Petr Zewlák Vrabec
Bez ohledu na to, jestli o tom desítky členů kolektivu a dobrovolníků z Kliniky vědí nebo ne, kritická sociální práce je politicky motivovanou aktivitou, která nastupuje všude tam, kde oficiální cesty pomoci selhávají. To přesně se nyní děje na Žižkově. Zatímco se stát a nevládní organizace jen pomalu rozhoupávají k činnosti, zatímco politici stále váhají, zda uprchlíky podpořit, přijmout, pozavírat, nebo pustit dál, auta s materiálem nasbíraným na Klinice už dávno vyrazila do Maďarska. Klinika tak jasně a bez dlouhého rozmýšlení dala najevo, že je schopna nabídnout alternativu selhávajícímu systému sociální pomoci, a stala se tak centrem kritické sociální práce. Kdokoli by totiž pátral po tom, co sociální práce vlastně vůbec je, jistě by musel narazit na obecně akceptovanou mezinárodní definici. Ta říká, že jde o aktivitu, která podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Klíčovými jsou pro ni zejména principy lidských práv a sociální spravedlnosti.
Opravdová vláda anarchie
Sociální spravedlnost však není samozřejmostí ani v oboru sociální práce. Jen kritické a sociálně citlivé uvažování odhalí diskriminační praxi, porušování práv, nebezpečné a neférové systémové, diskurzivní a společenské struktury a pochybení. Takhle zřejmě uvažoval i kolektiv Kliniky, když pochopil, že lidé na útěku před válkou nepředstavují nebezpečí pro nikoho. Zástupy dobrovolníků, natruc nenávisti šířené médii, sociálními sítěmi i ústy politiků, udělaly přesně to, čím se aktivistická sociální práce vyznačuje. Zorganizovaly přímou akci, aby pomohly lidem v extrémní nouzi, a kriticky se tak vyhranily právě proti nenávisti, společenské pasivitě a neschopnosti veřejné správy situaci jakkoli řešit.
Zatímco systém selhává, ostrůvky přímé pomoci a občanských aktivit dále rostou napříč celou zemí. Všichni jsme na takovou pozitivní vlnu solidarity čekali jako na déšť v tomhle parném létě.
Akce Kliniky měla navíc dvojí dopad. Nejenže se materiál dostal k lidem, kteří teď mohou spočinout na karimatkách a v teplých spacácích, Klinika navíc aktivizovala stovky, možná tisíce dalších lidí, kteří se už nebojí veřejně projevit svoji solidaritu s uprchlíky a kteří se k pomoci buď přidali, nebo organizují podobné aktivity v lokalitách mimo Prahu.
Skutečnost, že vláda stále mlčí a přešlapuje, že církve čekají na povel vlády, že policisté čmárají lidem po předloktí, aby pak v reakci na zahraniční zděšení přešli k nemocničním páskám, to všechno jako by už bylo najednou fuk. Stalo se něco, co nelze vzít zpět. Lidem v Česku se naskytla možnost prokázat civilizovanost a humanitu v globálním kontextu – a oni se jí chopili. Zatímco systém selhává, ostrůvky přímé pomoci a občanských aktivit dále rostou napříč celou zemí. Všichni jsme na takovou pozitivní vlnu solidarity čekali jako na déšť v tomhle parném létě. Všichni jsme alespoň na chvíli měli možnost stát se kritickými sociálními pracovníky, když jsme si uvědomili, že nezištná spolupráce, vzájemná podpora a solidarita stále fungují.
Pro Kliniku samotnou to není poprvé ani naposledy, kdy plní funkce, které by měl zajišťovat demokratický stát. Její členové, dobrovolníci a spřátelené organizace se už v minulosti účastnili demonstrací proti rasismu, blokádám neonacistických pochodů, upozornili na problematiku bezdomovectví a paradox nevyužívání prázdných domů. Nepřestávají poukazovat na nespravedlnosti a trhliny v policejní akci Fénix, v budově Kliniky ubytovali osoby bez domova a pokračují v otevírání sociálních témat v rámci Lidové žižkovské univerzity (LŽU). Klinika se stala místem, kde se lidé mohou organizovat a spojovat v prosazování spravedlivější společnosti, a možná nevědomky u toho využívají klasické nástroje kritické sociální práce: demonstrace, kolektivní akce, kampaně a troubení na poplach všude tam, kde se porušuje sociální a lidské právo.
Učit se praxí
Když se zamyslím nad všemi přímými akcemi, které se za posledních osm měsíců na Klinice odehrály nebo odstartovaly, mám pocit, že kratičké heslo „Klinika žije, boj pokračuje!“ má schopnost obsáhnout celé odstavce britského kodexu sociální práce. Podle něj mají totiž sociální pracovníci povinnost prosazovat spravedlivou inkluzivní společnost, vystupovat proti porušování lidských práv, nespravedlivým a neúčinným politikám a diskriminačním postupům. Měli by být připraveni upozornit na jakoukoli praxi, která porušuje lidská práva, a využít k tomu všech možných cest.
S trochou nadsázky si nelze než přát, aby sociální pracovníci a pracovnice občas zaskočili na Kliniku nebo aby tam absolvovali stáž. Třeba by pak také měli odvahu sáhnout po mimosystémových nástrojích sociální práce. A nakonec by se třeba i jim ulevilo.
Autor je sociální pracovník a aktivista.