Žižkov se po svém vzniku v sedmdesátých letech 19. století vyvinul v nejvýraznější dělnické předměstí Prahy. V belle époque se stal českým Montmartrem. Městem, kde se scházelo anarchistické hnutí a kde žili umělečtí bohémové, včetně buřičů. Městem, kde se scházela nejlevicovější buňka sociální demokracie. To vydrželo až do roku 1914. V meziválečné době se definitivně začal stávat rezidenční čtvrtí buržoazie a úřednické maloburžoazie, jejíž obydlí vtiskla městu novou tvář. Vládnutí KSČ po roce 1948 pak kromě sanace a výstavby uniformních šedých paneláků přineslo Žižkovu hlavně stagnaci a postupné chátrání pavlačí i secesních domů. Transformační vláda ODS všudypřítomnou letargickou šeď a chudobu pouze doplnila revitalizací činžáků pro solventní expaty a povolením svobodného podnikání v podobě hospod, drobných obchůdků, heren, kasin a bordelů.
Montmartre, Kreuzberg, Žižkov
Kultivovanější formu návratu k časům c. a k. mocnářství na Žižkov vnesli paradoxně pouze zelení anarchisté (například svým infoshopem Salé) a Zelení, kteří zde v čele s Matějem Stropnickým založili socializující stranickou buňku, ale především se zasloužili o přeměnu postindustriálního prostoru Nákladového nádraží Žižkov v kulturní památku a kulturní centrum. Nedávnou snahu o vybudování autonomního sociálního a kulturního centra v budově bývalé polikliniky v Jeseniově ulici ovšem – stejně jako při předchozích pokusech o squatting – ukončil policejní zákrok. Tentokrát ovšem s tím rozdílem, že se podařilo nalézt čas k vyjednávání a na deset dní ukázat, že to jde bez grantů i korporátních sponzorů. Že to jde bez mocenských nástrojů státu a kapitálu, ale především díky obyčejné lidské svépomoci. Samozřejmě, že centrum nemělo potenciál vytvořit alternativní systém produkce vůči kapitalismu a připravit chlapce z chráněné dílny Odboru proti terorismu a extremismu ÚOOZ o zaměstnání. Mělo ale potenciál stát se žižkovskou obdobou levicového sociokulturního centra Conney Island, které už víc než dvacet let funguje ve čtvrti Connewitz v saském Lipsku.
TOP 09 si Prahu nepředstavuje jako „chudý, ale sexy“ Berlín Wowereitovy éry, ale spíše jako bohatý a sterilní Frankfurt nad Mohanem.
Česká republika bohužel není jedinou zemí, kde se squatting a alternativní scény ocitají v defenzivě před represí státní moci i gentrifikujícím tlakem soukromého kapitálu. Podobným vývojem prochází už několik let také sousední Německo a jeho hlavní město Berlín. Po dvou volebních obdobích skončila benevolentní politika sociálně demokratického queer primátora Klause Wowereita, který z Berlína udělal „sexy město“, a to mimo jiné i díky své vstřícné politice vůči menšinám a alternativní kultuře, z které učinil výnosnou turistickou atrakci. Výstavba předraženého letiště Willyho Brandta však Wowereitovi nakonec zlomila vaz. Ještě před rezignací ho stavba projektu a neoliberální politika škrtů přiměly obrátit kurz. Peníze mělo přinést městské kase bourání zbytků berlínské zdi a stavba kancelářských budov na jejím místě a demolici neušly ani autonomní nekomerční projekty, z nichž se dnes drží především squat Koepi.
Právě Lipsko, město vzdělanců, umělců a průmyslu, kde od počátku devadesátých let funguje autonomní scéna, se v posledních deseti letech stává novým „cool“ centrem a míří do něj i berlínští uprchlíci. Tyto faktory vytváří podmínky, aby se město, zejména jeho jižní předměstí, stalo tím, čím byl dříve berlínský Kreuzberg a kdysi pařížský Montmartre. Anebo čím před sto lety bývával Žižkov a čím by snad opět mohl být, ale není.
Žižkov si rozvracet nedáme
O tom, jestli Praha bude nebo nebude sexy, rozhoduje poměr sil v třídním boji. Kostky prvního dějství byly vrženy komunálními volbami, jejichž vítězem se v městské části Praha 3 stala koalice Žižkov (nejen) sobě, vedená dosavadním místostarostou Matějem Stropnickým. Zvyklosti demokratické politické kultury nám říkají, že vítězný subjekt, kterému voliči vyjádřili svou podporu, bude také rozhodovat o sestavení rady. Zájmy, které v tomto případě hrály proti takovéto variantě, mohou být pouze dvojí. Zaprvé jsou to individuální zájmy žižkovských politiků. Starostka Vladislava Hujová hovořila o tom, že splácí hypotéku na byt. Je pochopitelné, že stylem političky TOP 09 není bydlet v podnájmu a že bez platu starostky by se hypotéka splácela o něco hůř.
Za druhé jsou to třídně-politické zájmy. Ačkoli je Matěj Stropnický svou politickou orientací autentický Zelený, pro své dosavadní politické partnery je příliš levicový a představa, že by stanul v čele čtvrti jako starosta, se jim zdála až příliš narudlá. Žižkovské panstvo proto sáhlo k podobnému kroku, k jakému sáhl československý parlament v roce 1935, kdy se legitimním vítězem voleb stala Sudetoněmecká strana Konrada Henleina. České demokratické strany si republiku rozvracet nedaly a vytvořily většinovou koalici, jen aby se premiérem nestal Henlein. Velmi nesourodé strany ODS, TOP 09 A ČSSD si Žižkov rozvracet nedaly a vytvořily „panskou“ koalici, jen aby se starostou nestal Stropnický. Kontrolka liberálního diskursu o analogii pravicového a levicového „totalitarismu“ zablikala a strana pořádku zvítězila. Nově se ustavující koalici pak nedokázal zvrátit ani hlas lidu, o jehož mandát opírá radnice svou legitimitu, a který 4. listopadu protestoval před budovou radnice na Havlíčkově náměstí a poté při jednání zastupitelstva, kde se měla volit nová rada.
Výsledek povolebního vyjednávání, který ustavil Hujovou jako starostku, spoluurčil další poměr sil a možnosti vyjednávání s městskou částí v době, kdy vypukl boj o Kliniku. TOP 09 si Prahu nepředstavuje jako „chudý, ale sexy“ Berlín Wowereitovy éry, ale spíše jako bohatý a sterilní Frankfurt nad Mohanem za současné, rovněž sociálnědemokratické vlády Petera Feldmanna, který završil totální gentrifikaci tohoto evropského finančního centra a měl by tak být vzorem pravicových komunálních politiků.
Kdo je tady populista
Klinika fungovala deset dní, během kterých trvalo příměří s policií. Mezitím se vyjednávalo o legalizaci dalšího pokračování centra. Lobbing protiextremistického oddělení však zapříčinil, že když jsem odpoledne 9. prosince dorazil ze školy na Žižkov, budova byla obehnána páskou a střežena policií. Příměří tedy skončilo. Z Jeseniovy ulice jsme se odebrali na Havlíčkovo náměstí. Opět jsme vstoupili na jednání zastupitelstva, kde i díky naší přítomnosti jakožto „plebsu“ přesvědčil Matěj Stropnický zastupitele, aby z tématu Klinika udělali první bod jednání. Ze tří návrhů usnesení, které Stropnický navrhl, se však podařilo odhlasovat pouze jeden: podporu Klinice. Další dva návrhy, které by podporu mohly učinit účinnou, však neprošly. Konkrétně se jednalo o legalizaci dočasného pobytu na Klinice po dobu jednání s orgány a odsouzení policejního zásahu. Pravicoví zastupitelé – zdraví, úspěšní a usměvaví lidé – ukázali, kdo jsou populisté vydávající vágní prohlášení.
Smutné bylo především sledovat diskuzi Stropnického s radními za ČSSD. Holečkova připomínka, proč si aktivisté nevytvořili právnickou osobu a formální cestou si nezažádali o grant, dala vzpomenout na de Gaullův výrok z roku 1968, že se přece studenti mohou scházet v kavárnách… Ukázal na naprostou odcizenost sociálnědemokratického politika autonomní scéně. Kromě toho, že mohl Stropnický jakožto čerstvě designovaný radní magistrátu pro územní rozvoj zprostředkovat jednání s dalšími orgány, se toho od Prahy 3 za daných mocenských poměrů nedalo více očekávat. Čili nic. Jako další politický krok se chystala demonstrace na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad s pochodem ke Klinice, které se nakonec, podle odhadů organizátorů, účastnilo kolem tisíce lidí. A která dopadla, jak dopadla.
Mezitím však projekt Kliniky začal získávat symbolickou podporu „celebrit“ – tedy umělců jako Vladimír 518, liberálních novinářů jako Erik Tabery a konzervativců jako Martin C. Putna. Nad snahou mainstreamu přivlastnit si tvář Kliniky, kterou zmínil už Martin Hekrdla, je třeba se zastavit.
Zlatá mládež
Iniciátoři Kliniky jsou anarchisté a vesměs levicově smýšlející lidé, kteří si uvědomují, že samotný squatting sice ještě není revolučním nástrojem k překonání kapitalismu, ale zároveň se jeho prostředky snažili vytvořit něco, co funguje mimo kapitalismus. Podporu místních i médií ovšem získali proto, že šlo o obsazení státního, nikoli „posvátného“ privátního vlastnictví. Státní vlastnictví budovy, přesněji vlastnictví Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, bylo podstatným faktorem, který sehrál roli v tom, že policie nezaútočila během několika hodin, ale také v debatě o tom, co dělat s budovou, která je v podstatě společným majetkem nás všech.
Ve stejné dny, kdy se rozjížděla Klinika, pořádala blízká Trafačka, „alternativní“ umělecké centrum založené Romanem Týcem, svou „pohřební“ párty. Z jedné slavnosti na druhou nás odtud přišla navštívit i parta alternativně se stylizující, leč zlaté mládeže. To, že se Klinika stala pro tyto mladé čtenáře Respektu a uctívače Karla Schwarzenberga „cool“ během pár dní, vnímám jako jemnější, ale složitější problém, než jakým je hrozba státní moci. Podobně jako zlatá mládež chápe Kliniku jakožto kulturní coolness také Vladimír 518, který v ní spatřuje „laboratoř nezávislé a alternativní kultury“. Ne tedy už sociální projekt či formu antikapitalistického boje. Šéfredaktor Respektu zase považuje „přístup státu k vyklizení za chybu“ a chápe, že „řada lidí, kteří byli ochotní se teď angažovat, z toho bude frustrovaná“. Tabery však neproblematizuje přístup protiextremistického oddělení ani liberální ideologii – ta ostatně legitimizuje nejen existenci zmíněného oddělení, ale také jeho časopisu.
Třídní boj o státem vlastněnou budovu, která by mohla jako autonomní sociální a kulturní centrum vdechnout Žižkovu a Praze nový genius loci, o to, zda bude a čím vlastně bude (zda autonomním centrem, „cool“ klubem či sídlem policie), se vede nejen na ulici, ale také na jednáních zastupitelstev, úřadů a v médiích. Na různých bitevních polích různých úrovní.
Autor studuje sociální dějiny na FF UK.