Zdroj: Ondřej Bělíček
Debata o zavedení eura je to takový vracející se opar politických debat už neuvěřitelných dvacet let. Tehdy jsme do Unie vstoupili a současně se smluvně zavázali, že jednotnou měnu zavedeme. Od té doby uběhlo hodně času a stala se spousta věcí. Euro přijaly jiné země, a nic se jim nestalo. Dokonce i státy, které vstoupily do Evropské unie dlouho po nás. Zároveň jednotnou měnu nemají země, které byly v Unii dávno před námi, a rovněž ony žijí bez eura docela dobře. Dánové nebo Švédové mají své vlastní koruny a možná bychom tak s nimi mohli alespoň uzavřít pakt o společné koruně. Nicméně na rozdíl od nás si zachování své lokální měny podmínili smluvní výjimkou při vstupu do Evropské unie. A na rozdíl od nás je jejich měna spíše symbolická, protože je její kurz relativně pevně navázán na euro a vlastní měnová politika je především v případě dánské koruny spíše teoretická. To Dánům také přineslo určité výhody při nedávné inflační apokalypse, která se různou měrou prohnala celou Evropou. Dánům se ji dokonce v půlce podařilo srazit na nějaký čas k nule. Mezi důvody, proč a jak se jim to podařilo, tehdy zaznívaly intervence do cen energií a pevné svázání dánské koruny s eurem.
Na druhou stranu měly ošklivou inflaci i státy, které eurem platí, třeba sousední Slovensko. Tato ambivalence, možnost najít reálné příklady zemí na obranu zachování koruny stejně jako přijetí eura, činí z debaty o přijetí patovou záležitost, z níž vyprchalo počáteční nadšení. To nahrává těm, kdo euro nechtějí, protože měnu přijmout znamená vyvinout enormní množství vůle a energie, což jsou komodity, kterých se naším politikům opravdu nedostává. A jelikož euro momentálně nechce Babiš (který jako jediný nějakou energií disponuje, nicméně ji utápí ve storíčkách a v mikromanagementu), euro nejspíš nezavede nikdo, leda nějaká apokalyptická krize, které nás k tomu donutí.
Eurem jsme měli platit od roku 2010
V letech okolo a po našem vstupu do Unie byla otázka eura živým tématem. Ani dnešní protievropští fanatici, jako je Václav Klaus, tehdy proti euru nebrojili. Klaus v roce 2005 coby prezident radil, že bychom měli měnu přijmout až ve chvíli, kdy budeme plnohodnotnými členy EU, protože tehdy pro nás stále platily restrikce, co se týče volného pohybu pracovní síly. Tehdejší vláda Stanislava Grosse pak počítala s přijetím eura do roku 2010.
S přijetím eura operovala také vláda Mirka Topolánka. Ten v roce 2007 avizoval, že euro přijmout musíme, ale do roku 2012 se to nestihne. Tvrdil, že to rozhodně není ODS, kdo by stál euru v cestě. Euractiv tehdy citoval třeba Alexandra Vondru, dnes protievropského konzervativního fanatika: „Podle vicepremiéra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry otázkou není, zda euro přijmout či nikoliv, ale kdy k tomu dojde. Vstup do eurozóny nelze zdržovat žádným referendem.“
Topolánek ještě coby premiér sliboval začátkem roku 2009 stanovení data přijetí eura na listopad téhož roku. Pak se Paroubkovi podařilo jeho vládu omylem svrhnout, a tím v podstatě reálné debaty o euru skončily. Následovala ekonomická krize a debatu opanovala varování před koncem eurozóny jako takové.
V prvních letech členství přitom prakticky neexistovala varianta, že bychom euro nepřijali. Už v červnu 2004 tak média přinášela praktické rady, co bude po přijetí eura a jak naložit s úsporami, a tehdy stejně jako dnes byla hlavní obavou otázka zdražování, případně sofistikovanější otázka ztráty měnové suverenity, kdy v textu z roku 2006 na serveru Měšec psal autor, že „v horizontu několika málo let přijme Česká republika za svou měnu euro“. Tento horizont je stále horizontem a stále platí, že kdyby politici chtěli, během několika let můžeme společnou měnu přijmout.
Jak zastavit euro
Nicméně také v prvních letech se formovaly síly, které řešily, jak zastavit přijetí eura. Takové texty vycházely třeba v roce 2007 v Revue politika, což byl projekt brněnského Centra pro studium demokracie a kultury, pravicově konzervativního think tanku založeného v devadesátých letech Petrem Fialou, dnešním premiérem. Na stránkách revue autoři spekulovali, jestli zastavit euro referendem, nebo raději tím, že nebudeme plnit kritéria pro přijetí, a tak fakticky nebudeme nikdy schopni evropskou měnu přijmout.
Klíčovou událostí nicméně byla ekonomická krize z roku 2008, ekonomické problémy Řecka, Itálie a potažmo celé eurozóny. Tehdy se v Česku obrátil poměr zastánců eura ve prospěch jeho odpůrců a na tom se dodnes nic nezměnilo.
Další podstatnou věcí byla proměna České národní banky, do které postupně poslal Václav Klaus své ideové stoupence, a ČNB pravidelně vydávala zprávy, že přijetí eura nemá smysl. Eurozóna přežila, přijala nová pravidla a hlavními stoupenci eura se stali především čeští vývozci a pravicově liberální politici z TOP 09. ODS je nicméně jediná z celé pětikoalice, kdo stojí euru v cestě, byť i v této straně si kupodivu všimli, že jejich voliči i byznys, kterým se rádi ohánějí, by jednotnou měnu chtěli, a ve straně pomalu roste počet příznivců jednotné měny.
Nadšení pro přijetí společné měny je dávno pryč a současně na konkrétní měně záleží méně než kdykoli dříve. Bezkontaktní platby se staly standardem placení v celé Evropě a nutnost měnit peníze fyzicky je spíše okrajovou záležitostí excentriků. Z ekonomického a politického projektu, který by sjednotil rozdrobený a v rámci globálních měřítek malý a křehký kontinent, se stalo téma kulturních sporů, jak to rámují Babiš s Okamurou. Štěstí, že máme se zbytkem Evropy společný alespoň rozchod kolejí a napětí v zásuvkách. V současném klimatu bychom nesjednotili vůbec nic.