Skoncovat s řeckou noční můrou

Nesplnitelnou a nereálnou politikou se řídí evropští lídři, a nikoli řecká Syriza.

Alexis Tsipras, lídr levicové koalice Syriza, se stal řeckým ministerským předsedou. Je prvním vrcholným politikem v Evropě, který byl zvolen na základě výslovného slibu postavit se proti ekonomickým škrtům dominujícím politice od roku 2010. Samozřejmě se vynoří celá řada těch, kdo jej budou nabádat, aby opustil své sliby a choval se „odpovědně“. Jaké výsledky tedy tato „odpovědnost“ dosud přinesla?

Vnucená ekonomická fantazie

Chceme-li současnému politickému zemětřesení v Řecku porozumět, bude užitečné podívat se na dohodu mezi Řeckem a Mezinárodním měnovým fondem z května roku 2010, podle níž takzvaná Troika – tedy Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka a Evropská komise – poskytla Řecku půjčky výměnou za kombinaci úsporných opatření a reforem. Jedná se o pozoruhodný dokument v tom nejhorším slova smyslu. Troika se totiž navenek tvářila pragmaticky a realisticky, ve skutečnosti však Řecku vnucovala ekonomickou fantazii. A náklady tohoto elitního klamu nesou obyvatelé Řecka.

Evropští lídři by si měli nechat zajít chuť na přednášky vybízející Řecko k zodpovědnému chování a pokračování v nastoleném kurzu. Ztratili už veškerou věrohodnost. Program, který Řecku vnutili, nikdy nedával smysl.

Ekonomické prognózy, o které se dohoda opírala, předpokládaly, že Řecko může zavést politiku přísných škrtů, aniž to podstatně ovlivní růst či míru nezaměstnanosti. Ačkoliv Řecko bylo již v recesi, když došlo k uzavření dohody, prognózy tvrdily, že hospodářský pokles brzy skončí – že dojde pouze k mírnému zpomalení v roce 2011 a v roce 2012 už bude řecká ekonomika oživovat. Výhled sice připouštěl, že nezaměstnanost výrazně stoupne (z 9,4 procenta v roce 2009 na téměř 15 procent v roce 2012), pak ovšem měla poměrně rychle klesat.

To, k čemu však ve skutečnosti došlo, byla ekonomická a lidská noční můra. Řecká recese nejen že v roce 2011 ani zdaleka neskončila, ale naopak nabírala na síle. Dna dosáhlo Řecko teprve v roce 2014, ale tou dobou již prodělávalo plně rozvinutou krizi. Nezaměstnanost se vyšplhala ke 28 procentům a nezaměstnanost mladých lidí dosáhla téměř 60 procent. Oživení, k němuž nyní dochází, je téměř neviditelné a nenabízí žádnou naději, že by se životní standard mohl v dohledné budoucnosti vrátit na úroveň před krizí.

Co se nepovedlo? Poměrně často se setkávám s názory, že Řecko nesplnilo sliby a neuskutečnilo slibované výdajové škrty. Nic není víc vzdáleno pravdě. Řecko totiž nelítostně seškrtalo veřejné služby, platy státních zaměstnanců i sociální podporu. Díky opakovaným vlnám dalších a dalších úsporných opatření došlo ke snížení veřejných výdajů v mnohem větší míře, než s jakou původní program počítal, a výdaje jsou nyní zhruba o dvacet procent nižší, než byly v roce 2010.

Přesto je řecký dluhový problém dnes větší, než byl v době zahájení záchranného programu. Jednou z příčin je, že ekonomický propad snížil příjmy státu: řecká vláda vybírá na daních mnohem větší procento HDP než v minulosti, avšak HDP klesá tak rychle, že celkový daňový výnos je nižší. Navíc pokles HDP způsobil, že hlavní fiskální ukazatel, totiž poměr dluhu vůči HDP, neustále roste navzdory tomu, že se tempo narůstání dluhu zpomalilo a že v roce 2012 byla část dluhů odepsána.

Více radikality

Proč byly původní prognózy tak přemrštěně a nesmyslně optimistické? Jak jsem již uvedl: protože zdánlivě pragmaticky postupující státníci a úředníci ve skutečnosti podlehli ekonomickým fantaziím. Jak Evropská komise, tak Evropská centrální banka se rozhodly uvěřit pohádce – tedy tvrzení, že zánik pracovních míst přímo způsobený výdajovými škrty bude více než bohatě vykompenzován prudkým nárůstem optimismu v soukromém sektoru. Mezinárodní měnový fond byl o něco opatrnější, i ten však hrubě podcenil škody, které politika škrtů napáchala.

V čem je ale podstata: kdyby Troika jednala skutečně realisticky, musela by uznat, že žádá nemožné. Po dvou letech od zahájení řeckých škrtů začal Mezinárodní měnový fond hledat historické příklady, kdy programy tohoto typu – tedy pokusu splatit dluh zavedením úsporných opatření bez výrazného snížení dluhu či bez inflace – dopadly úspěšně. Nenalezl ani jeden takový případ.

Takže nyní, když pan Tsipras vyhrál, a vyhrál velkolepě, měli by si evropští lídři nechat poradit a raději si nechat zajít chuť na přednášky vybízející Řecko k zodpovědnému chování a pokračování v nastoleném kurzu. Ztratili už veškerou věrohodnost. Program, který Řecku vnutili, nikdy nedával smysl. Nebyla šance, že by fungoval.

Pokud je se Syrizou nějaký problém, pak ten, že ve svých plánech není dost radikální. Odpuštění dluhů a ukončení politiky úspornosti může zmírnit ekonomické utrpení, ovšem zda budou tyto kroky stačit k nastartování silného hospodářského oživení, o tom lze pochybovat. Na druhou stranu však není zřejmé, co víc by jakákoliv řecká vláda mohla dělat, pokud není ochotna opustit euro, na což řecká veřejnost není připravena.

Přesto je Tsipras volající po velké změně mnohem realističtější než politici, kteří chtějí Řecko trestat tak dlouho, dokud se nenapraví. Zbytek Evropy by měl novému premiérovi dopřát šanci ukončit řeckou noční můru.

Autor je držitel Nobelovy ceny za ekonomii.

Z anglického originálu Ending Greece’s Nightmare publikovaného na stránkách The New York Times přeložil Pavel Černovský.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies