Poslední půlrok jsem měla možnost velmi zblízka sledovat jeden příběh přeměny pohlaví. Tedy situaci, kdy dojdete ke zjištění, že vaše identita nerezonuje s vaší tělesností. Pokud ovšem chcete být státem uznáváni coby pohlaví opačné a dostat do občanky písmenko „F“ či „M“, je třeba se připravit na nejednu peripetii. Situace, které si v lecčem nezadají s tím nejabsurdnějším z Kafkových románů, před nás kladou řadu otázek týkajících se míry samozřejmosti genderových rolí v naší společnosti.
Tematika genderových studií je u nás stále poněkud nepopulární a v praktickém životě je často patrná jen v rámci rovného postavení mužů či žen.
Zatímco jinde ve světě se poměrně živě debatuje nad právy trans* lidí a v roce 2018 by se trans* mělo přestat kvalifikovat jako diagnóza, u nás jsou podobné situace teprve v plenkách. Snad právě díky emancipačním snahám na Západě se zde rodí skupiny, které problematizují medicínský přístup k trans* otázkám, v rámci nějž jsou transgender osoby stále ještě nazírány jako „duševně nemocné“ (porucha F64, transsexualita). Tento pohled odmítá připustit perspektivu, která vnímá genderovou identitu nebinárně, nýbrž jako spektrum. Medicínský diskurs reprezentovaný sexuologickým aparátem je ve veřejném prostoru natolik dominující, že jakékoli podvratně působící tendence jsou hned zpočátku zmařeny. To je koneckonců zajištěno na několika úrovních. Specifičnost českého kontextu pak tkví také v tom, jak málo odborníků a odbornic na trans* otázky u nás se dostane k možnosti o čemkoli rozhodovat a dostat se do úzkého okruhu osob z různých odvětví, kteří střeží genderový řád.
Uplatňování moci skrze jazyk
Jedním ze způsobů, jak je dohlíženo na dodržování genderového řádu, je struktura jazyka. Nemusí jít přitom ani o genderově „nekonformní“ těla. Poměrně často se dnes již tematizují historky žen, které se rozhodly odstranit si ze jména koncovku „ová“. Na matrice pak ale zjistily, že pokud nemají cizí jméno či pokud se nechystají žít v zahraničí, můžou narazit na problém. Cesta tu je, stačí se jen vzdát národnosti. Ne vždycky tato cesta projde, hodně záleží na povaze matrikářů a matrikářek.
V případě trans* lidí je situace řádově komplikovanější. Ztěžuje ji jednak „real life test“, během kterého se má určit, zda je dotyčný/á opravdu diagnostikovatelný/á coby „efšedesátčtyřka“. Po tuto dobu již může probíhat hormonální léčba, nicméně legální jméno musí být genderově neutrální. Jména jsou vybírána z příručky nesoucí název Jak se bude vaše dítě jmenovat. V případě, že žadatel/ka chce použít jméno jiné než z tohoto seznamu, musí předložit odborný posudek a doložit, že uvedené jméno má historicky či lokálně obdobu mužskou i ženskou. Zjevně tedy neexistuje (nebo se nekvalifikoval) výchozí text, který by se problematice věnoval a který by umožňoval důstojnější výběr jmen, případně který by seznamoval s problematikou v širším než byrokratickém měřítku. V ideálním případě, například v Dánsku, kde běží šestiměsíční testovací období, si trans* osoby volí jméno dle vlastního uvážení již od začátku procesu a nejsou nuceny k volbě přechodného jména. V něm je totiž skryta další kontrolní funkce – z mého pohledu jde o symbolické násilí, prováděné právě skrze jazyk. Dle občanského zákoníku totiž „změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to, že dnem změny pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb“.
Prakticky jde tedy o nástroj, prostřednictvím něhož je zajišťována úplná změna pohlaví, která je zakončena, jak praví zákon, sterilizací. Do té doby jsou osoby, které preferují genderovou expresi jedním či druhým směrem, drženy jako rukojmí v meziprostoru. To může být velmi frustrující z ohledem na nutnost se čas od času prokazovat dokladem totožnosti, kde vyznačené pohlaví nemusí odpovídat zevnějšku. Genderovanost českého jazyka situaci ještě komplikuje, komunikace, kde by nebylo možné poznat, zda se jedná o muže či ženu je prakticky nemožná. Často také ze strany okolí dochází k tzv. misgenderování, kdy je v rozhovoru špatně determinován preferovaný rod a dotyční jsou oslovováni v jiném rodě, než by si přáli. Jelikož jsou genderové role vžité také jazykem, „přeučování“ na opačný rod chvíli trvá i blízkému okolí a vyžaduje určitou dekonstrukci vžitého jazykového fungování. Na cestě k větší jazykové citlivosti je to však potřeba.
Kontrola nad tělem
Jak jsem již zmínila, během real life testu je již umožněna hormonální léčba, operativní přeměna pohlaví je však možná až po roce a poté, co se trans* osoba obhájí před komisí. Neprovádí se najednou, pro její dokončení je však potřeba, jak již bylo řečeno, podstoupit také sterilizaci. Aktuálním trendem, jak svědčí například případ Dánska, je přitom autonomizace trans* lidí. To obnáší takové možnosti, dle kterých se každý sám může rozhodnout, zda pro něj změna pohlaví znamená úpravu hladiny hormonů, operaci či jenom prohlášení o změně identity, například jménem. Sterilizace s sebou totiž nese nejen ztrátu plodnosti, ale může rovněž způsobit nevratnou sexuální dysfunkci. Vztah pacient/ka a lékař/ka je ovšem již z podstaty mocensky nevyrovnaný. Nastavený systém pak tlačí trans* osoby, které chtějí vystupovat jako muži či ženy, aby odpovídaly příslušným genderovým stereotypům. Působí to až absurdně. Každý zažíváme momenty, ve kterých se nechováme jako „typické“ ženy či muži, otázka, co je ženské a co mužské, je vlastně relativní. U trans* osob však tyto momenty mohou rozhodovat o tom, zda jsou diagnostikovatelní a mohou podstoupit léčbu, či nikoli. Z obavy, aby byla umožněna změna pohlaví, jsou tak trans* osoby nuceny přehrávat gender a nechovat se tak, jak by se chovaly, pokud by o své identitě mohly rozhodovat samy.
Navzdory posunu trans* práv ve světě zůstává však otázka, jak bude tato změna rezonovat v českém kontextu, dosud nezodpovězena. Přestože aspekty genderové identity by měly být v první řadě věcí každého jedince, k čemuž by měla sloužit podpora legislativní, společenskovědní a případně terapeutická, veškerá moc leží v rukou medicínského diskursu. Nelze ale házet vinu jedním směrem. Tematika genderových studií je u nás stále poněkud nepopulární a v praktickém životě je často patrná jen v rámci rovného postavení mužů či žen. Specifikem pak je také skutečnost, že v rámci lesbické a gay komunity nejsou otázky identity dostatečně tematizovány, a naopak dochází k šikaně těch, kteří jsou genderově nekonformní. Přitom právě lidé, kteří se neidentifikují jako heterosexuální, by měli být tzv. allies, tedy „spiklenci“, a tematizovat posouvání hranic místo toho, aby se jim přizpůsobovali. Především proto, že na rozdíl od trans* osob mají priviliegium vyjadřovat se k věcem, aniž by jim byl upřen nárok na identitu.
Autorka je genderistka.