Proti jednání Turecka nikdo neprotestuje

Rozhovor s kurdskou lidskoprávní právničkou Eren Keskin o válce na východě Turecka a oživení státního násilí.

V listopadu 2015 neznámí pachatelé zavraždili lidskoprávního advokáta Tahira Elçiho. Významný kurdský právník byl předsedou Diyarbakirské advokátní komory a členem Asociace pro lidská práva (IHD). V Istanbulu jsme hovořili s jeho blízkou spolupracovnicí, právničkou Eren Keskin – mimo jiné o neobjasněných vraždách v Turecku, vývoji lidskoprávní situace posledních let a svobodě projevu.

Vraždy několika aktivistů IHD, včetně vraždy Tahira Elçiho před dvěma týdny, jste označila za státní násilí. Jak je možné, že za vraždami stojí turecký stát?

Chceme-li pochopit dnešní politické dění, musíme se vrátit až k založení Turecké republiky. Turecký stát založili lidé z Výboru za jednotu a pokrok, kteří byli zodpovědní za arménskou genocidu v roce 1915. Tedy způsob uvažování, který stál za genocidou, vedl k myšlence založení Turecké republiky. Plyne z toho i struktura státu a jeho tajných orgánů, které se někdy nazývají „kontraguerilla“. Tradice kontraguerilly, konkrétně organizací nájemných vrahů, pochází z dob Osmanské říše. Za vlády Výboru za jednotu a pokrok se kontraguerilla nazývala Zvláštní organizace, po nějaké době se objevilo Oddělení speciálního válčení. Pokud se Turecká republika necítí v bezpečí, nasadí tyto organizace do akce. V Kurdistánu tak stát provedl masakr v Dersimu a několik dalších v kurdských provinciích. Po vojenském převratu v září 1980 nastala nová éra, a když začátkem devadesátých let začalo sílit kurdské hnutí, vrátila se také kontraguerilla a s ní i neobjasněné vraždy.

Koho se tyto neobjasněné vraždy týkaly?

Vraždy začaly atentátem na Vedata Aydina, zastánce lidských práv. Na kongresu IHD v roce 1990 pronesl projev v kurdštině. Byl tak prvním člověkem, který mluvil kurdsky na veřejnosti, za což byl později souzen. Pak byl zavražděn. A v tu chvíli se spustily další neobjasněné vraždy namířené proti kurdskému hnutí a jeho podporovatelům. Je to zastrašování. Mnoho našich přátel bylo zavražděno. I na mě někdo dvakrát zaútočil střelnou zbraní. Koncem devadesátých let neobjasněných vražd ubývalo a s příchodem vlády Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) na chvíli ustaly úplně.

S atentátem na Tahir Elçiho se tedy vrátily?

Když byli v procesu Ergenekon (trestní řízení proti řadě důstojníků, žurnalistů a opozičních politiků za údajné spiknutí proti vládě – pozn. red.) souzeni policejní a vojenští důstojníci, nebyli souzeni za neobjasněné vraždy. AKP pak zcela otevřeně uzavřela dohodu s Oddělením speciálního válčení. Protože se objevilo mnoho korupčních afér a AKP přišlo o partnerství s hnutím Hizmet (islámské hnutí kazatele Fethullaha Gülena – pozn. red.), obě strany potřebovaly nového, silného partnera. Uzavření takovéto dohody jsme se báli. Jednoho dne pak obviněné důstojníky propustili a dokonce se i zdálo, že establishment litoval toho, jak dlouho byli obvinění zadržováni. Toho dne jsme si říkali, že vraždy zase začnou. A taky že začaly.

Máte-li na oficiální výklad jiný názor, jste v hledáčku státu. Začnou vás vyšetřovat a pak vás zavřou do vězení. A někdy vás zavraždí. Z atentátu na Tahira Elçiho vychází najevo, že Turecký stát nikdy nezamýšlel být demokratický.

Myslím si, že kauzy Tahira Elçiho, Vedata Aydina a Hranta Dinka jsou si podobné. Vedat Aydin mluvil kurdsky, i když to bylo na veřejnosti zakázané. Byl zavražděn. Hrant Dink byl první Armén, který po dlouhém období ticha na veřejnosti promluvil o arménské genocidě. Byl zavražděn. Tahir Elçi byl opravdu naivní člověk – stejně jako Hrant Dink. Byl mírumilovný. Zamyslíme-li se ale nad vládou AKP a nad válkou mezi PKK a tureckým státem, je celkem jasné, že rozhodnutí o popravě padlo ve chvíli, kdy Tahir Elçi prohlásil ve vysílání nejsledovanější televizní stanice, že PKK není teroristická organizace. Od této chvíle jsme to všichni čekali.

Mění se citlivost státu k některým ožehavým otázkám?

Červené linie státu se nikdy nezměnily, stejně jako se nikdy nezměnila politika nájemných vrahů. Co jsou pro Turecko červené linie? Arménská genocida, otázka Kurdistánu a invaze na Kypr. Máte-li na oficiální výklad jiný názor, jste v hledáčku státu. Začnou vás vyšetřovat a pak vás zavřou do vězení. A někdy vás zavraždí. Z atentátu na Tahira Elçiho vychází najevo, že Turecký stát nikdy nezamýšlel být demokratický.

Je politika kemalistů a islamistů v tomto ohledu odlišná?

Jak v Turecku, tak v Evropě lidé podlehli bludu, že v Turecku existuje boj mezi kemalisty a islamisty. Zásadním problémem ale jsou červené linie státu. A v pohledu na ně se kemalisté a islamisté vůbec neliší. Oni zápasí jen o to, kdo bude vládnout. Proto nesouhlasím s tím, když je osočována jen Erdoganova strana. AKP bude vládnout dál jen, pokud se poddá vojenskému systému. Budeme-li vinit jen AKP, sejmeme odpovědnost z tureckého státu – zločiny minulosti z něj smyjeme. To je nebezpečně zjednodušující. Je tu jen jeden stát, jehož oficiální ideologií je turecko-islámská syntéza. Jednou částí syntézy, tou tureckou, jsou kemalisté. Druhou částí, tou islámskou, jsou struktury jako AKP. Mezi jejich mentalitami není rozdíl. Podle mě by se tedy neměly dělit do dvou skupin. Měli bychom mluvit o tureckém státu, protože tomu se každý musí poddat. Bez něj nikdo vládnout nemůže.

Stát se občas srovnává s despotickým otcem. Žena a děti, občané, jsou jeho majetkem. Jakým způsobem se to dá vztáhnout na Tureckou republiku?

Posledním stupněm nadvlády mužů je militarismus. Turecká republika je stát postavený na hodnotách mužské nadvlády, feudalismu a militarismu. Jednotlivce mění ve svůj odraz. Je v tom tak úspěšný, že se z občanů stávají poddaní. I radikální opozice se svou maskulinitou a militarismem podobá státu. V takové situaci je participace žen velmi omezená. Vždycky říkáme, že násilí proti ženám a vraždy žen jsou politickou záležitostí. Do roku 2005 se totiž hojně udělovaly snížené tresty za polehčující okolnosti. Stát řekl: „Dobře jsi učinil. Zasloužíš si snížení trestu, protože jsi chtěl očistit rodinnou čest.“ Postavit se patriarchátu je stejné jako se postavit rasismu, fašismu nebo militarismu. Je snadné vládnout mužům, když z nich uděláte vojáky. Je snadné vládnout ženám, když je zavřete doma. Každá rodina je stát, každý otec je prezident.

Stát vstupuje mezi jednotlivce i skrze politiku těla. Čím se podobají případy Ekin Van a Haciho Lokmana Birlika?

Především tím, že násilí podněcuje stát. Co se stalo Ekin Van se díky sociálním médiím dozvěděl každý. Ale v devadesátých letech jsme byli přítomni při soudních pitvách, během nichž se vyšetřovala těla žen, kterým byla uříznuta prsa, jejichž těla byla znásilněna. Těla partizánek a partizánů byla vláčena po zemi. Psali jsme o tom v našich zprávách a jako zastánci lidských práv jsme o tom mluvili. Nikdo naše slova ale nezveřejnil – tedy až na Özgür Dündem a nějaké levicové publikace, jejichž jedinými čtenáři jsme byli zase jen my. Vyobrazení nahého a mrtvého těla Ekin Van a vlečení mrtvého těla Haciho Lokmana Birlika jsou důkazem toho, jak moc je stát militaristický a jak moc mu dominují muži. Ukazují, že se nic nezměnilo.

Nedávno jste byla odsouzena na deset měsíců vězení za urážku turectví. Podle článku 301 vás začali stíhat již v roce 2005. Proč rozhodnutí přišlo právě teď?

Mé projevy z roku 2005 již byly u kasačního dvora několikrát a zákon se mezitím několikrát změnil. Okamžik rozhodnutí podle mě ukazuje, že zde zase bude více případů stíhání podle článku 301. Tento článek se nějakou dobu nevyužíval, takže můj případ několik let běžel, ale stále nespěl ke konci. Chvíli to vypadalo, že se červené linie státu posunuly – ale to se předstíralo především pro Evropu.

Během posledních let byli zastupitelé opozice častěji trestáni za urážku prezidenta.

Trestní čin urážky prezidenta je nová věc. Uzákoněná už je dávno, ale nikdo si na ni nevzpomněl, protože jsme zatím neměli takového prezidenta jako teď. Všichni prezidenti byli sluhové státu, ale nikdo z nich nebyl jako Erdogan, který otevřeně zasahuje do politiky. Věřím, že se Erdogan a jeho strana dopustili velkých hospodářských zločinů. Každý si to myslí, ale oni se pokusili diskuzi zatrhnout.

Svoboda projevu se nelepší, a přitom se Turecko pod vládou AKP přibližovalo k Evropské unii…

Ano. Ale jak je to vůbec možné? Viním za to i Evropskou unii. Dává Turecku peníze jen kvůli vlastním zájmům a hraje špinavou hru s životy uprchlíků. Přitom se tváří, že mezi ní a Tureckem je všechno v pořádku. Myslím si, že musí vyvinout na Turecko tlak, protože nesplnilo ani jeden z požadavků Evropské unie. Práva na svobodu myšlení a projevu jsou nejdůležitějšími články Evropské úmluvy o lidských právech.

Nikdy jsem neměla v úmyslu někoho svými projevy urazit. Samozřejmě, že můžeme kritizovat prezidenta a režim. To je naše právo. I tak nás ale vyšetřují a trestají a posílají do vězení. Je to tak trochu fašistické. Ne, je to jednoznačně fašistické.

Dnes ráno se vydalo velké množství učitelů z jihovýchodních provincií na cestu domů. O čem to svědčí? Co se bude dít dál?

Tohle se vlastně nedělo ani v devadesátých letech. Je to koloniální přístup. Poté co poslali učitele prostřednictvím SMS domů a na soustředění, všichni se bojí nadcházejících masakrů. Zákazy vycházení již byly vyhlášeny a protesty v Diyarbakiru byly zakázány. Rozdíl mezi dřívějškem a dneškem je, že stát v devadesátých letech stál za masakry, které se nikdy neobjasnily. Poté, co se daly dohromady AKP a Oddělení speciálního válčení, jsou mnohem silnější a mohou zabíjet otevřeně. Vracíme se zpět do úzkostlivé atmosféry devadesátých let. Jako ochránci lidských práv všichni tušíme, že můžeme být každou chvíli zavražděni nebo zatčeni. Na to jsme ale zvyklí – svým způsobem nám to dodává sílu tvrdě pracovat. Nikdo to nevzdává.

Jak to bude pokračovat? V západním Turecku se neozvalo moc hlasů proti válce. Život zde pokračuje dál, zatímco v Kurdistánu je válka. Ve skutečnosti se již Kurdistán od Turecka odpojil. Turecká republika tam je jiná než zde v Istanbulu. Proto se Kurdové cítí odloučeni. Ale nejsou to Kurdové, kdo zahájil odtržení. Byl to Turecký stát a exodus učitelů je toho nejnovějším příkladem. Děláme si kvůli tomu starosti. Vláda koná naprosto otevřeně a ze zbytku světa není slyšet hlasu proti. Je to neuvěřitelné.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image