Vláda Bohuslava Sobotky v reakci na teroristický útok v Belgii poprvé využila čtyřbarevný systém výstrahy před terorismem. Nad Českou republikou teď visí žlutý trojúhelník (nejnižší stupeň výstrahy), do ulic jsou povoláni policisté a vojáci a zvýšená ostraha platí pro strategické objekty a cíle potenciálních útoků – letiště, atomové elektrárny, velvyslanectví, pražské metro. Oficiální místa dokonce zvažují vyhlášení druhého stupně ohrožení (oranžový trojúhelník) a ministerstvo vnitra Čechům vzkazuje: „Nezdržujte se na místech se zvýšenou koncentrací osob.“ Nikdo už ale neříká, co konkrétně jim hrozí nebo zda existují reálné předpoklady pro podobné šíření paniky.
Vyvoláváni nenávisti
Útok na českém území nedává z mnoha důvodů smysl. A už vůbec nedává smysl v džihádistické propagandě a s ohledem na to, jaké cíle teroristické útoky v Evropě sledují. Jejich hlavním motivem je přenesení vzdálených válečných konfliktů ze Středního východu, kterých se evropské vojenské síly aktivně účastní, na evropské území. Přestože se české vojenské jednotky zapojily do operací NATO v Afghánistánu a částečně i v Iráku, jejich působení zde je pod rozlišovací schopnosti islamistů. Těžko budou provádět finančně i strategicky náročný bombový útok, například ve stanici Můstek, kvůli stovce vojáků, kteří v Basře cvičí irácké policisty. Paříž či Londýn a ovšem také Brusel (sídlo NATO) jsou symboly válečného angažmá západní Evropy, a proto Islámský stát útočí právě zde.
Nejedná se o bezpečnost, je to bezpečnostní divadlo – provádějí se opatření, která slouží k tomu, abychom se cítili bezpečněji, i když naši bezpečnost rozhodně nezvyšují.
Británie, Francie i Belgie jsou zároveň zeměmi s poměrně velkou muslimskou populací. Odsud přichází nejvíce zahraničních bojovníků Islámského státu, kteří v jeho řadách bojují v Iráku a Sýrii. Oba atentáty, v Paříži i v Bruselu, s největší pravděpodobností spáchali právě takoví lidé. Tedy mladí muži vycvičení v Sýrii, s konexemi na Islámský stát, kteří se vrátili do své rodné země splnit „speciální“ vojenský úkol. Připomeňme si, že v řadách Islámského státu prozatím bojuje cca 0 českých bojovníků, což už tak malou pravděpodobnost útoku v ČR dále zmenšuje.
Snižuje ji ale i další faktor. Teroristé chtějí útoky získat na svoji stranu muslimy, kteří v poklidu žijí v západní Evropě, a obrátit je ke „kořenům“ jejich víry. Už samotným rozšiřováním války na evropské území jim připomínají, co jejich arabští „bratři“ zažívají na Středním východě dnes a denně, a rozjíždějí tak svou náborovou politiku. Zároveň ale vyvolávají nenávist většinové společnosti k muslimům a politická reprezentace následně zostřuje jejich diskriminaci. Vzestup xenofobních a islamofobních politických sil po celé Evropě je důsledkem právě této taktiky, která má evropským muslimům narušit jejich poklidný život a nasměrovat je do náručí extremistů. Jak vidíme, v zemích Visegrádu je tato strategie úspěšná i bez bombových atentátů a dokonce bez muslimských menšin.
Bezpečnostní divadlo
Žlutý trojúhelník je symbolem asi nejdůležitějšího rysu současné evropské prohry v boji proti terorismu. Ihned po bruselských útocích se představitelé takřka všech států Evropské unie nechali slyšet, že okamžitě navýší počet policistů a vojáků v ulicích, začnou chránit své hranice a politiku „dohlížení a trestání“ konečně rozjedou naplno – jako by snad v tomhle ohledu bylo ještě kam pokračovat. Kromě zvýšení tlaku na muslimskou komunitu v Evropě tak můžou teroristé sledovat i další cíle. Udržování takto masivního represivního aparátu je totiž finančně značně náročné. Pokud tedy v celosvětovém měřítku nevýznamná a slabá vojenská síla nedokáže Evropu zasáhnout jinak, může ji oslabit aspoň nepřímo – nechá krvácet její rozpočet skrze částky vynakládané na nesmyslná bezpečnostní opatření. Skutečné úspěchy v boji proti teroru zatím zaznamenaly hlavně zpravodajské služby, které dokázaly odhalit plánované bombové útoky a zamezit jim, nikoli silnější dozor v ulicích.
Na včerejším útoku je nejzajímavější to, že se bruselské letiště a stanice metra Maelbeek staly cílem atentátu pouhé čtyři dny po zatčení měsíce hledaného Salaha Abdeslama. Belgická policie – nejspíš v nadšení z toho, že po mnoha týdnech bezvýsledného pátrání konečně zaznamenala nějaký úspěch – začala do médií vytrubovat, že Abdeslam bude vypovídat a pomůže při odhalení celé sítě belgických extremistů a jejich plánovaných útoků. Bylo téměř jasné (a belgické bezpečnostní složky to moc dobře věděly), že k útoku dojde v horizontu několika dní. Ať už kvůli pomstě nebo ze strachu, aby Abdeslam akce předčasně nevyzradil. Přesto policie nedokázala ochránit ani letiště Zaventem, ani bruselské metro – tedy dva cíle, které si při plánování bombového útoku zvolí asi každý terorista.
Můžeme to samozřejmě svádět na neschopnost belgické policie, ale poučení je možná ještě o něco děsivější. Represivní opatření nemůžou pečlivě naplánovaným útokům zabránit, pouze roztáčejí spirálu strachu a nenávisti, z níž nevede žádná rozumná cesta ven. „Nejedná se o bezpečnost, je to bezpečnostní divadlo – provádějí se opatření, která slouží k tomu, abychom se cítili bezpečněji, i když naši bezpečnost rozhodně nezvyšují,“ napsal k současným protiteroristickým opatřením americký bezpečnostní analytik Bruce Schneier. Islámský stát promyšlenými a dobře mířenými útoky nechává své nepřátele vyplýtvat obrovské finanční prostředky na simulování pocitu bezpečí a zároveň je každým novým atentátem uvádí v šílenství nad tím, že bezpečnost přesto nedokážou zajistit.
S teroristy (alespoň s těmi islamistickými) skutečně nemá smysl vyjednávat, ale možná je na čase konečně příčiny islamistického teroru do hloubky analyzovat a vyvodit z toho nějaké důsledky. Bylo by mimo jiné důležité zamyslet se nad tím, proč drtivá většina nejnovějších sebevražedných útočníků vzešla z francouzského či belgického podsvětí a radikalizovala se za svého pobytu ve vězení. O fungování evropských vězeňských systémů nám to něco podstatného říká. Dokud zároveň nedojde ke zklidnění válečných krizí na Středním východě, bude růst i podhoubí pro džihádistický teror. Půdu mu ale připravuje také vnitřní boj s evropskými muslimy, stejně jako sekuritizace a militarizace společností Evropské unie.
Autor je redaktor A2larmu.