Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Polská levice: Razem jsou nadějí na změnu

Skromný úspěch nového politického subjektu Razem je jedním z mála pozitiv nedávných parlamentních voleb v Polsku.

Poprvé v dějinách polského parlamentu nebude v Sejmu, tedy v dolní komoře, žádná levicová strana. Proč se tak stalo, je teď tématem mnohých komentářů a analýz. Já bych rád tuhle otázku obrátil a přeformuloval ji spíš takto: byla po změnách roku 1989 vůbec někdy v Sejmu levicová strana? Z bývalých, často mladých členů polské komunistické strany PZPR vznikla strana Sociální demokracie Polské republiky, později přejmenována na Svaz demokratické levice (SLD), která se už od svého vzniku vydávala za sociální demokracii západního střihu (především třetí cesta Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera). Nemělo by tedy být překvapením, že v čase jejich vládnutí byla zavedena rovná daň a jiné liberalizační „protržní“ projekty.

Strana Razem aktivizovala nezvykle vysoký počet lidí a podařilo se jí překonat tříprocentní hranici. Do parlamentu je to sice nedostalo, ale dosáhli alespoň na finanční příspěvek, který teď mohou využít pro svou činnost.

Kromě toho se Polsko ochotně přidalo k okupaci Iráku a Afgánistánu a s velkou radostí přijalo na svém území tajné vězení CIA. Pravice celkem správně označovala SLD za „postkomunistický“ výtvor bývalých představitelů předchozího režimu, kteří se starali o vlastní zájmy po úpadku „reálného socializmu“ (v Polsku se pro tuto generaci politiků používá hanlivé označení „baroni z SLD“). Nutno dodat, že šlo o politiky, kteří už v čase svého členství v komunistické straně přišli o všechnu víru v jakékoli emancipační či rovnostářské projekty. Bez nadsázky se dá říct, že jestli komunistická strana byla v osmdesátých letech po Jaruzelského vojenském převratu předvojem změn, tak šlo o předvoj postpolitického cynismu a bezpodmínečného přijetí zásad neoliberálního hospodářství (první protržní reformy se v Polsku objevily už v roce 1988 za vlády Zbigniewa Messnera, tzv. druhá etapa hospodářské reformy). SLD se po změně režimu mohl v každých volbách ještě hodně dlouho spoléhat na „železný elektorát“, který osciloval mezi desíti a patnácti procenty.

Pravice převzala levicová témata

Po těchto volbách, kdy SLD v koalici s jinými menšími stranami nepřekročil volební práh, začali především pravicoví komentátoři prohlašovat, že tímto v Polsku skončil „postkomunismus“. S tím se dá souhlasit. Období po pádu „reálného socialismu“ je totiž možné nejlíp charakterizovat pojmem postpolitika, chápaným v dvojím významu. Postpolitičnost vládních stran se projevovala úplným přijetím pravidel volného trhu, přičemž levicové požadavky se uplatňovaly jedině v každodenních záležitostech. Vládní levicové strany se cynicky zaobíraly vším kromě toho, co je pro společnost a pracující důležité, a postupně tak přenechaly tradičně levicová témata sociální rétorice Práva a spravedlnosti (PiS) – jejich triumfální výsledek ve volbách je toho přímým důsledkem. V případě ostatních levicových iniciativ, které se do parlamentu nedostaly, máme co do činění s ještě větším paradoxem.

Obecně se freudovské superego chápe jako instance vnějši autority, například instituce otcovské moci. U Freuda je však superego o mnoho složitější: je totiž vnější instancí moci, a to moci obscénní, která před nás staví nesplnitelné úkoly a vzbuzuje v nás pocit viny, jakmile je nedokážeme plnit. Postpolitičnost levicového prostředí v Polsku je právě na tomto paradoxu superega založena. Každé nové levicové iniciativě předkládá nesplnitelné podmínky a následně ji s cynickým úsměvem odmítá, když je nedokáže naplnit. Vše, co nalevo vzniká, je ihned kritizováno každým, kdo má alespoň nějaké posluchače. Jakákoli nová iniciativa je obviňována z radikalismu, nebo naopak jeho nedostatku, ze snahy získat moc, z falešnosti, z přílišného/nedostatečného antikapitalismu, z toho, že se (ne)shoduje s nejmódnější levicovou teorií, z ignorance, nebo naopak zdůrazňování té či oné otázky. Tato kritika samozřejmě sleduje hlavně prezentaci ideologické čistoty pisatele či pisatelky, a ne dobro hnutí či společenství. Tímto způsobem naráží okamžitě každá angažovanost na kritiku a útoky jak z pravé, tak levé strany politického spektra.

Za porážkou levice stojí také její exkluzivnost. Je moderní přidat se do mikrohnutí, malých anarchistických skupin či pseudolokálních iniciativ. Lidé se v obavě před výše zmíněnou kritikou neidentifikují s velkými idejemi, ale jen s těmi malými, lokálně se reprodukujícími prostřednictvím skupinových identit. Pro současnou polskou levici nemají pojmy jako „lid“ nebo „společnost“ už žádný obsah. Existují jen „městská hnutí“, „lokální kooperativy“ či „neziskovky“. Důležitější než budování sociální solidarity a spolupráce na konkrétních akcích je vytváření vlastního obrazu, kapitálu a pozice, bojovat za rovnost spočívá ve vysazení stromků na sídlišti tak, aby dohromady slovo „rovnost“ vytvořili.

Poslední volby tento paradox odhalily. Levice zanechala bojů za sociální solidaritu, přestala budovat širší hnutí, přestala mluvit s lokálními komunitami, s lidem a raději si buduje pozici ironických kritiků, kteří v jejich představách jednoho dne nahradí současné liberální elity. Nepřítomnost levice v polském parlamentě je toho následkem. Levicová teorie dnes pro její stoupence není prizmatem, jímž nazírají realitu, ale slouží spíš k sebeutvrzování malých kolektivů o vlastní výjimečnosti. O Lacanovi, Marxovi či Agambenovi se nepíše v kontextu aktuálních problémů, neanalyzujeme jimi naši skutečnost, ale píšeme články o tom, co o nich napsali jiní a kdo s těmito jejich názory následně polemizoval.

Tímto způsobem levice opouští lid, tedy pole, na kterém se vedly její bitvy, a místo něho vytvořila okruh malých, uzavřených skupin přesvědčujících se o své pravdě. Lid a nižší třídy jsou pro levicová hnutí atraktivní především jen příchutí exotična – nemoderním oblečením, zastaralými zvyky, vyjadřováním či vkusem. V případě, že by někdo z nich chtěl říct něco k poznatkům nejnovějších kritických teorií, automaticky by byl zařazen do pozice žáka, který se může jen učit od lepších.

Razem – vykročení z ghetta

Celá tahle apokalyptická vize polské levice má ale i svou světlou stránku – stranu Razem (Společně). Vznikla z iniciativy bývalých členů Mladých socialistů, kteří chtěli vytvořit mimoparlamentní levicovou stranu pro nadcházející volby. Nenápadná iniciativa narazila hned zpočátku na podivný levicový pragmatismus části jejích členů, kteří nechtěli vytvářet nový politický subjekt, protože by ve volbách stejně neměl šanci. Místo toho navrhovali vstup do koalice s SLD, která měla zvýšit šance Razem pro vstup do parlamentu. Tuto písničku slýcháváme neustále už dobrých deset let a slyšeli jsme ji i tentokrát. Pragmatici si ale neuvědomili, že tímto způsobem by pouze napumpovali čerstvou krev do dávno mrtvého těla.

Zakladatelé Razem se ale rozhodli zariskovat a vytvořit nové levicové hnutí postavené na úplně jiných základech. Výsledek předčil jejich nejsmělejší očekávání. Strana aktivizovala nezvykle vysoký počet lidí a podařilo se jí překonat tříprocentní hranici. Do parlamentu je to sice nedostalo, ale dosáhli alespoň na finanční příspěvek, který teď mohou využít pro svou činnost. Vznik strany i volební kampaň provázelo takřka karnevalové nadšení. Strana se držela politických požadavků, které vyplynuly z demokratické diskuse mezi jejími členy (volitelné pozice byly obsazeny na základě kvót, strana nemá předsedu, ale jen jednotlivé zástupce).

Program se může radikálnímu kritikovi kapitalismu zdát příliš sociálnědemokratický, „měkký“. Nezapomínejme však, v jakém politickém ovzduší byl formulován. Jakýkoli náznak „levicovosti“ (například jízda na kole) je v Polsku ihned označován za podporu stalinismu a agresivní útok na národní hodnoty, a to nejen radikální pravicí. Jako příklad uveďme progresivní zdanění s maximální hodnotou 75 procent při ročních příjmech nad pět set tisíc zlotých (asi 3,2 mil Kč), jak jej právě Razem navrhovali, které Poláci vnímali jako snahu státu odebrat jim tři čtvrtiny z jejich příjmů. Nutno dodat, že Poláci se rádi vidí jako milionáři, kteří se zanedlouho budou topit v penězích – i kdyby bydleli u rodičů a pracovali za minimální mzdu.

V první vlně levicové kritiky Razem se argumentovalo tím, že je nereálné, aby se do parlamentu dostal jiný levicový subjekt než SLD. Druhá vlna přišla od „salónní“ levice, která označila postuláty strany za nedostatečně levicové a antikapitalistické a celkově málo radikální. Nepochopili, že politickou situaci nemění teoretické postuláty, ale společenská, lidová hnutí, která je vezmou za své. Postuláty i programy jsou v levicové teorii už dávno dostatečně zformulované a není potřeba je znovu opakovat. Těžko se narodí levicový mesiáš, který by pouhou pronikavostí zformulovaných postulátů strhnul davy. Část polské levice na něj ale, zdá se, stále čeká. Nový svět musíme začít budovat sami. O něco podobného se v různých historických a kulturních podmínkách dnes snaží třeba španělští Podemos, do určité míry řecká Syriza, turecká HDP, kurdská PKK, zapatistické hnutí nebo portugalská levicová koalice. Před Razem teď stojí nejtěžší úkol: proměnit karneval a podporu příznivců v silné hnutí založené jak na solidních teoretických i praktických základech, tak i na společné víře, že jiná politika je možná.

Autor je kulturní antropolog. Působí na Slezské univerzitě v Katovicích.

 

Z polštiny přeložila Apolónia Sejková.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image