Levice v Portugalsku si musí počkat

Portugalský prezident se postavil proti potenciální většinové vládě socialistů a dvou radikálně levicových stran a sestavením vlády pověřil šéfa pravicové PSD.

Do povolebních vyjednávání o nové portugalské vládě se minulý týden bezprecedentně vložil prezident republiky Anibal Cavaco Silva. Ten pověřil sestavením nové vlády předsedu pravicové Sociálně demokratické strany (PSD), jež dostala ve volbách nejvíce mandátů. Od začátku října však o koalici jednala trojice levicových stran v čele se Socialistickou stranou (PS), která skončila ve volbách druhá. Tyto tři strany drží v novém parlamentu, vzešlém z voleb 4. října, absolutní většinu.

Dohoda o vyloučení nepohodlných

Jako hlavní důvod pro své rozhodnutí uvedl prezident politickou orientaci dvou menších koaličních stran, Bloco de Esquerda (BE) a Portugalské komunistické strany (PCP). Dle Cavaca Silvy se „v historii portugalské demokracie [od Karafiátové revoluce v roce 1974 – pozn. J. H.] nestalo, aby ve vládě zasedly síly, jež zpochybňují členství v Evropské unii, v eurozóně, platnost smluv Fiscal Pact a působení v NATO“. Proto se rozhodl proti tomuto nebezpečnému vnitropolitickému posunu zasáhnout a svěřit mandát předsedovi hlavní pravicové strany v zemi, Pedru Passosi Coelhovi, aby se socialisty vyjednal velkou koalici, která dostojí mezinárodním závazkům země. V první řadě se jedná o plný a nezpochybnitelný souhlas s „ozdravným programem“ evropských měnových institucí a tzv. Trojky, která v Lisabonu úřaduje od roku 2011.

Evropské měnové instituce nepochybně uvítaly zdržovací taktiku prezidenta Cavaca Silvy, ačkoliv není známo, že by ji přímo inspirovaly.

Prezident Cavaco Silva tak svým rozhodnutím vytvořil jakousi dohodu o vyloučení těch sil, které zastupují pětinu portugalského voličstva a vyjadřují politické pozice, jež nejsou v rozporu s portugalskou ústavou. Ta například počítá s tím, že Evropské unii a jejím institucím lze postoupit část suverénní moci, ovšem jen za předpokladu, že cílem je dosažení větší „územní, sociální a ekonomické koheze“. Ústava pak pléduje i pro rozpuštění „vojensko-politických bloků“. I proto se odůvodnění portugalského prezidenta zdá být zástupné. Není navíc bez významu, že v Evropě se již několikrát dostaly k moci levicové strany žádající různá vystoupení a rozpuštění, aniž by to nakonec jakkoliv zvrátilo chod věcí. Nejvýznamnějším příkladem jsou vládní koalice socialistů a komunistů v průběhu mandátu francouzského prezidenta Mitteranda.

Koaliční program levicových stran, které mohou počítat s většinou 122 z 230 poslaneckých mandátů, nikdy nezpochybňoval samotné členství Portugalska v eurozóně, ale žádal o redefinici cílů ozdravného programu naordinovaného Trojkou, zastavení hlavních privatizací, nové investice do hospodářství a záchranné sociální sítě. Program tak reflektoval nejmenší možnou programovou shodu mezi levicovými silami. Podle představitelů rodící se levicové vládní fronty prezident Cavaco Silva ignoroval parlamentní vývoj a upřednostnil své vlastní politické přesvědčení. Nejedná se o „státní převrat“, jak někdo napsal na sociálních sítích. Prezident však situaci využil k tomu, aby obrátil svou v ústavě zakotvenou moc proti výkonu demokracie.

Čekat a rozštěpit

Rozhodnutí Cavaca Silvy si samozřejmě pochvalují vedoucí funkcionáři PSD, kteří poukazují na celou řadu programových průniků mezi touto pravicovou stranou a socialisty. PSD zatím naznačuje, že by chtěla vytvořit koalici jen s menší středovou stranou CDS, s níž by však dohromady dala pouhých 108 hlasů. Při prvním hlasováním o nedůvěře by tak vládní koalice dostala ránu z milosti. V tom případě však Cavaco Silva může znovu jmenovat, koho bude chtít, ovšem očekává se, že šanci by měl konečně dostat lídr socialistické strany Antonio Costa a jeho levicová koalice.

Není však jisté, kdy by k novému jmenování mohlo dojít. A v politice je čas vždy významnou proměnnou. Dohoda mezi třemi levicovými stranami je křehká a část pravicových socialistů ji nikdy plně nepřijala. Dohoda byla iniciována nejsilnější politickým pudem: vůlí přežít. Costa inicioval jednáni s Bloco de Esquerda a PCP jen proto, aby si uchránil svou pozici uvnitř PS. Po volbách, kdy se PS ocitla až druhá za vládnoucí PSD, se mluvilo o Antonio Costovi jako o politické mrtvole. Jeho neočekávaný, a zatím úspěšný, skok přes zákopy, jež rozdělují portugalskou levici prakticky od transformace po Karafiátové revoluce, mu zachránil post a možná ho vyšvihne až do premiérské funkce. Costa při vyjednávání vyostřil rétoriku proti austerity, ovšem ze svých programů více slevili menší koaliční partneři.

Ti zatím vyčkávají, jak se věci vyvinou dál. Pozitivním signálem pro rodící se levicovou koalici bylo zvolení socialistického poslance Eduarda Ferra Rodriguese do čela Sněmovny. Pro Ferro Rodriguese se v tajné volbě, která proběhla den po rozhodnutí Cavaca Silvy, vyjádřilo 120 poslanců, což je o dva hlasy méně, než kolika papírově disponuje levicová koalice. Právě tato volba byla považována za klíčový test, který měl ukázat, zda fronta PS, BE a PCP opravdu disponuje ve Sněmovně většinou.

Další etapou bude dle Catariny Martins, mluvčí (a lídryně) radikálně levicového hnutí Bloco de Esquerda, jež zdvojnásobilo své preference na 10,2 procenta, vyjádření nedůvěry menšinové pravicové vládě Pedra Passa Coelha. „V momentě, kdy PS, BE a PCP společně vyjádří nedůvěru pravicové menšinové vládě, se ukáže, že existuje silná alternativa současnému cyklu rostoucí chudoby,“ míní Martins.

Je však otázka, jak případná nová levicová vláda pochodí v eurozóně. Evropské měnové instituce nepochybně uvítaly zdržovací taktiku Cavaca Silvy, ačkoliv není známo, že by ji přímo inspirovaly. Portugalská koalice by však mohla být průlomová. V prosinci se bude rozhodovat o nové vládě ve Španělsku, kde by široká levicová koalice kolem Socialistické strany a Podemos mohla taktéž vytvořit většinu. A v neposlední řadě je Portugalsko první zemí, v níž chce člen Strany evropských sociálních demokratů na vládní úrovni spolupracovat s radikální levicí, které média často dávají zavádějící cejch protievropanství. A to by mohlo být příliš i pro olověné žaludky vedoucích činitelů eurozóny. Je tak velmi pravděpodobné, že v Portugalsku dojde v příštích týdnech ještě k celé řadě zvratů.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Čtěte dále