Foto Tima Miroshnichenko, Pexels, Creative Commons, CC0 1.0
Už před prázdninami se snažily občanské organizace pomáhající uprchlíkům upozornit na to, že chystané změny v podobě LEX Ukrajina 5 mohou uvrhnout řadu lidí do větší chudoby. Změny, které zákon přinesl, byly rozsáhlé a jejich cílem bylo snížit výdaje státu na pomoc ukrajinským uprchlíkům. Základní idea zákona byla ta, že se lidé musí postavit na vlastní nohy a obstarávat si peníze na život sami. To je samo o sobě pochopitelné. Změny, které zákon přinesl, mají však stejnou základní vadu, kterou trpí český sociální systém ve svém celku. Nepomáhá vůbec těm, kdo pomoc nejvíc potřebují. Trestá i ty, kteří pracovat nemohou, jako jsou děti, senioři, lidé se zdravotním postižením, lidé, kteří onemocněli, nebo ti, kdo o někoho pečují. A také ty, kteří vydělávají málo.
Na humanitární dávku tedy ztratí nárok člověk, který si vydělá životní minimum. Takové příjmy ale ani zdaleka nemohou pokrýt náklady na život a bydlení.
Takových lidí je vzhledem k tomu, že stát neinvestoval peníze do povinných jazykových kurzů a nenabídl příchozím ani čas, aby se naučili pořádně česky a integrovali se, opravdu mnoho. Sedm z deseti uprchlíků v Česku žije pod hranicí příjmové chudoby. Dvě třetiny příchozích starších 17 let přitom mají práci. Dvě třetiny ukrajinských pracovníků si ale zároveň nevydělají ani 150 korun čistého na hodinu. Téměř tři pětiny ze zaměstnaných jsou stále na místech pod svou kvalifikací. Tato čísla přinesl poslední výzkum PAQ Research, i vysoce kvalifikovaní lidé tak pracují mnohdy hluboko pod svou kvalifikací a pobírají mzdy, kvůli kterým přijdou o veškerou podporu státu, ale zároveň nejsou dostatečné na to, aby uživili své rodiny. Navíc mezi uprchlíky je pochopitelně více samoživitelek, než je běžné, což špatnou sociální situaci rodin jen umocňuje.
Problémy se systémem HUMPO
Kromě toho, že zákon LEX Ukrajina 5 výrazně snížil podporu uprchlíkům, ukázalo se taky, že systém v jeho naplnění selhává a lidé, kteří na pomoc mají nárok, ji vždy nedostávají. Zákon definuje takzvané zranitelné osoby, což jsou děti a mladí lidé do 18 let, senioři starší 65 let, studenti českých škol do 26 let věku, zdravotně hendikepovaní, těhotné ženy a lidé pečující o děti do šesti let věku nebo hendikepované. Tyto osoby mají nárok na podporu od státu kolem 4 000 korun podle věku a o něco vyšší pak lidé se zdravotním postižením. Tedy v případě, že si tuto částku nevydělají oni nebo jejich rodiče. Zároveň mají hrazené bydlení v ubytovacích zařízeních, kterým se říkalo nouzové ubytování a nově se tento typ bydlení přejmenoval na humanitární ubytování. To je místo, které jim přidělil kraj k bydlení. Obvykle někde na ubytovně.
Aby děti, senioři, lidé s hendikepem a další měli nárok na toto bezplatné (státem hrazené) ubytování, musejí být v systému vedeni jako zranitelné osoby. Během léta se ukázalo, že někteří lidé, kteří jsou v systému Ministerstva práce a sociálních věcí vedeni jako zranitelní a pobírají humanitární dávku, nejsou jako zranitelní vedeni v systému HUMPO, který spadá pod Ministerstvo vnitra. Tudíž za ně poskytovatelům bydlení přestaly přicházet peníze. Někteří tak začali částku za ubytování vyžadovat přímo po zranitelných uprchlících. A aby to bylo ještě absurdnější, systém je konstruovaný tak, že pokud dojde k nějakému omylu, zpětně peníze nikdy nevyplácí. Je totiž jedno, že šlo o chybu systému, kdy se daný člověk jen „nepropsal“ ze seznamu jednoho ministerstva na seznam druhého ministerstva. Ubytování tak stát například nehradí nezletilému chlapci, který nemůže chodit, zatímco jeho matka, která se o něj stará, měla to štěstí, že se jako zranitelná dostala i do seznamu Ministerstva vnitra.
Nový výklad zákona LEX Ukrajina 5
Obě ministerstva, která mají technický problém s propisováním lidí na seznam zranitelných osob na svědomí, teď místo toho, aby tento problém urgentně řešila, přišla před čtrnácti dny s novým výkladem zákona LEX Ukrajina 5. Zákon zůstává stejný, jen se teď má najednou jinak vykládat. Podle nového výkladu musí uprchlíci splňovat obě podmínky pro to, aby měli nárok na nouzové ubytování hrazené státem. Tedy být ve skupině „zranitelných“ a zároveň pobírat humanitární dávku. Jenže humanitární dávku nepobíráte, pokud si to málo někde legálně vyděláte. Stát tak trestá ty, kdo se snaží a pracují.
Na humanitární dávku tedy ztratí nárok člověk, který si vydělá životní minimum. Takové příjmy ale ani zdaleka nemohou pokrýt náklady na život a bydlení. Pro představu například žena, která má příjem 23 500 korun za plný úvazek na recepci a která ztratila od června nárok na humanitární dávku pro sebe i své dvě děti, by teď nově neměla dokonce ani nárok na nouzové ubytování pro své děti. Nyní by tak za svou rodinu musela platit na ubytovně, kde bydlí, až 31 500 měsíčně. To není abstraktní kazuistika, ale situace konkrétní ženy, která má jedno z dětí předškolního věku a platí si soukromé jesle, aby mohla pracovat. Utekla před válkou, přišla do cizí země a je tak svědomitá, že chce pracovat dokonce i v zemi, kde jsou státní jesle a školky nedostupné a ona za ně vydává 12 000 korun měsíčně. A stát jí na to odpoví tak, že odebere i podporu bydlení jejích dětí.
Poté, co organizace pomáhající uprchlíkům spustily interní povyk, se ministři nakonec dohodli, že budou zatím postupovat podle starého výkladu a nový výklad bude začleněn do Lex Ukrajina 6 a platit tak bude nejspíš od 1. 1. 2024. Problém se tak jen odsunul. Jaký dopad bude mít čtrnáctidenní výklad zákona podle nových pravidel, se brzy uvidí.
Už teď je ale jasné, že někteří lidé se do systému podle nových pravidel nepropsali. Případ matky se dvěma dětmi, která má jedno dítě propsané jako zranitelné podle starých pravidel a druhé nikoliv, protože na ně úřad aplikoval pravidla nová, která teď čtrnáct dní platila, jen dokládá, s jakou nejistotou se musejí běženci potýkat. Jak se k těmto případům nakonec ministerstva postaví, uvidíme. Skutečnost, že problémy se systémem HUMPO zatím vláda řeší tím, že lidé zpětně peníze nedostanou, i když byla chyba na straně českého státu, není pro ty, kdo podle čtrnáct dní trvajících pravidel přestali být zranitelní, moc nadějná.
„Pomáháme dostatečně“
Počátkem týdne, ve chvíli, kdy nebylo ještě jasné, jak jednání ministrů dopadne a ani jeden z nich mi neodpovídal na mé dotazy, jsem se obrátila na tiskové oddělení MPSV a dozvěděla se, že „MPSV situaci uprchlíků z Ukrajiny spolu s Ministerstvem vnitra pravidelně monitoruje,“ že zatím nezaznamenali žádné problémy a že stále zachovávají „vstřícnou podporu uprchlíků, jen za srpen bylo na humanitární dávce vyplaceno 823,8 milionů korun na 96,3 tisíc dávek,“ že „pomoc státu nadále cílí především na zranitelné osoby, které jsou stále široce definovány“ a že „pokud se někdo ocitne ve složité situaci a nezvládá pokrýt své životní náklady, od toho je tu sociální systém. Například mimořádnou okamžitou pomoc mohou čerpat také osoby s dočasnou ochranou,“ napsal mi zcela vážně vedoucí oddělení mediální komunikace Ministerstva práce a sociálních věcí Jakub Augusta.
Když jsem se pokoušela doptávat dál, dozvěděla jsem se opět, kolik stát na dávkách vyplatil a že to zkrátka dělají skvěle, že tomu systému jen nerozumím. Skutečnost, že mimořádná okamžitá pomoc (MOP) je jediná dávka, kterou běženci mohou z těch „českých“ dávek teoreticky pobírat a že tato dávka těžko může pokrývat náklady na bydlení, je nejspíš mimo schopnost MPSV chápat realitu kolem sebe. Tato dávka je jednorázová a navíc se započítává do příjmů, tudíž další měsíc byste stejně dostali o to méně.
Ukrajincům je kromě MOP zapovězen vstup do českého dávkového systému, není tedy kromě ní možné žádat o nic, o co může žádat Čech ve složité situaci. Hendikepovaná osoba si nemůže zařídit kartičku ZTP, takže nemůže mít slevy na dopravu ani nedosáhne na další pomoc, k níž držení kartičky opravňuje. Stejně tak si senior nemůže žádat o příspěvek na péči nebo mobilitu, což je nástroj, kterým rodiny běžně pokrývají část nákladů na péči o své příbuzné. Ukrajinský senior je často v situaci, kdy je zde sám nebo jen s částí rodiny, nemůže pracovat, má zdravotní problémy a nemá nárok na nic jiného, než na humanitární dávku a případně nouzové ubytování.
Problém českých politických elit s pochopením reality
Současný systém pomoci uprchlíkům se sice na papíře může jevit vstřícným, ale je relativně velké množství lidí, kteří z něj v nějaké podobě vypadávají. Stejně tak však už dlouhé roky vypadávají i chudí Češi, propadají se do exekucí a není pro ně cesta zpátky. Nedávno příchozí sice zatím nemají exekuce, ale mají navíc jazykovou bariéru, nemají tu sociální kontakty, nevlastní žádné nemovitosti a jsou tak ve všech ohledech v ještě obtížnější situaci a nemohou žádat ani o český příspěvek na bydlení, který zohledňuje reálné nájmy nebo o příspěvek na péči, který může pomoci aspoň trochu.
To, jak hanebně se český stát nyní chová k ukrajinským uprchlíkům, vyvěrá ze zdejší mnohaleté tradice, kdy na chudý lid musí být přísnost. Jeden ze základních problémů je třeba nízko a nerealisticky nastavené životní a existenční minimum. A teď, když je inflace, jsou tyto částky ještě absurdnější a vláda je bezostyšně používá k výpočtu dávek pro Ukrajince a tváří se přitom, že přece nenechá nikoho padnout.
Zkuste si ale živit rodinu se dvěma dětmi například z 20 tisíc korun, které si vyděláte, zvlášť když po vás teď můžou ve vašem ubytovacím zařízení chtít přes 30 tisíc? A vláda se tento krok dokonce pokusila udělat ze dne na den, aniž by na to lidi v humanitárním bydlení aspoň upozornila. Stěhování do bytů, které se může jevit jako řešení, je také mnohdy iluzorní. Byty nemusí být dostupné a příspěvky na bydlení pro Ukrajince jsou zastropované na třech tisících v bytech, které jsou v evidenci, a 2 400 korun v těch ostatních. Tudíž problém s bydlením také většinou neřeší.
Už roky přemýšlím, když vidím nejrůznější zoufalé a neřešitelné situace kolem sebe, proč si jako národ pořád dokola volíme asociální politiky, kteří v různých obměnách seškrtávají pomoc chudým tak moc, až se lidé dostanou na úplné dno. A nemají se z něj jak dostat. Mnozí to pak řeší tím, že se nechají zaměstnat načerno a pobírají k tomu aspoň tu almužnu, kterou stát nabízí. To není zneužívání systému, to je akt zoufalství. Dělá to tak řada chudých Čechů, zejména kvůli exekucím, bude to tak dělat i mnoho Ukrajinců. Pokud ale máme mít jako společnost nějaký pud sebezáchovy, měli bychom přestat ty od reality odtržené lidi bez empatie a soucitu volit a vážně přemýšlet o jiné alternativě.
Autorka je redaktorka Alarmu.