Vaše práce nemá smysl

Naše společnost je posedlá prací, i když většina lidí dychtivě očekává konec pracovního dne. Vysedávání v práci škodí zdraví – podobně jako třeba kouření. 

Podobně jako mnoho jiných lidí i já jsem měl spoustu různých zaměstnání. Pracoval jsem na palubě trajektu, připravoval jsem čaj v L’Oréalu, byl jsem popelářem, barmanem, administrativním robotem, pracovníkem bezpečnostní agentury, copywriterem, editorem i specialistou přes sociální sítě. Měl jsem smlouvy s neuvedenou pracovní dobou, byl jsem na volné noze, anebo jsem dostával plat. Žádná z těchto věcí mě neuspokojovala. V zemi, kde průměrný pracovník stráví šestatřicet dnů ročně psaním e-mailů (Londýňané za rok obdrží kolem devíti tisíc e-mailů), začnete přemýšlet nad tím, že práce je docela peklo.

A když se zrovna plahočíme do práce, je to podle všeho vhodná chvíle na otázku, jaký to má smysl. Peter Fleming, profesor na City University, se na tuto otázku pokoušel odpovědět ve své knize Mytologie práce. Když jsme se setkali v předražené kavárně ve východním Londýně, řekl mi: „Hnutí za odmítání práce nesměšujme s leností. Nemá nic společného s nicneděláním. Když chcete opravdu vidět lidi, kteří nedělají nic, běžte se podívat do nějaké velké korporace. Někteří z nás mají to velké štěstí, že práce je pro ně skutečně prací, kterou dělají s radostí, nicméně většinou tomu tak není.“

Z historického hlediska lze říct, že společnosti, které po lidech vyžadovaly více než tři dny práce týdně, byly obvykle společnosti otrokářské.

Vzhledem k obecné antipatii vůči práci je pak o to podivnější ta skutečnost, že pokud žijete v metropoli jako Londýn, každý vám při prvním setkání položí jedinou otázku: „Co děláte?“ Fleming říká, že to je přirozené. „Ideologie práce zlikvidovala všechny ostatní tradiční statusové struktury spojené s náboženstvím, uměleckými snahami, péčí o rodinu a jinými statusovými symboly, které bývaly v různých společenstvích obvyklé. Po likvidaci těchto struktur jsme se ocitli v situaci, kdy se nám tvrdí, že jedinou věcí, na níž záleží, je práce, kterou děláte – a ta by pak měla být středem celého vašeho života a celý váš život by se měl kolem ní točit. Důsledkem je nárůst individualizace společnosti, který rozložil různá tradiční společenství.“

Z pekla číslo 1 do pekla číslo 2

Celosvětový průzkum Gallupova ústavu specifikoval tři různé kategorie zaměstnanců: zaujatí prací (13 %), nezaujatí (63 %) a aktivně nezaujatí (23 %).

Zaujatí jsou v podstatě ti, kteří na své práci a jejích pravidlech bazírují: „Jsou to lidé, kteří chodí do práce z vlastní vůle, aby se ujistili, že si organizace vede dobře, neboť jejich blaho je neoddělitelně spjato s blahem firmy. Jestliže si všimnou, že něco lze udělat lépe, pak se o tuto informaci podělí.“

Nezaujatý pracovník to prostě vzdal. Trpí „prezentérstvím“, protějškem „absentérství“. To znamená, že chodí do práce, i když je nemocný nebo se necítí dobře. Takovým lidem však na jejich práci nesejde: „Chodí z pekla číslo 1 (domácí život) do pekla čísla 2 (pracoviště), tam a zase zpátky. Přijdou v devět ráno, udělají si během prvních pár hodin svou práci a pak tam po zbytek dne jen sedí a nedělají nic.“

Pokud jste si to zrovna přečetli v práci, pravděpodobně víte, o čem je řeč.

Aktivně nezaujatí se mezitím pouštějí do úmyslné sabotáže: „Poškozují svoji organizaci. Vidí nějaký problém, mají řešení, ale schválně ho nenabídnou. Kradou. Ubližují lidem kolem sebe. Nedávno se objevil případ jistého pracovníka v londýnské City, právníka, který svoje exkrementy dával v práci do nádobky s tekutým mýdlem, smíchal je s ním, a lidé to pak používali, aniž by cokoli tušili. Ubližují také sobě, sebevraždou nebo sebepoškozováním.“

Exkrement v nádobce na mýdlo je zajisté hodně divná a trestuhodná věc, avšak pokud jste někdy ukradli kancelářské potřeby nebo si doma léčíte pořádnou kocovinu, kterou jste si nechtěně uhnali v pracovní den, pak vám gratulujeme: patříte mezi oněch 23 procent.

Fleming hovoří rovněž o vyčerpávajícím sadomasochistickém tlaku pracovního života a nazývá tento tlak „temnou ekonomikou“. Jde o tu součást naší kultury, která nám umožňuje zbavit se pomalé bolesti plynoucí z nesmyslné práce – jedná se o jakousi sebepoškozovací aktivní nezaujatost.

Manažer vaším kamarádem

„V oficiálních prohlášeních politiků a ekonomů se o temné ekonomice nedoslechnete nic, ale můžete ji vidět, když nějaký bankéř vyskočí z okna. Fakt, že zdanění alkoholu je tady nejnižší v Evropě, má svůj důvod, protože se to považuje za přijatelný způsob, jak si ulevit od vykořisťovacího procesu. Temná ekonomika je však považována za něco neakceptovatelného – domácí násilí, sebevraždy spojené s prací atd.“

Gallupův ústav vypočítal, že Velkou Británii stojí nezaujatí zaměstnanci ročně mezi 52 až 70 miliardami liber.

Množství času, které trávíme v práci, je větší než kdykoli dřív, i když trpíme zmiňovaným „prezentérstvím“. Navíc stále více firem na pracovištích vítá alkohol – jde o popíjení zvané „al desko“ – dříve se za kancelářským stolem, „al desko“, jen jedlo. Ačkoli páteční sklenička alkoholu v kanceláři by mohla budit dojem, že váš šéf je prostě jen milý člověk, Fleming je cyničtější. Domnívá se, že tyto pokusy přelakovat práci na hru a ne-práci jsou nebezpečné. Moderní manažer „chce být váš kamarád, a dokonce to i milí lidé bývají. Je to ale ta nejhorší věc, na niž můžete narazit. Pokud si můj manažer myslí, že jsem jeho kamarád, a když s takovými lidmi mohu žertovat, podařilo se mu vytvořit se mnou pouto, z něhož se nelze vyvléct. Když pak chci odmítnout nějaký příkaz, bude to brát jako osobní urážku, podobně jako váš kamarád, na kterého se vykašlete. Může potom po právu říct: Kámo, takhle se přátelé k sobě nechovají.“

Vztah mezi pitím a prací býval hodně odlišný. Již v 18. století zaměstnanci slavili tzv. svaté pondělí. Jednalo se o „zvykovou praxi, kdy dělníci odložili nástroje, zmizeli z továrny a v pondělí ráno se extrémně opili, tedy hned na začátku pracovního dne,“ vysvětluje Fleming. Dříve to tudíž bývalo tak, že jsme se opíjeli, abychom šéfa naštvali, ale dnes nás šéf pobízí k tomu, abychom pili s ním.

Ve své knize Fleming užívá k osvětlení naší současné pozice termín „bioproletářství“. „Bioproletářství označuje způsob, jakým je ‚bios‘ – tj. samotný život – připoután k ekonomice. Skvělým příkladem jsou smlouvy s neuvedenou pracovní dobou (zero hour contracts). Máte-li takovou smlouvu, pak nikdy nejste nedostupný, vždy jste k dispozici. Pracujete třeba pro agenturu, která zajišťuje personál pro bary – máte za to, že dnes večer budete pracovat za barem, připravujete se, zaplatili jste si sami za náležité oblečení. Pak vám ale zavolá manažer a řekne, že vás dnes už nepotřebuje, a tudíž nepracujete. Nicméně vždy jste na práci přichystaní, a to i když nepracujete. Samotný život se uzpůsobil neustálé práci, respektive připravenosti na práci.“

Vysedávání v práci je kouřením naší doby

Co tedy máme dělat? Jak máme práci vzdorovat? Fleming píše o tom, že jednou dostal chřipku, což využil k tomu, aby si od práce týden oddechl. Sice se nám říká, že práce je pro nás prospěšná, ale ve skutečnosti je tomu naopak – vysedávání v práci je kouřením naší doby.

Fleming říká, že „problém vzdoru vůči práci se stal nanejvýš zapeklitým kvůli ekonomizaci pracovní síly. Aby se mohlo ekonomizovat, muselo se individualizovat. Každému se dávají individuální smlouvy, takže každý je na volné noze. Například v roce 2013 se objevila zpráva, že sedmdesát procent pilotů Ryanairu je na volné noze – musí si kupovat uniformy ze svého a sami si platit za hotely. Bránit se můžeme tak, že budeme rekolektivizovat a znovu objevovat moc pracujících.“

Fleming nám předkládá k zamyšlení několik velkolepých a radikálních nápadů: nivelizaci příjmů a dostatečně vysoký příjem bez ohledu na to, co kdo dělá, převedení průmyslových odvětví do veřejného vlastnictví, třídenní pracovní týden a skoncování s fetišizací práce. Ale nejprve by si přál, abychom pochopili, co je špatně a proč tolik pracujeme, a abychom se angažovali spolu s dalšími lidmi, kteří se nacházejí ve stejné situaci. „Z historického hlediska lze říct, že společnosti, které po lidech vyžadovaly více než tři dny práce týdně, byly obvykle společnosti otrokářské. Nepotřebujeme pracovat déle než dvacet hodin týdně.“

Máme tudíž o čem přemýšlet.

Autor je publicista.

 

Z anglického originálu Your Job Is Pointless, publikovaného na portálu Vice, přeložil Pavel Siostrzonek.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies