Musí to být smutný život. V noci se vám zdá, že jste davy milovanou hlavou válčícího státu, a když se ráno vzbudíte, zjistíte, že jste nepříliš populárním prezidentem desetimilionové České republiky, která s nikým neválčí. Ve válečných letech se národy – ve zkratce učebnic dějepisu – přimykají ke svým vůdcům, v míru pak na vůdce zpravidla dost kašlou. Miloš Zeman, z vůle lidu prezident, se ale navzdory realitě rozhodl svůj přímý mandát naplňovat v dramatických konfliktech minulosti a realizovat se vyzýváním k bojové pohotovosti jiných armád.
Jiná země, jiná doba
S tím, že není Winston Churchill, se Miloš Zeman smiřuje těžko. Bojovně hřímat pro válku s teroristy před mezinárodním publikem a pak na domácí půdě tak akorát vetovat zákon zabraňující fungování lesních školek musí být frustrující. Avšak pro Miloše Zemana není žádný problém neřešitelný. Když už není válka, může se pořád aspoň chovat, jako by byla, a ignorovat slabé a nudné problémy mírových časů, které nejsou státníka jeho velikosti hodny.
Kam až povede Zemanova vzpoura proti normám, zatím nevíme. Jestli to ale bude hrotit jako Klaus, budeme mít prezidenta, který svým avantgardním průzkumem lidovosti předčí výběr toho nejhoršího z diskusí na Novinkách.cz.
Za své nepřátele si nevybral chudobu ohrožující značnou část „jeho“ dolních deseti milionů, ale nezdravé míchání lidí ve školách (řízené pražskými intelektuály), mezinárodní muslimstvo a sudetské Němce. O nudných problémech, jako jsou bezdomovectví, předlužení nejchudších Čechů, pracovní podmínky nebo současný domácí extremismus, ho mluvit neuslyšíme. Když ale vyhraje v Řecku levice tak hned přispěchá s principielním prohlášením, že dluhy se musí platit. To by si chudí dlužníci celého světa i u nás měli uvědomovat na prvním místě.
Místo odpouštění dluhů líným Řekům je potřeba tužit český národ. O nezkaženou vitální a zdravou bojovnost se má postarat segregační politika, která nedovolí kontaminovat zdravé občánky nestandardizovanými lidmi. Pokud vám ruku neurve islámský šrapnel, ale náhodou se bez ní už narodíte, nemáte nárok na příslušnost k plnohodnotným lidem. V rámci frontálního útoku na všechny intelektuály je pak potřeba otevírat staré konflikty, které v sobě ještě mají ono válečné drama. Dávno mrtvý Ferdinand Peroutka podle Zemana selhal svým údajným podlehnutím kouzlu nacismu v článku, který nenapsal. Na české majetky si v Zemanově světě stále brousí zuby „sudeťáci“. A úkolem prezidenta je brojit proti domácím rozvracečům, kteří se zastávají Pussy Riot – žádný národ formující se do bojové pohotovosti si takové znesvěcení nesmí dovolit.
Novodobý Don Quijote
Český prezident nemá výkonnou moc v pravém slova smyslu – tu má v České republice vláda. Síla jeho pozice spočívá především v nastolování témat a v jejich výběru. A to se mu opravdu daří: své zdánlivě nevinné výlety po krajích oživuje tvrdou militaristickou rétorikou. A tak například před zastupitelstvem pardubického kraje, které má v kompetenci zřizování škol a starost o dopravu, medituje o hrozícím islámském terorismu.
Okamurovská, zemanovská a další xenofobní demagogie přitom české voliče, aspoň podle průzkumů preferencí a popularity, příliš nezajímá. Vláda, která se těmto otázkám víceméně vyhýbá, láme rekordy v oblibě, Zemanova popularita naopak klesá. Nedá se tedy říct, že by se jednalo o vypočítavý populismus. O snahu získat nesnášenlivostí preference se dá mluvit možná tak u Okamury, který nic lepšího prostě nevymyslí, ale Zemanovi jde nejspíš o něco jiného. Na prezidenty z neválečných období se nevzpomíná se slzou v oku, nemůžou pronášet patetické fráze o krvi, potu a slzách a v historii zběhlý Zeman to moc dobře ví. Místo prostého smíření se svou relativní historickou bezvýznamností (pokud tedy nevypukne vytoužená válka), Zeman po vzoru Dona Quijota, zpitomělého četbou rytířských románů, vyráží – zpitomělý četbou historických monografií – do patetického boje proti vysněným nepřátelům.
Prezident jistě má své fašoidní příznivce, kteří považují za největší problémy dnešní ČR islámskou invazi, politickou korektnost a humanisty. Případná starost o problémy chudých lidí je v Zemanově případě už jen pozlátkem k tvrdému konzervatismu. Jeho lidovost končí obhajováním zabíjačky proti předpisům Evropské komise. Jeho boj s proswarzenbergovskou pražskou kavárnou, ve kterém mohl ukázat, že Praha a zde vznikající mediální obsah skutečně není odrazem české společnosti, ale mikrokosmem relativního blahobytu, se změnil v boj proti novodobému lžihumanismu pražských novinářů, kteří chtějí Zemana svrhnout vyvoláním českého euromajdanu. Tím se stal přesně tím, za koho ho chtějí pražští liberálové mít: směšným a velikášským buranem.
Hrotit, hrotit, hrotit…
Stejně jako Klaus i Zeman zaujal po svém zvolení do úřadu strategii radikálních umělců, pro které je důležitější respekt zasvěcených než sláva a uznání mainstreamu. Klaus to s avantgardními mysliteli – Hájkem a Jaklem – dotáhl až na popírání evoluce, přirovnávání nácků, co zapálili dům, ve kterém žila romská rodina, k Miladě Horákové a k téměř absolutní izolaci. Kam až povede Zemanova vzpoura proti normám, zatím nevíme. Jestli to ale bude hrotit jako Klaus, budeme mít prezidenta, který svým avantgardním průzkumem lidovosti předčí výběr toho nejhoršího z diskusí na Novinkách.cz. Právě k tomuto publiku Zeman nejspíše směřuje své úsilí. Lidé, kteří nenávidí prostě všechny a nejvíc ze všeho svý posraný životy, jsou jeho snad jedinou referenční skupinou.
Je skoro s podivem, že česká společnost ještě není ve své fašizaci tak daleko jako třeba ta maďarská. Být po vůli posledních dvou českých prezidentů, kteří posouvají debatu směrem elitářskému, potažmo rádoby lidovému tradicionalismu, nejspíš by tomu tak bylo. Velký respekt, jemuž se údajně těší prezidentský stolec má i u nás zjevné limity. Když začne prezident žvanit, a to s vysokou kadencí, přestane to občany prostě zajímat. Případně se mu začnou smát.
Autor je redaktor A2larmu.