Foto VitVit, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Je těžké psát věcně o největší masové vraždě, která se navíc odehrála na mé vlastní fakultě. Nebudu se o to tedy ani pokoušet.
Včera bylo v hlavní budově FF UK zavražděno čtrnáct lidí. Rozměr této tragédie sahá za horizont osobních známostí. Přesahuje lokální rámec. Přesahuje rámec různých oborů a zaměření. Jde o první takhle velkou masovou střelbu v naší „extrémně bezpečné“ zemi.
Policejní složky o nebezpečném člověku věděly, evakuovaly dokonce druhou budovu fakulty v Celetné, tu hlavní však nechaly být. Zatím není jasné, jestli mohly dělat více a neštěstí zabránit, nebo ne, to bude na detailnější posouzení odborníků a odbornic. Zřejmé ale je, že patnáct lidí přišlo o život a mnoho dalších je zraněných.
Pocit bezpečí jsme tak trochu ztratili všichni. A násobně víc ti z nás, kdo studují či pracují přímo na filozofické fakultě.
Celá událost se včera živě přelévala do univerzitních konverzací i na sociální sítě. Hned jsme viděli fotku útočníka na střeše, zásah policie i záběry ze zabarikádovaných učeben. Společné chaty byly plné neověřených informací, chaosu a strachu. Navzdory mnohému strašení lidmi s tmavší barvou pleti jsme hned věděli, že tento čin vykonal „jeden z nás“, blonďák ze středočeského kraje, student naší univerzity, takzvaně kolega.
Profil člověka, který má teror na svědomí, se šířil rychle. Ráno zabil svého otce, pátrala po něm policie. Můj kluk si doma v průběhu teroru četl jeho bakalářskou práci. I přesto, že víme, jak je důležité pachateli podobných činů nevěnovat pozornost, jsme selhali. Potřeba informací byla v tu chvíli silnější. Proč by někdo něco takového dělal? Hledali jsme motiv. Byl to fašista? Následoval konspirační teorie? To málo odpovědí, co jsme dokázali dohledat, žádnou útěchu nepřineslo. Pozornost se pachatelům podobných činů nemá věnovat, protože po ní často baží a může být motivem k dalšímu teroru. Je jedno, kdo ten člověk byl. Věnujme se raději obětem a přeživším. Dnes už to bude jednodušší než včera.
Věnujme pozornost a péči také sobě. V České republice se nikdy nic podobného nestalo a do včerejšího oběda byla masová vražda amerického střihu nemyslitelná, a to jak na škole, tak kdekoli jinde. Pocit bezpečí jsme tak trochu ztratili všichni. A násobně víc ti z nás, kdo studují či pracují přímo na filozofické fakultě.
Je v pořádku truchlit a připomínat si zesnulé nebo se třeba izolovat a s nikým nemluvit. Je v pořádku nebýt schopný či schopná plnit povinnosti nebo sledovat zprávy. Je v pořádku sledovat je obsesivně. Je v pořádku koukat do zdi i jít běhat nebo jíst sladkosti nebo nejíst vůbec. Je v pořádku spát dvanáct hodin denně. Je v pořádku žít život stejně jako doteď.
Filozofická fakulta měla kavárnu, která zavírá trochu moc brzy. Filozofická fakulta měla tampony a vložky na záchodech. Měla automat na vodu, ale ne na kafe. Měla divné sklepení plné ajťáků. Měla velkou, ale ne moc hezkou aulu. Měla tisíce studentů, kteří ji milovali. Tisíce studentů, pro něž byla druhým domovem. Co se stane dál? Budou ještě zítra tampony na záchodech a vajíčkový chlebíček v bufetu? Dokážeme se do školy po tom, co se stalo, vrátit?
Neměli bychom jednomu nenávistnému člověku dovolit, aby nás připravil o bezpečný prostor, který fakulta pro tolik lidí ztělesňovala. Naopak. Měli bychom se (až budeme připravení) do prostor školy vrátit, a ještě poctivěji se snažit dbát na psychické zdraví nás i našich přátel a spolužáků. Měli bychom se pokusit porozumět tomu, co se stalo, jak se tomu dalo předejít. Měli bychom pomáhat pozůstalým, jak jen je v našich silách.
Pokud včerejší masová vražda něco ukázala, tak to, že se o sebe všichni vzájemně staráme, strachujeme, chceme si pomáhat. Vlna solidarity, která přišla okamžitě, stejně jako každý jeden telefonát od kamarádky nebo kamaráda, to potvrzuje. Zkusme stavět na této naději a sounáležitosti.
Nenechme jednoho krutého člověka vzít nám druhý domov.
Autorka je redaktorka Alarmu a studentka FF UK.