Foto pixabay.com
V posledních letech jsme si zvykli, že se blízkovýchodní dítě narozené putujícím rodičům občas promění v symbol „české hrdosti“ a obrany hranic. Stejně tak už nikoho nepřekvapuje, že je snazší přistihnout čelné představitele české katolické církve při křtu kamionu než dítěte, a při vojenské přehlídce než při rozdávání jídla. Stále se ale málo bouříme proti, že se křesťanství uchopuje jako úzkostný moralismus, a nikoli jako osvobozující, radostné poselství. Tento nesoulad s jádrem křesťanství ale není jen záležitostí čelních představitelů církve nebo národoveckých skupin. Představa, že křesťanství je více o vině než odpuštění, je poměrně rozšířená uvnitř i vně církve. Jenže novorozeně, které se na nás směje z jesliček, se podle proroctví mělo jmenovat Immanuel. Tohle hebrejské jméno znamená Bůh s námi a je jakousi skrytou tajenkou celého vánočního příběhu. Bůh nemá být žádný nebeský mocnář ani krutý soudce, ale pozemský přítel, který tu je s námi. Bůh se ve vánočním příběhu postavil vedle nás – je náš spolupracovník, spolužák, spoluvězeň i spolubydlící. Hlavním úkolem, který si na sebe Ježíš v dospělosti vzal, bylo zbavení druhých jejich „hříchů“ a provinění. Prostě nám přišel ukázat, že s námi solidarizuje a nemusíme být zoufalí z věcí, které se nám nepovedly.
Je třeba oddémonizovat pokušení
Křesťanství však udělalo z lidských chyb a neúspěchů obrovský problém. Místo toho, aby nám pomohlo povznést se nad úzkoprsou morálku a přispělo ke vzájemné lásce, pořád na sobě hledáme chyby a dokazujeme si, že jsme lepší než druzí. Ježíš, který skončil na kříži, vystupuje proti systémům zásluh a bezohledného prospěchářství. Někdy jsme tak posedlí dluhy, výčitky svědomí a „vinou“, že neumíme řešit skutečné problémy. Vezměte si třeba dva vůdce světových velmocí, kteří se opírají o křesťanství – Trumpa a Bolsonara. Oba dva se tváří, jako by vycházeli z křesťanství, ale umí jen chrlit vinu na lidi kolem sebe a cokoli jako skutečná zodpovědnost je jejich jednání na hony vzdálená. Ani jeden z nich neumí připustit, že lidstvo udělalo při své péči o svět chybu a ta se mu teď „vrací“ v podobě ekologické katastrofy. Tolik se bojí přiznat, že se náš svět nemůže donekonečna rozrůstat, a tak ho raději zničí. Nejsou ochotni připustit, že nebezpečí číhá také uvnitř jich samotných, vidí ho jen venku.
Výchozím bodem křesťana by mělo být vědomí osvobození, které vede k laskavému a solidárnímu přístupu k ostatním. Odpuštěno může být cokoli kromě nechuti dál odpouštět.
Dnešní reformy ustáleného církevního jazyka se často točí kolem otázky viny. Papež František navrhl, aby sousloví „neuveď nás v pokušení“ z modlitby Otčenáš bylo nahrazeno „nedopusť, abych upadl v pokušení“. Papež se odvolává k přesnějšímu překladu řeckého textu a navazuje na podobnou úpravu, která už je přítomná třeba ve francouzštině. Cílem této úpravy může být také oddémonizování pokušení. Vyvrácení možné úchylné, masochistické a samozřejmě hluboce heretické představy, že nás Bůh naschvál zkouší bez účelu, snad pro své potěšení. Výklad pokušení jako sadomasochistické hry vcelku pochopitelně vedl k tomu, že se dnes v českém veřejném prostoru tento pojem spojuje daleko častěji s pouhou (a často nevinnou) sexuální slastí než s čímkoli duchovně nebezpečným.
Velmi chatrně podložená je i představa pekla, která dodává církevnímu moralismu teprve ty správné grády. Ve vyznání víry nemá slovo „peklo“ své místo oprávněně a přesnější by bylo prostě ho nahradit místem mezi mrtvými. Důraz na vinu a trest spojený s důrazem na absurdní morálku je ale bohužel už po staletí oblíbený církevní nástroj k „pasení oveček“. Nenechme se proto znechutit touhle karikaturou Ježíšova příběhu – je totiž možné ho vykládat osvobozujícím způsobem.
Co takhle odpustit dluhy?
Křesťanství skutečně nemusí být náboženství lačnící po pomstě a tvrdě vymáhající po lidech dluhy. Hebrejská Bible zahrnuje nařízení, která například omezují otroctví na sedm let. Po sedmi letech dřiny tak byl „prodaný“ člověk spolu se svou rodinou opět propuštěn na svobodu. Mohl dál pracovat na stejném místě, ale už ne jako otrok, nýbrž jako svobodný člověk. Jednou za padesát let také přišlo léto milosrdenství, při kterém se prodaná půda vracela původním vlastníkům. Zvláštní milosrdný rok vyhlásil papež František v roce 2015 ve výročí padesáti let od ukončení Druhého vatikánského koncilu.
Nový zákon také překypuje výzvami k milosrdenství a smířlivým přístupem k dlužníkům. Okřídlené a mnohdy těžko srozumitelné sousloví „odpustit hříchy“ může být zcela oprávněně přeloženo pochopitelnějším „prominout dluhy“. Toto prominutí pak není spojeno s manipulací, ale spíš s pochopením, že si často opravdu nemáme co vyčítat. Je spojeno s „přiblížením se“ k druhému, spolubytím, porozuměním jeho situaci a podmínkám, ve kterých žije. Dnešním dlužníkům je snad možné porozumět i skrze projekt Exekuce – černé svědomí Česka. Exekuce můžou být skutečně obrovským „černým svědomím“, které drží u dna a v úzkosti dlužníky i jejich rodiny. Ve skutečnosti jde ale také o černé svědomí politiků, kteří umožnili vznik rozsáhlých exekučních pastí. Možná jde o černé svědomí všech těch, kteří předpokládají, že vymáhání finančních dluhů je určitou „zónou vymáhání spravedlnosti“, a až při bližším pohledu zjišťují, že tento byznys má se spravedlností společného skutečně pramálo.
Jeden z novozákonních příběhů o dlužníkovi vypráví, jak byl odpuštěn dluh velmi zadluženému člověku. Tento osvobozený dlužník ale bezprostředně po „oddlužení“ začal vymáhat dluhy po svých vlastních dlužnících. Navíc neobyčejně krutě a vůbec nevnímal, že jemu samotnému bylo také odpuštěno. Tento příběh dnes můžeme krásně zasadit do kontextu velkých firem osvobozených od daní, které pak drezírují své zaměstnance a nedají jim nic zadarmo. Nebo do kontextu vlád, které schvalují daňové úlevy pro mocné, a přitom nedělají nic proti vykořisťování svých občanů. Zmíněný biblický příběh takové jednání jasně odsuzuje. Výchozím bodem křesťana by mělo být vědomí osvobození, které vede k laskavému a solidárnímu přístupu k ostatním. Odpuštěno může být cokoli kromě nechuti dál odpouštět. A osvobodit je možné pouze ty, kteří se nechají svobodou skutečně proměnit.
Autorka je teoložka a feministka.