Foto grt_dolphin, Creative Commons CC0, koláž Alarm
Máme za sebou další kolo přijímacího stresu na něco tak samozřejmého, jako je všeobecné středoškolské vzdělání. Ministr školství prezentuje jako úspěch, že se rovnou v prvním kole podařilo umístit na školy skoro 94 procent dětí. Jenomže to v absolutních číslech znamená, že 6000 dětí má smůlu a většina těchto dětí je navíc jen ze tří krajů. Tento systém současně umožnil vykvést systému placených přípravných kurzů na bezplatné všeobecné vzdělání, což popírá étos o bezplatném školství a o vzdělání coby cestě, jak se i dítě z horších socioekonomických poměrů může posunout nahoru. V Česku totiž nemůže.
Pokud v Praze či Brně nestačí z cermatích testů ani 80 či 90 bodů, v mnohých menších městech stačí bodů třicet, dvacet nebo nula, protože počet přijatých odpovídá počtu přihlášených, což je ideální stav.
Letos to bude v prosinci 250 let, co Marie Terezie položila základy povinné školní docházky. Před více než sto padesáti lety pak vznikla zákonem současná podoba, tedy začátek povinné školy v šesti letech s tehdejší délkou trvání osm let. Možná bychom si po těch staletích mohli připustit, že se svět a život proměnil natolik, že si s pojetím 18. či 19. století už nevystačíme a všeobecné vzdělání musíme všem nutně protáhnout na mnohem delší období, tedy přirozeně na to, které dnes pokrývá střední škola. Zatímco kdysi vzdělání musel nařizovat a vymáhat stát, dnes jsme v situaci, kdy jeho smysl velká část rodičů a dětí chápe, ale nechápe to stát.
Maturita jen pro děti bohatých
Místo aby ve vlastním zájmu upravoval pružně kapacity vzdělávacího systému tak, aby co největší možný poměr dětí zůstal ve všeobecném vzdělávacím proudu co nejdelší dobu, vymyslel přijímací zkoušky, které mají omezit přístup dětí ke vzdělání. Tím ale zvláště ve velkých městech, jako jsou Praha nebo Brno, přístup k bezplatnému vzdělání zpoplatnil, protože v systému Cermat testů jsou zvýhodněny děti, které projdou placenými kurzy a placenými přípravnými zkouškami. Na školách, kde o přijetí rozhodují desetiny bodů a kde k přijetí nestačí napsat testy na 80 procent, mají děti z rodin, které jim přípravu nemohou zaplatit, smůlu. Tím je popřeno právo dětí na bezplatné vzdělání.
Všichni si přitom přehazují odpovědnost, protože střední školy přece zřizují kraje, a tak je to jejich problém. Ale on je to mnohem širší problém, který začíná tím, že školky mají zřizovat pro změnu obce, a přesto ve městech zcela chybí kapacity. Základní školy zřizují rovněž obce a jejich kvalitu v Česku nikdo neřídí ani nehlídá. O tom, do jak dobré základky bude dítě chodit, rozhoduje náhoda, místo narození a vůle rodičů. A tohle neřízené základní školství pokračuje o stupeň výš tím, kdy střední školy skutečně zřizují kraje a je tak na každém kraji, jaké priority si vymyslí. Výsledkem je, že Praha je spádovou oblastí také pro okolní Středočeský kraj, a aby si tyto dva kraje nekoordinovaně organizovaly kapacity škol, nedává žádný smysl. Přesto se to děje.
Stát by se měl starat o zajištění dostupného a kvalitního vzdělání pro všechny děti, ale současným nastavením se reálně připravil o nástroje, jak takovou politiku na svém území prosadit. Sice může ministr školství chtít, ať kraje otevřou více gymnázií, ale současně nemá v ruce skoro nic, jak by to mohl prosadit.
Asi málokomu by přišlo v pořádku, kdyby výstavba vysokorychlostních tratí nebo dálnic, tedy základní infrastruktury, ležela jen na krajích a ministr dopravy by je mohl leda poprosit, jestli by každý laskavě nepostavil svůj kus a to tak, aby navazoval na kus dálnice či železnice ze sousedního kraje. A pokud by na Vysočině řekli, že je spojení Prahy a Brna nezajímá, tak by tam v tomto směru nic nevedlo.
Právě takhle si ale víceméně organizujeme vzdělání. V minulosti jsme tak již zažili situace, kdy ministr školství požadoval po krajích rušení víceletých gymnázií, ale některé kraje to odmítly, nyní zase ministr apeloval na otevírání gymnázií, ovšem se stejným výsledkem. Podobně může stát chtít rušit segregované základní školy, ale pokud se do toho obcím nechce, tak to tak nebude. A proto to tak není.
Na druhou stranu některé páky stát má. Bohužel v minulosti nastavil koeficient vzdělávání středních škol tak, že může v každém kraji existovat maximálně 30 procent škol se všeobecným zaměřením. To teprve loni ministerstvo školství zvýšilo na padesát procent, což je málo času na to, aby se to kdekoli projevilo. Ve všeobecném proudu v Česku se tak v průměru nachází okolo třiceti procent žáků, což je žalostně málo. V Evropě je běžných přes padesát procent.
Střední školství řídí ředitelé fabrik a montoven
V minulých dekádách českou debatu o školství ovládaly zásadně požadavky průmyslu, který se dožadoval více dětí na učňácích. V tom je podporovaly vlády nebo prezident Zeman. Neprotestoval reálně takřka nikdo. I dnes mnohé kraje odmítají otevírat více všeobecných středních škol s tím, že to průmysl nechce. Kdo tedy vlastně rozhoduje o vzdělávání v České republice?
Když se dnes opakuje, že kraje zaspaly, tak to není pravda. Kraje nezaspaly, krajům to bylo jedno nebo to byl výsledek jejich školské politiky, která odrážela politiku státu a požadavky průmyslu. V Česku nebyla nikdy zformulována a tlačena vzdělávací politika, jejímž cílem by bylo dostat co nejvíce dětí do všeobecného vzdělávacího proudu. Na všech úrovních se prosazoval opak a dnes pouze sklízíme výsledky.
Speciálně v ekonomicky prosperujících krajích se vzdělanějším obyvatelstvem absolutně nestačí kapacity gymnázií, protože preference rodin a dětí jdou právě tímto směrem a neexistuje důvod, aby to bylo jinak. Vždyť tam posílali své děti i všichni politici, kteří se jinak pokrytecky bili za učňovské nebo technické školy.
Současný přetlak není pouze otázkou demografie a počtu narozených dětí, ale také proměnou struktury a preferencí rodičů. S růstem podílu vzdělanějších rodičů roste automaticky poptávka po všeobecném maturitním vzdělání typu gymnázium pro jejich děti. Proto neplatí, že dojde k dramatickému poklesu zájmu o gymnázia, jakmile se převalí silná populační vlna. Naopak má smysl stavět další gymnázia a v dalších letech na ně naopak prioritně tlačit více dětí.
Gymnázium není Cambridge, ale obyčejná škola
Mýtus o gymnáziích, že jsou to jen školy pro minoritní část přísně vyselektovaných dětí, je léta vyvrácený nesmysl, který se medializoval letos díky tomu, že lze snadno porovnat výsledky přijímaček na jednotlivá gymnázia. Pokud v Praze či Brně nestačí z cermatích testů ani 80 či 90 bodů, v mnohých menších městech stačí bodů třicet, dvacet nebo nula, protože počet přijatých odpovídá počtu přihlášených, což je ideální stav. Evidentně na gymnázium či podobnou školu může jít skoro každé dítě, které zvládlo základní školu.
Tomu mají odpovídat kapacity a stát má napnout své síly, aby do všeobecného proudu nahnal co největší část dětí. Bez ohledu na to, co si o tom myslí regionální fabriky. Nebo ředitelé rádoby elitních gymnáziích, na nichž je elitní pouze selekce dětí, která pak kontrastuje s tou stále přetrvávající absurditou, kdy si zde učitelé nechávají říkat „profesoři“, zatímco jejich pedagogické schopnosti často stále vězí spíše v 19. století, než že by odpovídaly současnosti.
To nás přivádí k jinému problému. V regionech není kapacita gymnázií akorát, jak by se mohlo zdát, ale naopak zde chybí větší ambice, které by do těchto škol přivedly více dětí. Problém tedy má Praha či Brno s nedostatkem míst ve školách, ale také okrajové regiony, kde dětem chybí ambice a zázemí. Obojí je špatně.
Jak ukázala data České školní inspekce, ze základních škol, kde mají děti horší socioekonomické zázemí, se jich na gymnázia hlásí méně než ze škol, kde mají zázemí lepší. S lepším zázemím to dokonce zkouší více dětí s horšími studijními výsledky než dětí, které mají sice výborné studijní výsledky, ale chybí jim potřebná podpora rodiny. Nerozhoduje nadání ani výsledky, ale podpora rodiny a ambice to zkusit.
Ve skutečnosti to tedy není ani tak, že by míst na školách bylo skoro akorát, ale část dětí, které by s prstem v nose mohly jít na gymnázia, se o to ani nepokusí, protože jim k tomu nikdo nepomůže. A testy Cermatu, na které se pořádají placené kurzy, jsou další bariérou, která odděluje chudé od bohatých. Místo demokracie upevňujeme feudalismus, což ilustruje skutečnost, že o počtu gymnázií v krajích nakonec rozhodují ředitelé fabrik a montoven.
Přijímačky jsou nesmysl. Potřebujeme, aby každé dítě mělo garantováno místo v nejbližší střední škole se všeobecným vzděláním a maturitou. Úplně stejně jako v případě základní školy. Naše budoucnost nejsou stovky kilometrů dálnic ani jaderné bloky za biliony korun, ale vzdělané děti, kterým po cestě k vědění nikdo nehází klacky pod nohy, ale pomáhá každému nahoru.
Autor je redaktor Alarmu.