Pomáhat uprchlíkům nebo „našim“? Špatně položená otázka

Přes směšnost kritiky pomoci uprchlíkům na úkor našich, její rétorika ukazuje, že příliš mnoho lidí v Česku zažilo nedostatek solidarity ve chvíli, kdy ji potřebovali.

Skutečně debilních komentářů k prchajícím Ukrajincům a Ukrajinkám je zatím poměrně málo. Ale jsou. Starosta městské části Brno-Bystrc Tomáš Kratochvíl (ČSSD) si na sítích postěžoval, že zatímco on musí platit daně a dokonce musí „podávat daňové přiznání“, uprchlíci z Ukrajiny mohou žádat pro prvních pár měsíců v Česku o sociální dávky, a to i když – jak starosta stisknutím Caps Locku na klávesnici zdůraznil – NECHTĚJÍ pracovat. Svůj příspěvek politik s právnickým vzděláním později smazal. Pouze člověk s velmi omezenou – nejen sociální – inteligencí a fašistickým úzkoprsým pohledem na svět jako má bystrcký starosta, mohl vyprodukovat takovýto pohled na současnou uprchlickou krizi. Neochota poskytnout minimální podporu uprchlíkům se u něj kloubí se zásadním neporozuměním jejich situaci – opravdu ne každý je schopný pár dní po útěku z války nastoupit jako levná pracovní síla.

Zároveň plánovaný přesun části uprchlíků z přetížených center do regionů může velmi rychle odhalit naprosto nedostatečnou infrastrukturu, která byla tragická i v „mírových“ časech.

Životní situace prchajících lidí, většinou žen s dětmi, je skutečně nesrovnatelná s tím, co zažívají lidé v Česku, a to i ti chudší, jejichž jménem se často zaštiťují mnozí z těch, kteří pomoc Ukrajincům odmítají. Hoaxy se už teď zaměřují na rozdělování lidí na my a oni a šíření historek o výhodách pro uprchlíky. Server iROZHLAS přinesl zprávu o šíření fake news, že české úřady práce přestaly nabízet zaměstnání českým občanům. Ochota uvěřit hoaxům ale stojí na předchozích zkušenostech, kdy se neschopnost nebo neochota státu pomoci lidem v nouzi stala normou. A nedávná covidová krize toto dala pocítit až příliš velkému množství lidí. Pod hranicí chudoby je nyní v česku už 16 procent občanů.

Jenže stavět proti sobě situaci domácích samoživitelek, českých seniorů a dalších ohrožených skupin proti příchozím Ukrajincům je nesmysl, jak v podcastu Kvóty  připomněly Zuzana Pavelková a Veronika Dvorská. Je to nesmysl třeba proto, že řada prchajících žen jsou také samoživitelky. Rozvoj infrastruktury jednoho typu péče není nutně na úkor druhé. Solidarita, která není univerzální, není tak docela solidarita. V případě státu jde o pomoc, na kterou má nárok každý. Nejde jen o výhodu a drobné privilegium pro vybrané lidi, ale o demokratickou sociální politiku. Přesně takovou, která chybí ve chvíli, kdy člověk přijde na úřad práce a místo pomoci se dočká buzerace a podezírání ze zneužívání dávek.

Solidarita se od sebe nedá oddělovat i proto, že současné krize od sebe nejsou oddělené. Válka na Ukrajině kromě bezprostředního válečného utrpení a obrovské uprchlické vlny způsobuje také další navázané ekonomické problémy, které se už teď začínají projevovat v růstu cen energií a potravin. V krizích se ale také ukazuje, co všechno je najednou možné. Během covidu bydleli lidé bez domova v hotelích, dnes kvůli válce chce dokonce i TOP 09 vyvlastňovat školu na Praze 6 a její prostory využít k pomoci ukrajinským uprchlíkům. V případě nutnosti se hýbou věci, které byly dosud nepředstavitelné a na které „nebyly peníze“. Kdybychom v minulosti byli schopní řešit strukturální nerovnosti a měli k tomu adekvátní nástroje, i naše připravenost na stovky tisíc příchozích lidí by byla lepší.

Přes často nevkusné srovnávání vlastní špatné situace s daleko tragičtější situací uprchlíků, mají tyto námitky reálný základ. Jak to, že nebyl propad tisíců seniorských domácností, často dnes živořících na ubytovnách, důvodem pro bití na poplach a urychleného hledání řešení? Klidně výjimečných? Podobných případů se přitom dají najít desítky a to, že se odehrávaly v časech míru, je činí naopak ještě absurdnějšími. Tísnit se ve frontě potravinové banky je frustrující i bez válečné zkušenosti.

Situace zranitelných skupin obyvatel může skutečně přílivem ukrajinských uprchlíků hledajících práci utrpět bez ohledu na to, že vlastní zranitelnost v současném systému vůbec nemusí znamenat nedostatek solidarity vůči trpící Ukrajině. Radost miliardáře Rostislava Petchenka, spolumajitele developerské firmy Gartal, z toho, že díky migrantům konečně bude někdo pracovat za dvacítku hrubého, už teď ukazuje, že negativní předpovědi v tomto směru nejsou vůbec od věci. Země, která k velké části svých obyvatel přistupuje jako k levné pracovní síle, tak pochopitelně bude přistupovat i k nově příchozím.

Už teď se kapacity České republiky – vyrovnávající se s příchozími uprchlíky, dostávají za svůj limit. Zároveň plánovaný přesun části uprchlíků z přetížených center do regionů může velmi rychle odhalit naprosto nedostatečnou infrastrukturu, která byla tragická i v „mírových“ časech. Kapacity pro „cizí“ uprchlíky se můžou hodit i domácím uprchlíkům – například po přírodní katastrově. Školní systém, který je schopný efektivně začlenit děti uprchlíků, a pracovat s jejich speciálními potřebami, toto spíše dokáže udělat i pro domácí děti, které mají nějaké specifické potřeby, nebo pochází ze sociálně slabšího prostředí. A naopak. Důstojné mzdy za práci a férové podmínky ze strany zaměstnavatelů, vyjednané českými pracujícími pro všechny, by teď uprchlíkům z Ukrajiny mohly pomoct víc než dávky vyplácené na přeplněných úřadech práce.

V současné atmosféře velkých politických gest a takřka válečné mobilizace se pravicové vládě operuje snadno. Vybudovat sociální stát, který krizím předchází, místo aby je udržoval, ale vláda vedená ODS dokáže jen těžko. Schopnost předcházet individuálním a rodinným krizím a nenechat padnout lidi na dno teď bude česká společnost stejně jako noví ukrajinští spoluobčané, z nichž tady většina zůstane, potřebovat.

Autor je redaktor Alarmu.

Čtěte dále