Řecký boj pokračuje

Nedělní referendum částečně posílilo postavení řecké vlády při vyjednávání o restrukturalizaci dluhu. Spojenců však Tsipras v Evropě moc nemá.

Drtivé vítězství Oxi (Ne) v řeckém referendu má zatím dvě oběti. Antonis Samaras odstoupil z čela opoziční strany Nová demokracie. Překvapivě podal demisi i ministr financí Janis Varufakis. Jeho hlavu si prý vyžádali evropští věřitelé. Faktické odvolání nejviditelnějšího z členů řecké vlády dobře ukazuje, že vyjednávající pozice kabinetu premiéra Alexise Tsiprase není ani po referendu zvlášť silná.

Vynucené prázdniny

Tsiprasova vláda vyhrála hlavní politickou partii, při které vzkázala ostatním vládám eurozóny, že dohoda je možná pouze se Syrizou. Všechny ostatní plány na sestavení technokratických vlád či vlád národní jednoty, pro které plédoval například předseda Evropského parlamentu Martin Schulz, jsou jen chiméry. To je důležitý zlom, protože v posledních týdnech se zdálo, že podstatná část partnerů v eurozóně otevřeně kalkulovala se změnou vlády v Aténách. Na straně věřitelů tak převažovala vůle buď se nedohodnout vůbec, anebo se dohodnout na memorandu, které by v důsledku vedlo ke změně vládní koalice. V tomto ohledu byl Tsiprasův tah referendem hrou vabank, kterou s přehledem vyhrál, když pro odmítnutí návrhu věřitelů hlasovalo šedesát procent populace.

Německo a některé další státy mají strach, že jakékoliv ústupky Řecku by povzbudily chutě dalších jihoevropských států po mutualizaci dluhu či po dočasném moratoriu na splátky výnosů.

Na druhou stranu je řecká pozice po týdnu vynucených bankovních prázdnin oslabená. Opatření bylo sice přijato obyvatelstvem povětšinou v klidu, čemuž napomáhalo jistě i samotné očekávání referenda, mezinárodní obchod se však během tohoto týdne prakticky zastavil. I novináři blízcí Syrize uznávají, že by v Řecku mohly už v průběhu několika málo týdnů začít chybět léky a pohonné hmoty. Čas tudíž hraje proti řecké vyjednávající pozici, protože neúměrné prodloužení kontroly kapitálů by se nejspíš nesetkalo s takovým pochopením obyvatel jako před referendem. Hlavním cílem Tsiprasova kabinetu je tak dosáhnout dohody, která by nevedla k rozštěpení Syrizy ani vládní koalice, a současně posílení programu ELA ze strany Evropské centrální banky.

Tsipras tudíž bude chtít svou posílenou pozici využít pro dohodu otevírající cestu k restrukturalizaci dluhu, která by snížila jeho celkovou výši a umožnila by využít primární přebytky v rozpočtu pro posílení domácího hospodářství. V tomto ohledu je velice zajímavý návrh vyjádřený v posledním čísle měsíčníku Le Monde Diplomatique advokátem Jeanem-Philippem Robém a ekonomy Gabrielem Colletim a Robertem Salaisem. Primární přebytky by podle nich měly být spravovány euro-řeckým investičním fondem, který by podporoval perspektivní odvětví řeckého hospodářství. Věřitelé by tak měli dohled nad využitím prostředků.

Aliance strachu

Pokud by někdo posledních pět měsíců pozoroval vyjednávání v eurozóně z jiné planety, tak by mu nejspíše přišla nepochopitelná. Věřitelé trvají na dohodě, která se negativně promítne na výkonnost řecké ekonomiky. Nejvíce asertivní postoj přitom mají státy, které nejvýrazněji profitovaly ze společné evropské měny, a tudíž mají nejvíce co ztratit v případě jejího rozpadu. Věřitelé tvrdohlavě trvají na opatření, jako jsou zvýšení řeckého DPH či další škrty v důchodovém pojištění, jejichž finanční objem je maximálně několik miliard ročně. Na evropské rovině se jedná o takřka bezvýznamné částky, které však mohou zastavit ozdravení řeckého hospodářství. Tato tvrdohlavost přitom může vést až k vystoupení Řecka z eurozóny, které by zcela jistě vedlo k rozsáhlejším ztrátám než haircut, který požaduje Tsipras.

Pozice věřitelů není diktována ekonomickou racionalitou, ale politickým kalkulem. V Bruselu převládla aliance strachu, která semkla různé aktéry. Především Německo a některé další státy mají strach, že jakékoliv ústupky Řecku by povzbudily chutě dalších jihoevropských států po mutualizaci dluhu či po dočasném moratoriu na splátky výnosů. Tyto vlády nepovažují jižní partnery za dostatečně zodpovědné, aby s nimi sdílely kasu. Narativ rozhazovačných jižanů přitom zapomíná na skutečnost, že poprvé pravidla rozpočtové disciplíny porušilo Německo s Francií v roce 2002, či že španělský dluh byl až do krize zcela pod kontrolou a nabobtnal až kvůli problémům tamního bankovního systému. Itálie navíc má od druhé poloviny devadesátých let takřka neustále své rozpočty v primárním přebytku, a to stejné se teď daří – pod tíhou politiky austerity – i Řekům. Oběma zemím by však moratorium na splátky výnosů či svolání dluhové konference, kde by došlo k mutualizaci části dluhu či k jeho odškrtnutí, prospělo, protože by se v rozpočtu uvolnily miliard eur pro investice do péče o obyvatelstvo či hospodářství.

Tato aliance se částečně překrývá s tou částí evropských elit, jež má strach z transformace současného způsobu správy a řízení (governance) eurozóny. O eurozóně dnes rozhoduje Evropská centrální banka a její bankovní rada složená z bílých pánů v pozdním středním věku, kteří jsou nasáklí neoliberalismem a nejsou za svá rozhodnutí nikomu odpovědní, a euroskupina leaderů a ministrů jednotlivých členských států. V tomto institucionálním nastavení nemají občané eurozóny možnost ovlivnit směřování monetární politiky. Jediným způsobem je zvolit si vládu, která bude zastávat jiné než současné pozice. To udělali Řekové, když si vybrali Syrizu. Neústupnost současného vedení eurozóny je nezbytná k tomu, aby se voličům ukázalo, že chtít změnu nemá smysl, protože bude zardoušena ostatními členy eurozóny, případně Evropskou centrální bankou.

Syriza bez spojenců

Řecká vláda se musí na evropské úrovni také potýkat s těmi politickými silami, jež mají strach z rozšíření úspěchu Syrizy do dalších zemí. Nepřekvapuje tedy, že jedním z nejhorlivějších odpůrců jakékoliv dohody, jež by nebyla řeckou kapitulací, byl španělský premiér Mariano Rajoy, který musí doma čelit rostoucí popularitě hnutí Podemos. K němu se přidala pestrá škála sociálně demokratických politiků, od Martina Schulze až po Jeroena Dijsselbloema, Sigmara Gabriela či Françoise Hollanda, již se obávají vzniku Syrizy či Podemos na jejich levici.

Tsipras se od začátku snažil rozklížit toto podivuhodné catenaccio politiky austerity skrze navázání nadstandardních vztahů s italským premiérem Matteem Renzim a francouzským prezidentem Hollandem. Druhý zmíněný se nikdy do Tsiprasovy hry nenechal plně vtáhnout a Matteo Renzi se otočil minulý týden Tsiprasovi zády, prohlásiv, že „Itálie není Řecku družkou v neštěstí“. Jak ukázaly páteční demonstrace v několika evropských hlavních městech, Tsipras se kromě Podemos zatím nemůže spolehnout ani na masovou podporu evropského veřejného mínění, které je pohlcováno zpětným rázem národních egoismů či iracionálními obavami z invaze migrantů.

Řecká vláda tak stojí v situaci, kdy má na vybranou mezi nevábnými možnosti. Může se pokusit dát do hry všechny karty, které má v ruce, a dojednat co nejlepší dohodu, jejíž podmínky však budou znamenat velké ústupky od původního programu Syrizy. V tomto případě zůstává alespoň nejistá naděje, že se současný bruselský konsenzus pod tíhou události (úspěch Podemos ve Španělsku a přetrvávající stagnace v jižním křídle eurozóny) v blízké budoucnosti zlomí. Další volbou je odejít z eurozóny. Jak však upozorňují intelektuálně poctiví zastánci této opce, v prvních měsících by se situace zřejmě podobala válečné ekonomice a Řecko by muselo navázat partnerství s Ruskem, Čínou a dalšími zeměmi hospodářského uskupení BRICS, aniž by mělo příliš silnou vyjednávající pozici. Je však celkem možné, že nakonec by znovuzavedení drachmy zapůsobilo na hospodářství pozitivně.

Řecký lid v neděli vyjádřil odhodlanost bojovat za co nejsolidárnější řešení. Bohužel to však vypadá, že v Evropě zůstává osamocen.

Autor je spolupracovníkem italského deníku Il manifesto.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies