Foto PxHere
Kinosály praskají ve švech, všichni chtějí vidět film Barbie. Hit letošního léta, který přiměl nejen ženy, ale i muže hledat růžové kusy garderoby, vyjít v nich na veřejnost a pak poslouchat lehkomyslně banální hlášky typu „Every night is a girls´ night“, „This was the best day ever“, stejně jako kruté postřehy o patriarchátu, ve stylu „I’m a man with no power, does that make me a woman?“
Za fasádou nevinných holčiček
V mnohých z nás film vyvolává vzpomínky na naše vlastní holčičí touhy a hraní s panenkami. Vzpomínáme na hry, při kterých jsme vypadaly jako nevinné holčičky hrající si s panenkami, ale co se skutečně v Barbie světě odehrávalo, si dovedl představit málokdo. Svět, ve kterém žily naše panenky, rozhodně nebyl takový jako Barbie Dream World ve filmu. Nikdy jsme neopakovaly jen reklamní hlášky šťastné zářící Barbie. Membrána mezi Barbie světem a skutečným světem, která se ve filmu jednorázově poruší, v našich hrách nikdy neexistovala. Naše Barbie to nikdy neměla lehké. Zaplétala se do milostných afér, rodila nemanželské děti a musela na živobytí a krásné šaty vydělávat v sexuálním průmyslu striptýzem nebo se stávala vydržovanou milenkou.
Tajná hra v bezpočtu amerických sklepů a dětských pokojů spočívala (a prý stále spočívá) v tom, že malé holčičky dělají Barbie ošklivé věci.
Kdyby byl film Barbie natočen „podle skutečnosti“, tak by v něm žilo o mnoho víc divných Barbie než jedna. Bylo by jich určitě alespoň třicet procent a to jen díky tomu, že mnoho z nás, které jsme prožívaly dětství v devadesátkách, jsme věděly, že jestli si tu jednu pravou barbínu zničíme, žádnou jinou už nikdy nedostaneme. Věřím tomu, že s upevňujícím se kapitalismem se počet divných Barbie zvýšil i v postsocialistickém bloku, i když výzkumy na to samozřejmě nejsou. Výrobci hraček o tom ale vědí své, a proto někteří už začali produkovat divné a strašidelné panenky sami. Také luxusních Barbie domů by v něm bylo mnohem méně, vedle nich by pak stály domy z krabic s uháčkovanými dečkami místo peřin a obývaly by ho taky nepravé barbíny, které měly vlasy přichycené na způsob punkerského číra jen prostředkem hlavy – a spolu s tím samozřejmě mnohem nižší status. Právě tyto panenky měly tendenci se měnit na divné Barbie mnohem častěji, protože divně vypadaly už z výroby a stály jen 95 Kč, takže žádná velká škoda.
Pokud barbíny v Barbie světě podléhají představám těch, které si s nimi hrají, byl by jejich svět také mnohem pestřejší. Potkala jsem jednu čtyřletou holčičku, jejíž barbína se jmenovala Krteček a tomu odpovídaly i příhody, které prožívala. Když se bavím s dospělými ženami o tom, jak si s barbínami v dětství hrávaly, je nápadné, kolik z nich zmiňuje různé dramatické až existenciální výjevy. Kolegyně Klára mi vyprávěla, že si s panenkou hrála na Fantine z Bídníků, která si ustřihne a prodá své krásné vlasy, aby získala peníze pro svou nemanželskou dcerku Cosette. A je až šokující, kolik žen mi vyprávělo podobné příběhy, jaké rozehrávaly se svými barbínami, jako by jim skript pro hru nenapsal Mattel, ale právě Victor Hugo.
Barbie v sociálním dramatu
Shrnout se dají zhruba následovně: Barbie z důvodu nějaké životní katastrofy přichází do nového města. Tam se snaží zařídit si byt a najít práci. Žije v nuzných poměrech a na různých pracovních místech zažívá nejrůznější ústrky. Navzdory všemu se vypracuje, má spoustu peněz, kupuje drahé šaty, je obdivovaná a obletovaná, ale pak ouha, zase přijde další životní katastrofa, podraz, zneužití a Barbie je opět na dlažbě. Někdy je unesena a vězněna, načesané vlasy a krásné šaty se jí úplně zničí a ona se musí složitě dostávat ze zajetí a všechno začíná znova. V průběhu těchto útrap čelí sexuálnímu násilí. Pořád ji někdo chce a ona pořád musí prchat. A někdy se vzdát. Jako Fantine v Bídnících, když peníze za vlasy už nestačí. Je to celé takové zoufalé, ale vzrušující. Barbie/Fantine je oběť a zároveň je neuvěřitelně silná, nezlomná. Je to hrdinka. Ale úplně jiná než Barbie doktorka, kosmonautka a prezidentka.
Gerwig uvádí, že inspiraci pro film Barbie čerpala také z knihy Mary Pipher Reviving Ophelia. Je to kniha o dospívání a o tom, jakým tlakům čelí dospívající dívky ve společnosti, která na ně často klade nerealistická očekávání. Název knihy odkazuje k smutnému osudu Ofélie, jejíž dívčí osud je tragicky tvarován právě patriarchátem. Zároveň je Ofélie také symbolem obdivu k tragičnosti ženských hrdinek. Ten samozřejmě nemůžeme chápat jako univerzální. Kniha Mary Pipher vzbudila kritiku a jednou z reakcí na ni byla také antologie Ophelia Speaks: Adolescent Girls Write About Their Search for Self, která přinesla na sklonku devadesátých let texty tehdejších dospívajících dívek, kterým identifikace s Ofélií dost vadila. Kniha se stala bestsellerem a manifestem Girls power. Naštěstí tedy ne všechny dívky obdivují hrdinství mrtvé Ofélie. Každopádně ale ona tendence k tragičnosti je pozoruhodným a nesporným důsledkem patriarchální kultury, která používá pejorativní výrazy jako „házet jako holka“ nebo „brečet jako baba“, čímž dívkám dává jasně najevo, že čistě z podstaty své existence jsou tak trochu nehodnotné. Později se sice můžou stát doktorkami a prezidentkami, ale tyhle výrazy svůj význam kvůli tomu nezmění, „házet jako holka“ bude pořád znamenat házet blbě a vypadat u toho směšně.
Obdiv i pohrdání
Ještě ale zpět k tématu sexuality. Naomi Wolf, autorka známé knihy Mýtus krásy, napsala také knihu Promiscuities: The Secret Struggle for Womanhood, ve které zpracovává především téma dívčího sexuálního dospívání. Knihu vytvořila na základě rozhovorů se svými kamarádkami a dostaly se i ke vzpomínkám na hry s Barbie. Jejich hry byly podobné těm našim. Naomi Wolf píše: „Barbie nás toho naučila hodně – někdy víc, než jsme chtěly vědět. Její postava nám ukázala, že být sexuální znamená být nehybná. Znamenalo to: chodit po špičkách, vyprsit se, mít ztuhlé končetiny.“ Barbienina sexualita byla fascinující a zároveň opovrženíhodná. „Byly jsme na Barbie fixované, ale zároveň jsme jí pohrdaly. Tajná hra v bezpočtu amerických sklepů a dětských pokojů spočívala (a prý stále spočívá) v tom, že malé holčičky dělají Barbie ošklivé věci. Někdy jsme ji nutily zaujímat polohy, které byly směšné nebo vypadaly bolestivě. Jindy jsme jí odlepily hlavu od zakulaceného pahýlu krku. Byla to sice pěkná pomsta jako za francouzské revoluce, ale zároveň nás to děsilo.“ Hm, zase ta francouzská revoluce a tragické drama. To přeci nemůže být náhoda.
Tato hra je skutečně metaforou dívčího sexuálního vývoje. Na jedné straně cítíte touhu a vzrušení spojené s tělesností a vztahy, na straně druhé vás právě v téhle oblasti společnost nejvíc disciplinuje, sužuje protichůdnými požadavky a děsí binaritou panna vs. děvka. Wolf tvrdí, že kultura často nutí dívky měnit se v ženy způsobem, který si nevybraly, a především dříve, než jsou psychicky připravené. Definuje jejich připravenost jako pasivní biologický vývoj – máš prsa a menstruaci, tak už jsi žena a tvoje sexualita je dospělá a my se tak k tobě můžeme i chovat. Nezralé dítě – zralá žena, nic mezi tím neexistuje.
Prozkoumat své touhy i hranice
Tween a teen dívky milují experimentování, a to i se sexualitou a přitažlivostí. Vyrazte na nějaký sraz cosplayerů a možná vám polezou oči z důlků. Z hlediska dospělých vám možná bude připadat, že jste v nějakém erotickém klubu, až na to, že osobám v sexy kostýmech je tak okolo dvanácti. Jenže pravý opak je pravdou. Dospělí se svými dospělými a patriarchálními představami o sexu a sexualitě to těžko chápou. Dospělí a řekněme si to na rovinu – především dospělí muži si myslí, že dvanáctiletá dívka, která si oblékla podvazky, síťované punčochy a minišaty stylizované do kostýmu služtičky to udělala ze stejného důvodu jako pornohvězda, kterou včera sledovali na Pornhubu. Jenže ta motivace dvanáctileté holky je úplně jiná. Netouží po slintání zasloužilého taťky. Udělala to kvůli sobě. Prozkoumává své touhy a své hranice, potřebuje si vyzkoušet extrém a zjišťuje, že tahle forma existence a vzhledu jí dává i určitou moc. Zároveň ji ale dělá velmi zranitelnou. Od dospělých nepotřebuje ani moralistní pohrdání ani sexuální zájem a zneužití, ale respekt a pochopení pro úlety a hravost.
Tady to sexuální pulzování – krok tam a krok zase zpátky, vystihuje další historka, kterou jsem si o hře s Barbie vyslechla a ve filmu je ztvárněna „líbací scénou“ mezi Barbie a Kenem, kdy se k sobě postavy jen přiblíží, ale nikdy se nedotknou. Kamarádka Pavlína mi vyprávěla, že si velmi přála pro své hry vlastnit nejen Barbie, ale i Kena, aby Barbie nemusela navazovat jen čistě imaginární vztahy. Kena skutečně dostala, a tak nakonec došlo nejen na líbačku, ale obě panenky vysvlékla a zrealizovala „skutečný sex“. Tento zážitek ji ovšem tak znechutil, že Kena vrazila do šuplíku, zaházela věcmi a už nikdy ho nevytáhla.
Ačkoli se nejdřív zdá, že hrdinkou filmu bude dospívající dívka, nakonec je to dospělá žena, která navzdory tomu, že Barbie ukazuje dívkám, že žena může být kosmonautka i vědkyně, skončila jako „nudná máma s nudnou prací“, nad kterou její dcera často obrací oči v sloup. Barbie je fenomén a film Grety Gerwig umožnil nám, které jsme hrou s panenkami strávily stovky hodin, vidět na filmovém plátně nejen dokonale krásná těla a úsměvy s feministickým twistem, ale i naše vzpomínky. Ty bolestné, svázané s tím, co obnáší být dívkou ve společnosti, kde slovo holka, znamená i nadávku. I ty plné síly, radosti a důvěry ve svět. A tyhle vzpomínky poměřit s realitou dospělé ženy ve světě, kde se stále dělá patriarchát, jen se to o dost lépe skrývá.
Autorka vyučuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a výzkumně působí v institutu SYRI.