Foto Unsplash
Do Lvova jsem dorazil pozdě večer 2. března, krátce před začátkem zákazu vycházení ve 22 hodin. Zastavil jsem na kontrolním stanovišti, vypnul světla, zapnul výstražná světla, stáhnul okénko a připravil si doklady. Od začátku války jsem to udělal už několikrát. Na kontrolních stanovištích policie a místní jednotky územní obrany kontrolují doklady a prohlížejí auta ve snaze identifikovat ruské diverzanty.
Jakmile jsem překročil práh bytu, ozvala se siréna protivzdušné obrany, ale neměl jsem už sílu běžet do sklepa.
Z Kyjeva jsem odvezl svého šestiletého syna, manželku, tchyni a kočku. Vzal jsem je na hranice s Moldavskem, kde jsme na den uvízli v obrovské dopravní zácpě. Museli jsme spát a jíst v autě. Obyvatelé pohraničního města Mohyliv-Podilskyj zřídili poblíž kontrolního stanoviště polní kuchyni a nepřetržitě všechny zásobovali obloženými chleby, borščem, pohankovou kaší a horkým čajem se sladkostmi.
Šest dní na cestě
Kočku jsem odvezl ke známým do Čerkeské oblasti, kde je zatím klid. A teprve potom jsem odjel do Lvova, kam se z Kyjeva dočasně přesunula redakce televizní společnosti Espreso, v níž pracuji. Celá tato cesta mi kvůli zákazu vycházení, který znemožňuje jízdu v noci, a kvůli obrovským dopravním zácpám na kontrolních stanovištích, trvala šest dní.
Během osmi dnů od ruské invaze se ukrajinská města a vesnice proměnily v pevnosti s barikádami u vchodů či východů a s hlídkami ozbrojených bojovníků domobrany. Kontrolní stanoviště se objevila také na hlavních silnicích. Na každém z nich se tvoří fronta aut. U vjezdu do Lvova to tak ale z nějakého důvodu není. Unavený voják v maskáčích a se samopalem posvítil baterkou do čelního skla, nahlédl dovnitř a mávl rukou: „Jeďte.“
Po jízdě po neosvětlených – z důvodu maskování – silnicích mě Lvov překvapil světly, fungujícími benzinovými pumpami a kavárnami. Ubytoval jsem se v novostavbě na sídlišti nedaleko letiště, v nejvyšším jedenáctém patře. Pronajmout si byt ve Lvově je v dnešní době téměř nemožné. Někteří soucitní obyvatelé města se však běženců ujímají a různé charitativní organizace jim pomáhají najít bydlení. Jakmile jsem překročil práh bytu, ozvala se siréna protivzdušné obrany, ale neměl jsem už sílu běžet do sklepa.
Žít v Rusku by byl kompromis se svědomím
Můj byt si pronajala organizace Lvov Media Forum, která pomáhá ukrajinským novinářům evakuovaným do Lvova. Nájemníci se tu neustále mění. Teď v bytě bydlíme dva: já a Míťa Kobrinský.
Osmatřicetiletý Míťa je kudrnatý Oděsan s brýlemi, který mluví rusky. Pracuje jako designér a vydává knihy pro děti. Míťa studoval v Moskvě, kde se seznámil se svou ženou, Ruskou Nasťou, která se věnuje ikonomalbě. V roce 2013 se jim narodil syn Matvej a rodina se přestěhovala z Moskvy do Oděsy. Po roce 2014 se manželé rozhodli do Ruska nevrátit.
„Určitě se tam dalo žít a snažit se být nenápadný. Ale to by byl kompromis se svědomím,“ domnívá se Míťa. V pět hodin ráno 24. února probudily Míťu a Nasťu exploze. Ještě 24 hodin poté nikam nejeli, četli zprávy o postupu ruských vojsk a čekali na Míťovu matku, která byla na cestě z Kyjevské oblasti do Oděsy. Večer 25. února si koupili lístky na vlak do Lvova.
„Asi tři hodiny jsem sháněl jízdenky na rezervačním webu. A když jsme dorazili na nádraží, zjistili jsme, že průvodčí berou do vlaku každého, kdo má zájem. Ve vedlejším kupé bylo deset lidí s kočkami a psy. Nevím, jestli podplatili průvodčí, ale bylo tam víc lidí než míst,“ vysvětluje designér.
V předvečer mého příjezdu už Míťova rodina překročila hranice do Polska. Sám Míťa zůstal, aby pomáhal ostatním běžencům. Jeho příbuzné na polské straně přivítali místní dobrovolníci, naložili je do mikrobusu, dali jim najíst a odvezli je do školy, kde se tělocvična změnila v noclehárnu.
Ukrajinský Babylon
Ve Lvově na běžence také čekají dobrovolníci. „Lvov je fantastický, přátelský, každému pomůže. Už jsem tu byl, ale jako turista. Teď je to prostě Babylon. Všichni sem jezdí odevšad,“ říká Míťa. Přes den Míťa pomáhá Červenému kříži na lvovském nádraží. Z centra města se sem táhne kolona autobusů a aut, jízda tak může trvat i několik hodin. Mnoho lidí to nevydrží, vystoupí z auta a jde na nádraží pěšky i s kufry, protože je to rychlejší.
Na nádraží jsou obrovské davy, tisíce lidí. Dobrovolníků je sice hodně, ale přesto je tam stále chaos. Vidím plačící babičku: přijela s vnučkou z Charkova, ale vzájemně se ztratily v davu. Dobrovolníci ji utěšují a slibují, že dítě najdou. Vidím rodinu s dětmi: ujel jim autobus na hranice a otec se teď snaží najít jiný způsob, jak se tam dostat. „V BlaBlaCaru jsou dvě místa, ale to nestačí,“ říká si sám pro sebe nahlas. Afričtí studenti jsou zmatení a nevědí, kam mají jít. Hledají někoho, kdo jim popíše cestu anglicky, ale všichni jen krčí rameny.
Lidé přijíždějí do Lvova bezplatnými evakuačními vlaky z Kyjeva, Charkova a dalších bombardovaných měst. Dobrovolníci postavili na nádraží velké zateplené stany, kde poskytují jídlo a vodu, teplé deky a oblečení. V několika železných sudech jsou rozdělané ohně a lidé se u nich hřejí. Na nádraží někdo dopravil klavír a teď si na něj každý, kdo chce, může zahrát.
Těm, kteří přicházejí z jiných měst a chtějí zůstat ve Lvově, dobrovolníci poskytují adresy, kde mohou dočasně bydlet: jsou to školy, internáty, univerzity a sanatoria. Migranty přijímají v místním Paláci umění i v Aréně Lvov, která byla postavena pro fotbalové Euro 2012. Lidé se do těchto dočasných útočišť dopravují sami. Někdy mají štěstí, že potkají někoho, kdo má auto a je ochoten je zdarma odvézt. Ti, kteří chtějí pokračovat do Evropy, mohou využít bezplatný autobus na hranice.
„Kupodivu to navzdory zmatku stále funguje,“ říká Míťa. Za pouhých osm dní opustilo Ukrajinu již více než milion lidí. Muže ve věku od 18 do 60 let pouští pohraniční stráž jen ve výjimečných případech (například když se do zahraničí snaží vycestovat rodina s mnoha dětmi, nebo když otec veze děti sám). Existuje však i opačná migrace. Podle ukrajinských pohraničníků se od začátku války do země vrátilo více než 80 tisíc lidí, převážně mužů.
Bez lékařského diplomu se do Indie vrátit nechce
Třiadvacetiletá Charulata Sandar, studentka čtvrtého ročníku Kyjevské lékařské univerzity, je občankou jihoindického státu Tamilnádu. Před válkou žila v Kyjevě, ale 24. února se vše změnilo. „Slyšela jsem výbuchy a naše velvyslanectví varovalo, že by mohlo dojít k eskalaci situace. Byla jsem proto připravená odejít. V naší rodině jsme dva sourozenci: můj bratr a já. Bratr studoval ve Lvově na veterináře, a tak jsem odjela k němu,“ říká. Jaké jsou vaše dojmy ze Lvova? „Lvov is amazing,“ říká Charu. Cítí se tu bezpečněji než v Kyjevě. A dodává, že zdejší lidé jsou „kouzelní“.
CNN a Euronews přinesly 1. března zprávu o diskriminaci Afričanů a Indů ze strany ukrajinské pohraniční stráže. Zahraniční studenti si stěžovali, že je nechtějí brát do autobusů na kontrolní stanoviště, kam musí jít pěšky, na kontrolní stanoviště pak nejsou vůbec vpouštěni, nebo musí čekat několik hodin. Někteří si stěžovali i na bití. Jak se dalo čekat, tato zpráva nezůstala nepovšimnuta ruskými státními médii.
Charu říká, že se s takovým přístupem nikdy nesetkala. „Ukrajinci mi na cestě dávali jídlo, dávali mi vodu, pomáhali mi. Samozřejmě mohlo dojít k nějakým incidentům, každý je v této situaci nervózní. Konflikty ale vznikají spíše proto, že lidé nejprve pomáhají rodinám s dětmi a teprve potom cizincům,“ uvedla Charu.
Ve Lvově bydlí u svého bratra na kolejích, ale její cesta nekončí. Chystá se odejít dál do Evropy. Bez lékařského diplomu se do Indie vrátit nechce. „Vůbec netuším, co bude dál. Mám studentský průkaz, potvrzení z univerzity – a to je vše. Jestli budu moci dokončit studium v Evropě, nevím. Ze všeho nejvíc chci, aby všechno bylo jako dřív, chci se vrátit do Kyjeva,“ říká.
„Hlavní město banderovců“
Třiatřicetiletý absolvent Oxfordské univerzity Rostislav Averčuk se po revoluci v roce 2014 v rámci patriotické vlny vrátil do rodného Lvova. Pracoval jako ekonomický analytik a psal články. V poslední době začal přemýšlet o tom, jak dál budovat svou kariéru. „Válka mi v tom udělala jasno. Uvědomil jsem si, že jsem potřebný, že mohu pomoci. A přišla zlost na Putina,“ popisuje Rostislav své emoce.
Jeho otec je kardiochirurg na Oblastní klinice ve Lvově. Kvůli ostřelování Kyjeva jsou nyní všichni „komplikovaní“ pacienti posíláni na operace do Lvova. Poměrně rychle nastal nedostatek léků. Rostislav proto rozjel v zahraničí kampaň, aby získal peníze pro charitativní nadaci nemocnice. Chodí také na nádraží pomáhat běžencům, podílel se na sbírce oblečení a nákupu neprůstřelných vest pro příslušníky armády:
„Dělám toho málo, jiní dělají mnohem víc. Znám rodinu, která u sebe přijala 20 lidí najednou. Vše je velmi podobné Majdanu, všichni zmobilizovali své síly, všichni chtějí nějak pomoci. Lidé ukazují své nejlepší vlastnosti, snaží se být mimořádně zdvořilí, dodržovat pravidla. Nedávno jsem šel do lékárny bez roušky, rozhlédl jsem se a všichni kolem měli správně nasazené respirátory. Zdálo by se, že když je všude kolem válka, je na čase zapomenout na všechna ta covidová omezení. Lidé je však nadále dodržují.“
První běženci se objevili ve Lvově ještě před začátkem války, po zprávách médií o možné ruské invazi. Někteří sem přijeli bezprostředně po zahájení raketových útoků. Nejprve to byli lidé z Kyjeva, pak z Charkova. Rostislav říká, že válka zatím běžný život Lvova příliš nezměnila, ale přesto se cítí ohrožen. „Putin používá slova ,denacifikace‘, mluví o banderovcích. A hlavním banderovským městem je v této mytologii právě Lvov,“ poznamenává. „A kdo ví, jaké překvapení má Putin pro Lvov připravené. Proto panují obavy a někteří obyvatelé Lvova odjíždějí do zahraničí.“
Z ruského originálu Сейчас это просто Вавилон publikovaného na stránkách ruského serveru Meduza přeložila Jitka Komendová.