Rozvíjející se země mají problémy. Není to jen jejich vina

Vyspělé země stále hrají ve světě roli rozhodčích. Ovládají celkovou finanční, ekonomickou a institucionální infrastrukturu.

Rozvíjející se ekonomiky se těší buď nadšené podpoře mezinárodní (čti: západní) investorské komunity, anebo naopak úplnému zatracení. Zejména po ukončení takzvaného komoditního „supercyklu“, daného jednak zpomalením světové ekonomiky a jednak rozvojem těžby břidlic v USA, jsou rozvíjející se země kritizovány za to, jak nedopracovaly své „domácí úkoly“. Vyspělé země jsou sice ty poslední, které by měly – z hlediska přenášení nestability a chybné ekonomické governance – někoho poručníkovat, realita je ovšem odlišná. Tyto státy totiž stále ovládají celkovou finanční a ekonomicko-institucionální infrastrukturu.

Nezlobte nás, nebo uvidíte

Ke změnám v rámci MMF sice dochází, ale velmi pomalu, netradiční pohledy na monetární politiku okupují všechna média (včetně mainstreamových jako Financial Times), ale praktické výsledky, snad s výjimkou Japonska, jsou ještě daleko. Hlavní instituce dlouhodobě selhávají v předvídání krizí a poskytování včasných varování, stejně jako jsou dosti chybné jejich ekonomické prognózy (a časté revize). Je těžké očekávat kritické zhodnocení neoliberálních politik, když právě v MMF dominují Spojené státy, které vytvořily tzv. Washingtonský konsenzus. Stačí si vzpomenout na „hrozny hněvu“, které na sebe přivolal Joseph Stiglitz, když silně kritizoval politiku Světové banky hned na začátku 21. století. UNCTAD má v těchto ohledech podstatně lepší výsledky, ale bohužel nedisponuje mocí jako MMF. Kromě toho nám stále chybí mechanismus řešení dluhů, který odmítají vyspělé země. Právě ony jsou totiž v roli věřitelů, kteří umí využívat současný systém, včetně tak patologických struktur, jako jsou supí fondy, jež kupují dluhy suverénů v krizi za babku, aby následně vymáhaly celé částky za astronomických výnosů. A jak ukazuje případ nešťastné Argentiny, vychází jim to.

Rozvíjející se země to nemají lehké. Je možné osočit je z řady chyb, ale také je třeba mít na paměti, že nehrají na vlastním hřišti a musí se řídit cizími pravidly.

Dále tu jsou dohody jako TPP, jejichž úkolem není nic jiného než zabezpečit postavení amerických nadnárodních korporací a potažmo náskok vyspělých zemí, především v podobě restriktivní ochrany duševního vlastnictví. K tomu ještě připočtěme politiku arbitráží, která – jak správně identifikoval UNCTAD – výrazně omezuje prostor pro hospodářskou politiku rozvíjejících se zemí. Ve zúženém manévrovacím prostoru a z pozice zaostávání se pak nabízí to, co mocenské elity aplikují i na svých národních vládách. Je to ona mytická důvěra zahraničních investorů, kterou rozvíjející se ekonomiky, obvykle bohužel závislé na zahraničních investicích, potřebují. Důvěra, jak jasnozřivě odhalil již ekonom Michal Kalecki ve čtyřicátých letech minulého století, dává byznysu, respektive finančním trhům obrovskou moc nad ekonomikou. V překladu to vlastně znamená: Nezlobte nás, nebo uvidíte! Hospodářská politika musí být správná hlavně pro nás.

Dominance MMF s USA v čele

Čtenář si jistě vzpomene, jak často se o zemích rozvíjejících a rozvojových dočetl, že „ztratily důvěru finančních trhů“, která musí být obnovena – jaké to překvapení – tou „jedinou správnou“ hospodářskou politikou. Ukázkovým případem je nový pravicový neoliberální prezident Argentiny Mauricio Macri. Ten totiž na rozdíl od Cristiny Kirchner, bývalé prezidentky, supím fondům nevzdoroval, ale dohodl se s nimi. Zátěž při tom ponese argentinské obyvatelstvo. A dočkal se obnovení důvěry (!) – návratu Argentiny na finanční trhy.

I když můžeme najít u politiky zemí BRICS spoustu chyb, házet veškeré ekonomické problémy na ně připomíná chování MMF v letech 1997–1998. Pamatuji si, jak jsme se tenkrát na VŠE dozvídali, jak jsou ti noví tygři druhé vlny (rozvíjející se asijské ekonomiky – Thajsko, Indonésie, Malajsie a podobně) úžasní, abychom se za dva semestry učili, že podle MMF, který krizi jako vždy nepředvídal, dělaly tyto země všechno špatně a mohly si za hlubokou finanční krizi samy. O tom, že byly nuceny aplikovat politiku liberalizované kapitálového účtu, se už cudně mlčelo.

Jak nedávno upozornil ekonomický poradce mezivládního think tanku Centra Jihu, Yilmaz Akyuz (dříve pracoval pro UNCTAD), pro rozvíjející se země znamenají pohyby cen primárních komodit a kapitálové toky největší zranitelnost. Tyto země se pak ocitají v kleštích. Pro svůj ekonomický vývoj by obvykle potřebovaly nižší úrokovou míru, ale pro přilákání zahraničního kapitálu naopak vyšší úrokovou míru. Jedná se o výběr mezi růstem a stabilitou. Krize likvidity, která se následně může objevit, nemá už desetiletí pro rozvíjející se ekonomiky vhodné řešení. Naopak Spojené státy jako měnového suveréna s internacionální měnou nejenže tato krize netrápí, ale spíše se všemi možnými prostředky, včetně práva veta v hlavních ekonomických organizacích (MMF a Světová banka), snaží, aby tato dominance byla zachována.

Pravidla určují vyspělé země

Jaké možnosti se nabízejí? Je tu sice MMF, ale této možnosti se rozvíjející země z dobrých důvodů vyhýbají jako čert kříži. Ostatně není divu, když zahrnuje podmínky nikdy nekončících škrtů a kapitálové liberalizace. Progresivní vlády by mnohem raději používaly kapitálové kontroly (které byly nedávno pozitivně hodnoceny dokonce i v listu Wall Street Journal) a investovaly do vlastních ekonomik než do blaha západních investorů, o supích fondech nemluvě.

Dále tu skoro nikoho nemáme. Struktury BRICS jsou stále v začátcích a jejich počáteční kapitál je ve srovnání s MMF malý. Nemluvě o jejich již zmiňovaných problémech. Existují sice takzvaná swapová ujednání, ve kterých mezi rozvíjejícími se zeměmi dominuje Čína, ale ty bývají většinou uzavřeny s vyspělými státy (s výjimkou swapu s Argentinou). Jedním z řešení by mohla být masivní alokace SDR (Zvláštní práva čerpání, doplňkové aktivum devizových rezerv) jako v roce 2009. To ovšem tehdy ještě bylo – na rozdíl ode dneška – v zájmu vyspělých zemí.

Rozvíjející se země to tedy nemají lehké. Je možné osočit je z řady chyb (například selhání politiky importní substituce v Rusku), ale také je třeba mít na paměti, že nehrají na vlastním hřišti a musí se řídit cizími pravidly. Bojují zatím pouze o to, aby se tato pravidla alespoň minimálně narovnala a zohlednila jejich zájmy. Hřiště i rozhodčí však pocházejí z vyspělých zemí.

Autorka je ekonomka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies