvě se ovšem záhy ohradila skupina vědců, kteří mají svou specializací k virům opravdu blízko, mezi nimi například imunolog Václav Hořejší či biochemik Aleksi Šedo. Podle nich autoři zneužili jméno univerzity pro de facto politický manifest, vytvořili klamný dojem, že hovoří za lékařskou obec UK, a především ukázali svou nekompetentnost v oblasti epidemiologie, když například jejich představy o promoření se ukázaly být přímo nesmyslné. To je exces, který by si akademici vůbec neměli dovolit, tím spíše, jedná-li se o renomované profesory a rektora.
K žádné sebereflexi u nich ovšem nedošlo. Naopak. Rektor Zima se snaží vytěžit z tématu co možná nejvíc, protože je to výhodná možnost, jak se mediálně prezentovat, a jeho prezidentské ambice dnes už nejsou žádným tajemstvím. Zima se ovšem chová podobně arogantně jako Höschl – nikdy od něho neuslyšíme, že je mu líto každé oběti, která na covid zemřela, byť by jich třeba bylo jen pár, a naopak se snaží za každou cenu dokázat, že počet obětí je marginální. Nedávno již poněkud přestřelil, když prohlásil, že koronavirus je mediální virus, za kterým stojí lobby farmaceutických firem. Člověka samozřejmě napadne, zda by totéž pronesl, kdyby na covid zemřel někdo jemu blízký.
Je samozřejmě potřeba zdůraznit, že Zimovi ani nikomu jinému nelze upírat právo na vlastní názor. V situaci, kdy celý svět čelí dosud neznámé hrozbě, je ovšem nezbytné respektovat, že máme odborný tým, který situaci permanentně vyhodnocuje a připravuje podklady pro vládu. Tito odborníci pochopitelně nejsou neomylní, nicméně jejich erudice v oboru nikdo jiný nedosahuje. Soustavné okopávání kotníků, jak to předvádí právě Zima, proto není nijak chytré a jednotě společnosti nepomáhá.
Roušky jako antické drama
Lze to snadno demonstrovat na příkladu roušek. Letos v březnu se stala v dějinách porevolučního Česka naprosto unikátní věc, která se už možná nikdy nebude opakovat: lidé se sjednotili, byli ohleduplní a připraveni táhnout za jeden provaz. Šití a distribuce ústenek od lidí, jako je Dagmar Havlová, se stalo symbolem solidarity. Antiroušková kampaň, kterou vyprovokoval onkolog Jan Žaloudík, tento vzácný úkaz zničila, podryla důvěru v epidemiology a rozeštvala společnost. A to jen kvůli instrukci mít z hygienických důvodů zakrytá ústa a nos, tedy vlastně naprosté maličkosti, řeklo by se.
Antiroušková hysterie se stala možná tím nejpitomějším, co česká společnost dokázala od revoluce vyprodukovat. Mohutně k tomu přispěla samozřejmě média, která se ptala čím dál méně epidemiologů a čím dál více obskurních postav od gynekoložky z pražských Hájů po zpěváka punkové kapely, jak to předvedla například DVTV. Tito lidé se v médiích smíchali dohromady se skutečnými odborníky a společně vytvořili těžko srozumitelný slepenec. Excesům se nevyhnula ani veřejnoprávní média, takže například jindy seriózní ČRo Plus pozval do duelu docenta Rastislava Maďara, jenž byl nucen odrážet agresivní výpady gynekoložky Miroslavy Skovajsové, která ho poučovala o jeho vlastním oboru.
Výroky lidí jako Žaloudík slouží pak některým lidem k legitimizaci porušování hygienických opatření, což může – a je to už poněkud únavné opakovat – stát někoho v konečném důsledku život. Dnes už přitom existuje několik výzkumů, které účinnost roušek prokázaly (jeden z nich provedla i naše Akademie věd), a Jan Trnka v rozhovoru pro A2larm potvrdil, že „u roušek jsou velmi dobrá, solidní data dokazující, že fungují“. Koneckonců na vhodnosti jejich nošení se shodla velká většina expertních týmů na světě, takže se dnes (v různém režimu) nosí od USA až po Japonsko. Roušky nakonec doporučila i Světová zdravotnická organizace, jejíž počáteční zdrženlivý postoj pramenil z obavy, aby nechyběly nemocnicím.
Zdálo by se tedy, že tím je vše vyřešeno. Jenže není. Žaloudík svou antikampaň jede dál, o data se nezajímá a mluví o náboženství. To vše za mohutného přispění některých redakcí. Ačkoli i doyen virologie Karel Raška upozorňuje pod dojmem newyorské zkušenosti na to, že covid v žádném případě není vhodné zlehčovat, Žaloudík to činí s velkým gustem a výše zmíněný hnízdilovský argumentační faul používá jako základní munici.
Na jazyk se dere celá řada otázek. Jak se vůbec zrodí v hlavě člověka idea, že covidu (a ochraně před ním) rozumí lépe než univerzitní odborníci s příslušnou specializací, kteří problémům virů a epidemií zasvětili celý svůj pracovní život? Jak by panu Žaloudíkovi bylo, kdyby dejme tomu plastický chirurg či oftalmolog v médiích soustavně shazoval jeho práci a poučoval jej, jak se má léčit rakovina? I kdyby byl efekt roušek – čistě teoreticky – nejistý, co člověka vede k zavilé snaze to s nimi vůbec nezkusit, respektive neudělat v sebeomezení za žádnou cenu nic navíc, nevyjít vstříc rizikovým skupinám, nedat najevo solidaritu? Chce snad pan Žaloudík podsouvat hlavní hygieničce Jarmile Rážové, že propadla nějakému náboženství, když doporučuje roušky?
Jestliže například americké Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí doporučilo nošení roušek, domnívá se snad pan Žaloudík, že jsou to pitomci? A španělské, německé, francouzské a jiné autority taktéž? Chce onkolog z Brna, jistě špičkový, poučit celý svět, že to dělá špatně? A tak by se dalo pokračovat. Ze všeho nejabsurdnější na antirouškové hysterii je ovšem ignorance potenciálních důsledků. Pokud by se totiž epidemiologové mýlili, znamená to, že jsme nějaký čas zbytečně žili v nepohodlí svých roušek. Avšak pokud by se ukázalo, že se mýlili odmítači, může to někoho stát – zbytečně – život. A to je příliš vysoká daň za tlachání několika lékařských celebrit.
Autor je doktorand na FF UK.