Foto Alarm/Petr Zewlakk Vrabec
„Na FFUK je střelec. Jsi v pohodě?“ ptá se mě v chatu můj kamarád a zároveň bývalý spolužák z historie. Bylo to ještě ve chvíli, kdy po chodbách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pobíhal ozbrojený střelec. Kamarád zrovna směřoval do budovy, ale další cestu mu zatarasili policisté, kteří tam zrovna zasahovali. Pár sekund jsem vůbec nerozuměl závažnosti toho sdělení. Spojit si dohromady informaci o ohrožení na životě a prostředí „fildy“ nedávalo žádný smysl.
Na filozofické fakultě jsem strávil víc jak čtrnáct let. Nejprve jako student, poté jako zaměstnanec. Znám jen pár míst tak dobře jako budovu fildy. Nejen její budovu, ale i lidi, kteří tam dennodenně docházejí. Velká část mých blízkých a kamarádů na fildě působí. Osobně znám nejen studenty, pedagogy, ale také nepedagogické pracovníky, kteří pracují v knihovnách, na ekonomickém oddělení, v podatelně nebo knižním vydavatelství. Když jsem po chvíli pochopil, že situace je vážná, začal jsem zjišťovat, jestli jsou všichni v pořádku. Nejprve jsem kontaktoval kolegy z kanceláře, kteří v tu dobu měli být ještě stále na místě. Naštěstí už byli pryč z budovy.
Jedno z nejmírumilovnějších a bezpečných míst, které jsem ve svém životě poznal, se stalo obětí nejhorší masové vraždy v dějinách země.
Zavolal jsem rodině, protože jsem si představil, jak sledují vyvíjející se situaci kolem střelby, a chtěl jsem je ujistit, že jsem v pořádku. Následně mi začali lidi psát a volat, jestli jsem v pořádku. Za normálních okolností bych na fakultě tou dobou skutečně byl, ale zrovna v tento den mi začala dovolená. Freneticky scrolluju sociálními sítěmi a hledám informace, jak se situace vyvíjí. Další a další informace, které se k celé situaci postupně skládají dohromady, mi lámou srdce.
Jedno z nejmírumilovnějších a bezpečných míst, které jsem ve svém životě poznal, se stalo obětí nejhorší masové vraždy v dějinách země. Takové zjištění mě na dlouhou dobu paralyzovalo. Jsem schopný pouze sledovat šílené fotky a videa z místa dění, kde kamarádi, pedagogové a studenti leží na zemi v zabarikádovaných místnostech ve snaze ubránit se útočníkovi se samonabíjecí puškou a výbušninami.
Postupně mi chodí zprávy od různých lidí, že jsou v pořádku. Pomalu se díky tomu dokážu uklidnit a snažím se zjistit, jestli můžu někomu nějak pomoct. Stejnou myšlenku mají stovky a tisíce lidí, kteří na fakultě buď studovali, studují nebo tam pracují. Sounáležitost tohoto kolektivu filďáků mě dojímá. Jde vidět, že to není jenom nějaká budova v centru Prahy, ale důležité místo v životech mnoha lidí, kteří touto institucí prošli. Znovu v sobě cítím něco, co už několikrát předtím v průběhu let – jsem na lidi z fildy nesmírně pyšný. Je mi líto, jak se občas ve veřejném prostoru shazují „humaniťáci“ a jejich údajně zbytečná existence. Zároveň ale vím, že tyto útoky nás nerozhází. Jsme na to zvyklí a budeme ve své práci dál pokračovat. Víme, že naše práce je pro společnost důležitá.
Po vánočních svátcích se na fildu opět vrátím a nic nebude stejné jako dřív. Nějakou dobu bude jistě trvat, než tento kolektiv lidí zahojí rány a překoná obrovské trauma. Tato instituce, a zejména kolektiv lidí, to ale zvládne. Nemám o tom žádné pochyby.
Autor je redaktor Alarmu a zaměstnanec Filozofické fakulty UK.