V Egyptě se uzavřel kruh arabského jara

Dramatické události, které od začátku roku 2011 otřásají Blízkým východem, Západ označil za arabské jaro, v případě Tuniska pak za jasmínovou revoluci. Západní sdělovací prostředky, a dokonce i prohlášení politiků byly po relativně dlouhou dobu plné očekávání pozitivních politických změn. Ty měly mít sekularistickou tendenci a měly přinášet blíže nespecifikovanou svobodu. Autoritářské režimy, proti nimž […]

Dramatické události, které od začátku roku 2011 otřásají Blízkým východem, Západ označil za arabské jaro, v případě Tuniska pak za jasmínovou revoluci. Západní sdělovací prostředky, a dokonce i prohlášení politiků byly po relativně dlouhou dobu plné očekávání pozitivních politických změn. Ty měly mít sekularistickou tendenci a měly přinášet blíže nespecifikovanou svobodu. Autoritářské režimy, proti nimž byly místní revoluce namířeny, měl nahradit proces demokratizace státní správy a veřejného života. Západní politici neskrývali nadšení, včetně těch, kteří donedávna pěstovali se svrženými diktátory nadstandardní vztahy.

Jen skupinky škarohlídů z řad historiků, islamologů či politologů před ukvapeným nadšením varovaly a poukazovaly jak na problematický průběh vlastních revolučních procesů, tak na skutečnost, že cílem jednotlivých opozičních seskupení nemusí být demokracie. V západním prostředí znovu vyplula na povrch zbožná přání, opírající se o ideologická klišé, podle nichž jsou demokracie, lidská práva a občanská společnost univerzálně platnými hodnotami a předpoklady spravedlivého společenského uspořádání, k němuž se konečně propracovává „i ten arabský svět“.

Jaro a revoluce

Vysloveně ideologické pohledy a hodnocení Západu dospěly až k nadšeným metaforám o arabském dominu a arabském jaru. Jediný důvod, který euforii tlumil, byl nevyslovený strach o to, aby během dominového efektu nedošlo k destabilizaci oblastí, kde leží strategické světové zásoby ropy. Proto také byla vcelku kultivovaná revolta v Bahrajnu rozstřílena za bratrské vojenské pomoci dvou tankových praporů ze Saúdské Arábie.

Jednostranné hodnocení dotyčného procesu se však záhy ukázalo jako projev chronického a stále se opakujícího zkresleného pohledu na dějiny Arabů a islámského světa. Již sám termín „jaro“ je poetický příměr evropského původu, jejž arabský intelektuální diskurs a tamní sdělovací prostředky vůbec nepřejaly. Podobně se to stalo s řadou jiných evropských eufemismů nebo politických pojmů. Arabská média vždy hovořila o arabských revolucích, jakkoli o obsahu tohoto pojmu měla různé představy. V Evropě má tento výraz vlastní historické konotace. Navozuje představu takzvaného jara národů, s nímž se spojuje série nacionalistických a antimonarchistických revolucí v Evropě v letech 1848–1849, pražského jara – reformního pokusu československých komunistů z roku 1968, snad i jara z přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století během rozpadu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Ve všech těchto historicky zlomových obdobích šlo tou či onou měrou o snahu reformovat či nahradit dosavadní autoritářské a nedemokratické systémy, kdy lidová povstání nebo reformní síly uvnitř dosavadních struktur hodlaly ve jménu sekulární demokracie svrhnout despotické či autoritářské systémy. Alternativa byla zřejmá: vybudovat systém založený na svobodě jedince, svobodě slova, národní emancipaci, parlamentním systému vlády a sekularizaci nebo deideologizaci státu, zejména vzdělávacího systému. Procesem takových zásadních změn arabský svět nikdy neprošel, a nevytvořil tudíž ani vnitřní předpoklady pro vznik dynamického a kreativního státoprávního uspořádání, které zpravidla nazýváme kapitalismem.

V souladu s výše zmíněným stereotypem západního myšlení na základě jeho historické zkušenosti se pak arabské jaro mělo stát analogií k vlastnímu vývoji. Arabské jaro se opravdu v jistém smyslu nevyhnulo žádné arabské zemi či oblasti. Někde vypuklo s plnou intenzitou odpovídající politickým podmínkám, společenské struktuře a náboženské situaci (Tunisko, Libye, Egypt, Jemen, Sýrie, Bahrajn), jinde spíše jen rezonovalo ve vnitropolitickém vývoji a pouze hrozilo přerůst v sociální konflikt podobný tomu u sousedů (Maroko, Alžírsko, Libanon, Jordánsko). A konečně tu byly státy a oblasti (Palestina, Irák), kde se dramatické vnitropolitické události odehrávaly bez ohledu na impulsy jakéhokoli ročního období.

 Arabské jaro se opravdu v jistém smyslu nevyhnulo žádné arabské zemi či oblasti.
Arabské jaro se opravdu v jistém smyslu nevyhnulo žádné arabské zemi či oblasti.

Volby nejsou všelék

Fundamentalistická hnutí, která jsme byli zvyklí po celá desetiletí chápat jako základní opoziční trendy v národně socialistických i monarchistických zřízeních, byla zpočátku zcela zastiňována zájmy a argumenty nového společenského segmentu, mladé generace sekulárních demokratů a liberálů, které západní veřejné mínění tak rádo vidělo v čele povstání proti vojensko-stranickým totalitám. Byli to zpravidla mladí lidé, kteří především vypadali úplně jinak než klasičtí fundamentalisté. Chodili v džínsech a krátkých bundách, neskandovali programově náboženská hesla a svá shromáždění organizovali pomocí moderních sociálních sítí stejně jako jejich intuitivně vzývané vzory v západních demokraciích.

Tento trend, v němž Západ spatřoval naději pro další vývoj v sledovaném regionu, se ovšem ukázal jako dočasný a nedostačující k tomu, aby v arabských společnostech došlo k historickým formativním změnám. Nejde jen o to, že určitou část mladých egyptských revolucionářů tvořili fotbaloví fanoušci či místní hooligans, další zase skupiny levicových aktivistů a studentů ze světských  vysokých škol v Káhiře a Alexandrii, a nakonec všichni mladí z Káhiry a Alexandrie či Port Saidu, kteří shlíželi s obdivem ke způsobu života svých vrstevníků za Středozemním mořem.

Od počátku se ukazovalo, že úpěnlivé volání po svržení diktátorů a nastolení blíže nespecifikované „svobody“ nebylo následováno jasnou a vyzrálou představou o alternativách k dosavadnímu statu quo. Pouze v Egyptě a Tunisku došlo k tomu, co Západ logicky očekával a podporoval – k plnohodnotným demokratickým volbám do parlamentu, celonárodní volbě prezidenta a plebiscitu o nově sepsané ústavě. Co konkrétnějšího a pozitivnějšího si lze – z pohledu Západu – představit jako výsledek sociální revoluce směřující k demokracii?

Zároveň ale ti, kdo do sebe nechali střílet v káhirských a tuniských ulicích a nechali se bít speciálními jednotkami odcházejících režimů, brzy pocítili hluboké rozčarování. Prezidenti v obou dotyčných zemích, v jejichž okázale pěstovaných kultech si mladí povstalci personifikovali neutěšené vnitropolitické poměry a agonii celého systému, sice odešli, ale jejich represivní aparáty zůstaly a jejich vedoucí osobnosti učinily to, co znají revoluce po celém světě – převlékly kabáty a začaly používat novou rétoriku. Mladí rebelové to záhy poznali a začali mluvit o ukradené revoluci, jsouce ve své naivitě rozčarováni jak setrváváním starých struktur na svých postech, tak nástupem fundamentalistických struktur, které se do procesu vmísily jaksi v druhém plánu. Byli to stoupenci klasických a trvale perzekvovaných opozičních hnutí, která se vlastních revolučních vystoupení účastnila jen okrajově nebo vůbec ne.

V souladu s logikou, že po vítězných revolucích musí dojít ke svobodným volbám a že každý občan má rovný volební hlas, v Tunisku a Egyptě zvítězily fundamentalistické strany. V zemích, kde se povstání nespokojené mládeže změnila ve vleklou občanskou válku či jinou formu násilného řešení (Libyie, Sýrie, Jemen a Bahrajn), fundamentalistické složky společnosti s pomocí vnějších sil nesmělé náběhy k demokratizačnímu procesu zcela znehodnotily. Není divu, že k podobnému vývoji došlo především ve společnostech s kmenovou nebo etnicko-konfesionální strukturou.

Pokrytecký Západ

Tak se stalo, že přehnaná očekávání Západu se během několika měsíců změnila ve směs stále zmatenějších komentářů, v nichž základní skutečnosti odehrávající se v arabském světě ztrácely obsahovou ostrost, a v sérii „reálně politických“ kroků západních vlád, jež zcela pokrytecky vymazaly dosavadní rétoriku o zrodu skutečné občanské společnosti, nedělitelnosti demokracie, lidských práv, svobody a práva. Toto pokrytectví Západu však politickou realitu na Blízkém východě rozhodně nepřibližuje jasnému rozuzlení tamějšího vývoje. To Západ svou „Realpolitik“ pomáhá proces arabského jara přetavovat v chronický stav nestability. Jeho vyústěním mohou být nejen statisíce mrtvých a potvrzení historicky založeného duchu revanše na několik dalších generací, nýbrž také posílení pozic anarchistických a do idejí islámu se halících struktur, rozpad některých státních útvarů a faktická revize politického uspořádání a hranic na Blízkém východě. Těch hranic, jež vzešly ze série takzvaných versailleských dohod po první světové válce, ale jež rozhodně nerespektují historické, etnické či konfesijní poměry.

A protože Západ se opět nepoučil z vlastních chyb minulých desetiletí, musel mimo jiné přihlížet tomu, jak fundamentalisté všeho ražení zvítězili dosud ve všech volbách a „volbách“, které se od nástupu arabského jara uskutečnily. Například v Egyptě, nejdůležitějším z arabských států, zcela vymazali všechny sekulární a liberální politické subjekty a v červnu 2012 si Egypťané zvolili prezidentem Muhammada Mursího, představitele Strany svobody a spravedlnosti, jak se aktuálně nazývala politická struktura, reprezentující Asociaci muslimských bratří. Je příznačné, že jeho sokem ve druhém kole nebyl žádný sekulárně-liberální revolucionář, nýbrž Ahmad Šafík, předseda vlády za Mubárakova svrženého režimu. Fundamentalisté zvítězili i ve volbách v Tunisku, Maroku a Kuvajtu a hrají významnou úlohu i v Libyi.

Vývoj v arabském světě i Egyptě samém se ubíral odlišnými cestami, než jak si to představoval Západ. Je důležité si uvědomit, že to byl právě Egypt, tato kulturní a politická osa arabského světa, kde se 30. června 2013 kruh arabského jara uzavřel. Všemi milovaná armáda zde uskutečnila vojenský převrat proti demokratické vládě a demokraticky zvolenému prezidentovi. Po dvouletém demokratickém intermezzu se do Egypta opět vrátil „pořádek“. Demokratický experiment, který vybojovala facebooková generace, ale jehož nezpochybnitelnými vítězi se stali fundamentalisté, musel být zastaven. Legální prezident je držen ve vězení na neznámém místě, vítězné politické hnutí bylo zakázáno a jeho majetek zkonfiskován.

Západní politické kruhy a rozhořčení lidskoprávní intelektuálové si hluboce, i když raději potichu, oddychli. Nesmělá varování směrem k Nejvyšší vojenské radě, aby se chovala vůči obyvatelstvu humánně a nevraždila demonstranty Muslimského bratrstva po stovkách, vyznívají z úst západních politiků navýsost pokrytecky, ale na to už jsou mnozí Arabové zvyklí.

 

Autor je arabista a islamolog

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies